ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3536.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 3536/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové v právní věci žalobkyně H. K., zastoupené Mgr. Danou Cirkovskou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Táborská č. 619/46, proti žalované M. V., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská č. 6/11, o určení, že žalovaná není dědičkou ze závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 6/2012, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2016, č. j. 21 Co 110/2016-360, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 4. 4. 2012 domáhala určení, že žalovaná není dědičkou zůstavitele A. K., zemřelého dne 27.6.2011, ze závěti sepsané notářským zápisem dne 2.3.2011. Uvedla, že tato závěť je neplatná, neboť „v době jejího sepsání se u zůstavitele projevovala postupující vaskulární demence, která jej činila nezpůsobilým k právním úkonům“, a proto „nebyl schopen náležitě posoudit následky svého jednání“. Žalobkyně dále žalobu odůvodnila tím, že „je přesvědčena, že zůstavitel závěť sepsal pod psychickým nátlakem, nejednalo se tedy o projev svobodné vůle“, a že „jednání a chování žalované bylo v rozporu s dobrými mravy“.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13.10.2015, č.j. 24 C 6/2012-296, žalobu na určení, že žalovaná není dědičkou A. K. ze závěti ze dne 2.3.2011, zamítl (výrok I.) a rozhodl, že se žalované nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že žalobkyně je povinna zaplatit náklady řízení státu 6.875 Kč (výrok III.). Při svém rozhodování vycházel z toho, že závěť byla sepsána formou notářského zápisu, tedy veřejnou listinou, a podle §134 o.s.ř. platí, že „potvrzuje pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno, není-li prokázán opak“, a že „bylo na žalobkyni, aby prokázala, že u zůstavitele byla v době sepsání závěti v důsledku duševní poruchy narušena schopnost rozpoznávací
a ovládací, jakož i to, že byl k sepsání závěti donucen, to se jí však nepodařilo“.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně přihlédl k povaze věci, k věku žalobkyně a ke skutečnosti, že „předmětem dědického řízení je zejména byt, ve kterém žalobkyně se zůstavitelem řadu let žila a bydlí v něm dosud“, že „před podáním žaloby probíhaly snahy o mimosoudní vyřešení věci mezi účastníky vedoucí k možnosti žalobkyně v předmětném bytě dožít při zachování původních nákladů na bydlení“, a že „tato jednání byla ze strany žalované bez dalšího ukončena“, a uzavřel, že „z těchto důvodů shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve smyslu ustanovení §150 o.s.ř.“ ve věci samé úspěšné žalované. Ve výrocích I. a III. nabyl rozsudek právní moci 11.11.2015.
O odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13.10.2015, č.j. 24 C 6/2012-296, směřujícího proti výroku II. o náhradě nákladů řízení, rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10.12.2015, č.j. 21 Co 453/2015-317, tak, že se rozsudek
ve výroku o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Po té, co se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně důvodů pro nepřiznání náhrady nákladů řízení jinak v řízení úspěšné žalované, odvolací soud dospěl k závěru, že „chybí širší posouzení majetkových, sociálních a osobních poměrů účastníků řízení, možný dopad takového rozhodnutí na jejich osobní poměry“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby se „v dalším řízení zabýval nejenom poměry toho, kdo by měl náklady řízení hradit“, a také aby „zvážil, jak by se takové rozhodnutí ve smyslu ustanovení §150 o.s.ř. dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka řízení“.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 5.2.2016, č.j. 24 C 6/2012-345, rozhodl, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Vycházel ze závěru, že zjištěné okolnosti (věk žalobkyně 73 let, nemoci úměrné tomuto věku, důchod žalobkyně 16.355 Kč měsíčně, nemožnost přivýdělku, náklady na bydlení 2.500 Kč, nevlastní movitý ani nemovitý majetek větší hodnoty, na druhé straně věk žalované 49 let, příjmy z podnikatelské činnosti cca 7,5 mil. Kč, uplatněné výdaje 7,25 mil. Kč, pravidelné měsíční výdaje 1.972 Kč a 1.823 Kč na sociální a zdravotní pojištění a nájemné 9.700 Kč), s přihlédnutím k povaze věci
a k tomu, že „předmětem dědictví je zejména byt, ve kterém žalobkyně řadu let žila a bydlí v něm dosud“, a že „jednání mezi žalobkyní a žalovanou o úpravě dalšího bydlení žalobkyně v tomto bytě žalovaná ukončila“, jsou důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. pro nepřiznání náhrady nákladů řízení ve věci samé úspěšné žalované.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.3.2016, č.j. 21 Co 110/2016-360, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.2.2016, č.j. 24 C 6/2012-345. Po té, co odvolací soud dovodil, že se „soud prvního stupně zabýval veškerými rozhodnými skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo a které akcentovaly účastnice řízení, přičemž nelze, jak to činí žalovaná, zpochybňovat právo žalobkyně domáhat se žalobou určení, že žalovaná není dědičkou po zůstaviteli (manželovi žalobkyně), za situace, která byla zjištěna“, a že „nelze rovněž přiznat náhradu nákladů řízení v řízení úspěšné žalované s ohledem na prostý a demagogicky vykládaný rozdíl v jejich měsíčních příjmech, když
u žalované se jedná o příjmy z podnikání, zatímco žalobkyně má vdovský důchod“, uzavřel, že „takové porovnání je s ohledem na generační rozdíl mezi účastnicemi až nemorální“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, že „věc nesprávně právně posoudil“ a že „ustanovení §150 o.s.ř. aplikoval v rozporu s judikaturou Nejvyššího potažmo Ústavního soudu“, především s nálezem Ústavního soudu I. ÚS 2862/07 a poukazuje na nepřiléhavou právní argumentaci odvolacího soudu ohledně jejích měsíčních příjmů. Podle názoru dovolatelky „se soudy obou stupňů dopustily zkreslení jejích příjmů“. Dále dovolatelka argumentuje tím, že „klíčové je porovnání příjmů z podnikání s výdaji“, že „z rozdílu ročních příjmů 7,5 mil Kč a výdajů 7,25 mil. Kč je hrazeno měsíčně zdravotní
a sociální pojištění a nájem bytu, který žalovaná užívá“, že „naproti tomu žalobkyně má stálý důchod 16.355 Kč měsíčně, tedy fakticky vyšší příjem než žalovaná“ a že „není proto zřejmé, na základě čeho soudy dovodily, že žalovaná je hospodářsky silná a nezaplacení nákladů řízení se jí nedotkne“. K otázce mimosoudního jednání mezi účastnicemi dovolatelka namítá, že „nelze klást žalované k tíži, že nepřistoupila na požadavek žalobkyně, aby předmětný byt doživotně bezplatně užívala, neboť to by fakticky mělo obdobný výsledek, jako úspěch žalobkyně ve sporu“, že „nelze přehlédnout ani extrémní výši smluvní pokuty, kterou žalobkyně v případě porušení povinnosti žalovanou po ní požadovala“ a že „k otázce zohlednění výsledku mimosoudního jednání judikatura dovodila (viz nález Ústavního soudu II. ÚS 145/06), že účastník nesmí být prostřednictvím aplikace ustanovení §150 o. s. ř. „trestán“ za to, že neakceptoval návrh na smír“. Dovolatelka je proto toho názoru, že „soudy obou stupňů pochybily, když s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. jí nepřiznaly žádnou náhradu nákladů řízení“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud „usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.3.2016, č.j. 21 Co 110/2016-360, případně i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5.2.2016, č.j. 24 C 6/2012-345, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání směřující proti výroku, jímž odvolací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolání podle §237 o.s.ř. není přípustné a) ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení, b) ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství, c) ve věcech upravených zákonem o registrovaném partnerství, d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, e) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, f) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba
pro zmatečnost podle §229 odst. 4, g) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto
o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném.
V projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, zda lze důvody hodné zvláštního zřetele, které by opodstatňovaly výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §150 o.s.ř., spatřovat v rozdílu v měsíčních příjmech účastníků řízení, když u žalované se jedná o příjmy z podnikání, zatímco žalobkyně má vdovský důchod. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu,
a protože v souzené věci nejde o případ uvedený v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o.s.ř., neboť dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč [jestliže odvolací soud rozhodl, že se žádnému
z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím, je pro posouzení, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhrada byla dovolateli takto odepřena (obdobně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.11.2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013)], dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru,
že dovolání žalované proti výroku, jímž jí odvolací soud nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím, je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (§142 odst. l o.s.ř.).
Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§142 odst. 2 o.s.ř.).
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeným soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat (§150 o.s.ř.).
Ustanovení o nákladech řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro řízení odvolací (§224 odst. 1 o.s.ř.).
Z citovaných ustanovení vyplývá, že jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, nemusí soudy ve věci samé úspěšnému účastníkovi přiznat náhradu nákladů, které k uplatnění nebo bránění svého práva účelně vynaložil. Úvaha o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Je třeba přihlížet k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníka řízení, a to nejen toho, který by měl náklady řízení hradit, ale i toho, jemuž by náhrada podle výsledku řízení náležela, významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k uplatnění nároku
u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, postoj účastníků v průběhu řízení apod. Závěr soudu o výjimečnosti případu se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníkovi, jenž by měl náklady podle výsledku řízení hradit, a ze kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníkovi, aby náklady jím vynaložené nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.12.2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.3.2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013).
Judikatura již dříve dospěla k závěru, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o.s.ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 os.ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému (srov. například nález Ústavního soudu České republiky ze dne 26.10.2006, sp. zn. I. ÚS 401/06).
V dané věci se soudy obou stupňů poměry žalobkyně i žalované zabývaly, podle dovolacího soudu však zjištěné okolnosti neposoudily správně. Je nepochybné, že žalovaná byla ve věci samé úspěšná, neboť byla shledána jako dědička zůstavitele podle jeho závěti
ze dne 2.3.2011, když žaloba žalobkyně na určení, že žalovaná dědičkou není, protože závěť pořízená v její prospěch, je neplatná, byla zamítnuta. Výsledek tohoto sporu znamená, že by podle ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. měla být žalobkyně zavázána k náhradě nákladů, které v řízení vynaložila žalovaná na bránění svého práva. Skutečnost, že žalobkyně je důchodkyně a jiné příjmy, než důchod, nemá, pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dostačující není, stejně jako to, že žalovaná „je podnikatelka“ a že je mezi nimi generační rozdíl. Přijetí takového názoru (který v dané věci uplatnil odvolací soud) by znamenalo možnost podávání žalob osobami, jejichž příjmem je pouze pravidelný měsíční důchod, proti osobám s jinými příjmy, aniž by nesly jakékoli finanční „riziko“ spojené s případným neúspěchem ve věci. Navíc ze zjištění ohledně příjmů a výdajů žalobkyně a žalované nelze dovodit výrazný rozdíl mezi nimi v přepočtu na měsíc, a chybí také reakce na obsah protokolu o jednání před soudním komisařem dne 30.9.2011 v řízení o dědictví po A. K., podle něhož do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky H. K. náleží vkladní knížky u ČS, a.s., s celkovým zůstatkem cca 650.000 Kč, když lze předpokládat, že polovina této částky při vypořádání společného jmění manželů připadne pozůstalé manželce (žalobkyni). Pokud jde o povahu věci, s odkazem soudů na to, že předmětem dědického řízení je byt, v němž žalobkyně bydlí, a že mimosoudní jednání s žalovanou o podmínkách dalšího užívání bytu nebylo úspěšné, dovolací soud poukazuje na to, že předmětem sporného řízení bylo určení dědického práva žalované, přičemž otázka bydlení žalobkyně (byť jde do budoucna z jejího pohledu nepochybně o otázku zásadní) pro rozhodnutí o žalobě neměla žádný význam. Nelze přehlédnout ani to, že žalovaná se na vyvolání sporu nepodílela, za dědičku zůstavitele byla povolána závětí, kterou zůstavitel pořídil ve formě notářského zápisu, jehož nezbytnou součástí je také prohlášení pořizovatele o způsobilosti k právním úkonům.
S ohledem na výše uvedené má dovolací soud za to, že zjištění ohledně osobních
a majetkových poměrů žalobkyně a žalované, ani povahu projednávané věci nelze považovat za důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ustanovení §150 o.s.ř., které by umožňovaly úplné odepření práva žalované na náhradu nákladů, které v řízení na obranu svého práva účelně vynaložila.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu