ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3631.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 3631/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně ORLEN Asfalt Česká republika s.r.o. , se sídlem v Pardubicích, Přerovská č. 560, IČO 248 03 791, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky č. 2/1, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Marcelou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Nákladní č. 895/41, o 217.007 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 106 C 57/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2016 č. j. 16 Co 216/2015-108, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.505,35 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marcely Urbanové, advokátky se sídlem v Opavě, Nákladní č. 895/41.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.1.2016 č. j. 16 Co 216/2015-108 není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce porušení obecné prevenční povinnosti zaměstnancem jako jednoho z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §250 zák. práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2015 sp. zn. 21 Cdo 1924/2013 uveřejněný pod č. 98 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.2014 sp. zn. 21 Cdo 3555/2013 uveřejněný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, v nichž byl vysloven právní závěr, že měřítkem správnosti závěru o porušení obecné prevenční povinnosti zaměstnancem nemůže být bez dalšího samotná skutečnost, že přes přijaté zabezpečení ke vzniku škody ex post došlo, volba vhodného opatření na ochranu majetku zaměstnavatele v konkrétních podmínkách závisí z povahy věci na zaměstnanci samotném, na jeho úvaze, jak majetek zaměstnavatele v dané situaci zabezpečí, není-li pak žalovaným zvolené opatření zjevně nepřiměřené, není tím současně splněn jeden z předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení §250 odst. 1 zák. práce; k otázce procesní povinnosti účastníka řízení označit důkazy k prokázání svých tvrzení a k otázce důkazního břemene srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.10.1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97 uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, s. 372, a v něm vyslovený právní názor, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, a že jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a v němž dovolací soud uzavřel, že důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch, a že smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o.s.ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Nastoluje-li dovolatelka jako otázku právní otázku příčinné souvislosti, tj. „prevenční povinnosti řidiče ve vztahu k zabránění odcizení vozidla“, potom pomíjí, že ustálená soudní praxe vychází dlouhodobě z názoru, že při řešení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním nebo opomenutím zaměstnance a vznikem škody nejde o otázku právní, nýbrž o otázku skutkovou, jež nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.2.2002 sp. zn. 21 Cdo 300/2001, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.3.2007 sp. zn. 21 Cdo 307/2006).
Zpochybňuje-li žalobkyně též skutkový závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě nebyly splněny předpoklady odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §250 zák. práce, jak ve vztahu k odcizení vozidla, tak ve vztahu k použití platební karty, uplatnila tím jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo „naprosto překvapivé“, potom pomíjí, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.12.2010 sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.1.2016 sp. zn. 21 Cdo 476/2015). O takový případ se však v projednávané věci - jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. dubna 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu