ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3378.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3378/2017-630
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., v právní věci žalobce S. Z. , zastoupeného Mgr. Petrem Krátkým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556, proti žalovaným 1) V. S. a 2) Z. S. , oběma zastoupeným JUDr. Mgr. Vladimírem Severinem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Poličská č. 149, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 333/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. prosince 2016, č. j. 23 Co 356/2016-601, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. srpna 2016, č. j. 11 C 333/2005-574, se zastavuje .
II. Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. prosince 2016, č. j. 23 Co 356/2016-601, se odmítá .
III. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Krátkého, advokáta se sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. 8. 2016, č. j. 11 C 333/2005-574, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil z důvodu nedostatku své funkční příslušnosti (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, které bylo uveřejněno pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. 12. 2016, č. j. 23 Co 356/2016-601, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1231/2013 (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.), a je (v závěru, že posuzovaná kupní smlouva ze dne 15. 11. 2002 je vůči žalobci právně neúčinná) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, za jakých předpokladů dochází ve smyslu ustanovení §42a zákona č. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky v důsledku právního úkonu, kterým dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2876/2011; k otázce „posouzení náležité pečlivosti“ vynaložené osobou dlužníkovi blízkou (v jejíž prospěch byl učiněn odporovatelný právní úkon) ke zjištění úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4250/2007, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3654/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 207/2015, z nichž – mimo jiné - vyplývá, že jde-li o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel, který má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí), tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, neboť zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat, a že vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla)]; není tedy důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Jiný právní názor nevyplývá ani z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, na který poukazují dovolatelé v dovolání. Rozsudek odvolacího soudu – jak je výše výslovně uvedeno - je v souladu s právními závěry v tomto rozhodnutí přijatými. Odvolací soud se proto v dovoláním napadeném rozsudku neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak se dovolatelé mylně domnívají, ale naopak z ní vychází.
Námitky, jimiž žalovaní uplatnili jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [dovolatelé zpochybňují skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (zejména, že „žalovaným se nepodařilo prokázat ekvivalentnost plnění“, tedy to, že „prodávajícím manželům Š. se dostalo ekvivalentního plnění na obvyklou cenu prodávané bytové jednotky“, a že žalovaní o své aktivitě (k prokázání vynaložení náležité pečlivosti, aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznali), „neposkytli žádné tvrzení, naopak z výpovědi samotných žalovaných a z výpovědi svědků manželů Š. vyplynulo, že žádnou aktivitu nevyvinuli“), předestírají vlastní skutkové závěry (že „bylo dostatečně prokázáno zaplacení kupní ceny v plné výši a nedošlo ke zmenšení majetku na straně tehdejších dlužníků“ a že žalovaní „dostatečným způsobem prokázali vynaložení náležité pečlivosti“), na nichž pak budují své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. října 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu