ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3410.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3410/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce doc. Dr. Ing. A. P., CChem, MRSC, Ph.D zastoupeného JUDr. Evou Machovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech č. 2033/21, proti žalované Jihočeské Univerzitě v Českých Budějovicích , se sídlem v Českých Budějovicích, Branišovská č. 1645/31a, IČO 600 76 658, zastoupené JUDr. Vlastimilem Hájkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 224/37, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 273/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. března 2017 č.j. 19 Co 170/2017-223, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vlastimila Hájka, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská č. 224/37.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.3.2017 č.j. 19 Co 170/2017-223, není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [ke splnění předpokladů pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, zejména k otázce nadbytečnosti zaměstnance a příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance a rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně, a k výběru zaměstnance, který je nadbytečným, srov. při dřívější obdobné právní úpravě například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968 sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57, roč. 1968, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.8.1998 sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod č. 11, roč. 1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2004 sp. zn. 21 Cdo 2204/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 54, roč. 2005, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2012 sp. zn. 21 Cdo 1520/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24, roč. 2013; k otázce výlučného oprávnění zaměstnavatele rozhodnout, který zaměstnanec se stal v důsledku rozhodnutí o organizační změně nadbytečným, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.11.2003 sp. zn. 21 Cdo 733/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11, roč. 2004; k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, srov. např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31.1.1972 sp. zn. 6 Cz 344/71, publikované ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085 a nález Ústavního soudu ČR ze dne 3.11.1994 sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález téhož soudu ze dne 6.12.1995 sp. zn. II. ÚS 56/95, publikovaný tamtéž ve sv. 4, pod č. 80, a k otázce důkazního břemene k prokázání skutečností, jež odůvodňují rozvázání pracovního poměru, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2017 sp. zn. 21 Cdo 5875/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2017 sp. zn. 21 Cdo 1981/2016 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.10.2010 sp. zn. 21 Cdo 2355/2009, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 7, roč. 2011] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž žalobce v dovolání uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci – že, „žalovaná přijetím daného organizačního rozhodnutí zastřela jiný cíl, a to zbavit se žalobce jako zaměstnance z důvodů špatných osobních vztahů s děkankou fakulty“, že „předmětné organizační rozhodnutí bylo přijato z důvodu skutečnosti, že žalobce vedl se žalovanou spor o zaplacení“ a že „žalovaná měla prokázat skutečnosti tvrzené ve výpovědi“), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. září 2017
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý
předseda senátu