ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3130.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3130/2017-757
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci dědictví po M. S. , za účasti 1) L. Ž., zastoupeného JUDr. Dagmar Císařovskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách č. 1882/12, 2) A. Ž. , 3) Z. Ž. , účastníků 2) a 3) jako dědiců J. Ž., 4) J. V., a 5) K. V. , jako dědice A. V., vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 25 D 238/2006, o dovolání L. Ž., A. Ž. a Z. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. června 2011, č. j. 24 Co 135/2011-562, ve znění opravných usnesení ze dne 23. října 2012, č. j. 24 Co 135/2011-624, a ze dne 25. dubna 2013, č. j. 24 Co 135/2011-652, takto:
I. Dovolání L. Ž., A. Ž. a Z. Ž. se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Dovolání Mgr. L. Ž., A. Ž. a Z. Ž., obou posledně jmenovaných jako procesních nástupců původní dovolatelky J. Ž., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30.6.2011, č.j. 24 Co 135/2011-562, ve znění opravných usnesení ze dne 23.10.2012, č.j. 24 Co 135/2011-624, a ze dne 25.4.2013, č.j. 24 Co 135/2011-652, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Praha – východ ze dne 27.10.2010, č.j. 25 D 238/2006-498, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu [ve znění účinném do 31.12.2012, neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno přede dnem 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), dále jen „o.s.ř.“], neboť soud prvního stupně ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém dřívějším usnesení proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené usnesení odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Dovolatelé v projednávané věci – jak vyplývá z obsahu jejich dovolání (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) odvolacím soudem nezpochybňují. Podstatou jejich námitek je zejména nesouhlas se závěrem revizního znaleckého posudku zhotovitele YBN CONSULT – Znalecký ústav s.r.o. „ o stanovení ceny obecné (tržní) nemovitosti čp. a pozemku parc. č. a parc. č. v k.ú. N. V. u N.“ pro účely započtení daru ½ oceňovaného majetku na dědický podíl J. Ž., právní předchůdkyně účastníků 2) a 3), a to ve smyslu ustanovení §484 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.12.2013 (srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Polemizují tak se skutkovým zjištěním, z nějž usnesení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) v tomto směru vychází, a předkládají vlastní skutkový závěr, že „pro řádné vypořádání dědických podílů měla být na podíl dědičky J. Ž. započtena cena daru ve výši 453.495,- Kč, což je ½ z č ástky 906.990,- Kč, jak je zřejmá ze znaleckého posudku Ing. Václava Valína“. Takové dovolací námitky nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Navíc dovolací soud zmiňuje, že nedůvodnost započtení daru v nižší hodnotě odůvodnil přiléhavě i odvolací soud tak, že „pro J. Ž. by nemohlo přivodit příznivější rozhodnutí ve věci“, je-li současně uváženo, že ani v tomto případě by J. Ž. nenabyla z dědictví ničeho (nemusela by do něj však ani nic vracet), neboť hodnota daru by rovněž převýšila její dědický podíl.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že na výše uvedeném ničeho nemění ani dovolací námitka, podle níž „pro spravedlivé vypořádání dědických podílů měla být použita jednotná metodika oceňování darovaných i děděných nemovitostí“. A to již proto, že v ustálené rozhodovací praxi soudů se uplatňuje zásada, podle níž se při zápočtu na dědický podíl vychází zásadně z obvyklé ceny věci v době darování [srov. např. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.1991, sp. zn. 4 Cz 55/91; usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5.5.2002, sp. zn. 17 Co 57/2002, publikované v časopise Ad Notam pod č. 2, ročník 2003 nebo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.9.1998, sp. zn. 24 Co 201/98, publikované v časopise Ad Notam pod č. 6, ročník 1998], zatímco pro stanovení obvyklé ceny majetku v dědictví je určující den smrti zůstavitele. Pouze v zájmu dodržení přibližné majetkové ekvity mezi spoludědici by se mohlo přihlížet i k dalším okolnostem, např. značně rozdílným cenám předmětu daru v době, kdy byl dědici poskytnut, a v době smrti zůstavitele. Je tak výjimečně možné zohlednit nejen mimořádné zvýšení obvyklé ceny darované věci, ale i výjimečné snížení hodnoty daru; v obou případech je přitom třeba mimořádnost situace posuzovat individuálně, podle okolností každého konkrétního případu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13.3.2015, sp. zn. 1939/2013). V posuzované věci se však o takový případ nejedná, jelikož revizní znalecký posudek a znalecký posudek Ing. Valína ke stanovení ceny předmětu zápočtu na dědický podíl J. Ž. nevycházejí ze „značně rozdílných“ cen darovaných nemovitostí ke dni darování a dovolatelé ani nežádají jiné (nižší) ocenění daru z důvodu rozdílnosti cen majetku ke dni darování a ke dni smrti zůstavitelky.
Uvedené námitky proto nemohou založit závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak je zřejmé již ze znění ustanovení §237 odst. 3 části věty za středníkem o.s.ř. - při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Konečně ani dovolací námitka směřující vůči osobě správce dědictví není jakkoli relevantní, neboť napadené usnesení odvolacího soudu (usnesení soudu prvního stupně) v této otázce nespočívá. Z obsahu spisu vyplývá, že správce dědictví byl ustanoven již usnesením Okresního soudu Praha – východ, č.j. 25 D 238/2006-425, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13.10.2009, č.j. 24 Co 412/2009-439, které nabylo právní moci dne 28.12.2009 a ve kterém odvolací soud správně poučil účastníky řízení tak, že proti „tomuto usnesení není dovolání přípustné“. V posuzované věci odvolací soud napadeným usnesením (ve výroku I.) pouze zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání odměny správci dědictví s odůvodněním, že o ní není možné v této fázi řízení rozhodnout (lze tak učinit až po jeho pravomocném skončení). Navíc z obsahu dovolání není ani zřejmé, zda je v této části usnesení odvolacího soudu skutečně dovoláním napadáno, byl-li rozsah dovolání zároveň vymezen tak, že „se podává do výroku II.“ usnesení odvolacího soudu.
Protože dovolání účastníků 1), 2) a 3) proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud České republiky je - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 1 písm. a) a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť dovolací soud neshledal ve věci žádnou okolnost případu, která by odůvodňovala (výjimečné) přiznání náhrady nákladů řízení některému z účastníků řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu