ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3842.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3842/2017-207
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně H. B. , zastoupené JUDr. Ivou Drahošovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, nám. Přemysla Otakara II. č. 186, proti žalované Autoneum CZ s. r. o. se sídlem v Chocni, U Dvořiska č. 1721, IČO 28783174, zastoupené JUDr. Petrem Novotným, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 191/2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 11 C 51/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. února 2017, č. j. 27 Co 464/2016-163, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. 2. 2017, č. j. 27 Co 464/2016-163, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo – přímo ve vztahu k ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce – právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněném pod č. 25/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012, z jejichž odůvodnění vyplývá, že výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek, že k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci, a že, jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam; k výjimečnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod č. 32/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nichž dovolací soud dospěl k závěru, že k okamžitému zrušení pracovního poměru může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – ke všem okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobkyní náležitě přihlédl a (ve svém závěru, že „neomluvené zmeškání práce žalobkyní v trvání šesti pracovních dnů i v kontextu všech ostatních rozebraných okolností případu odůvodňuje závěr, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni zaměstnávala až do uplynutí výpovědní doby“) respektoval ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, včetně právní ho názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2542/2007, podle něhož sice neomluvené zameškání práce v trvání pěti a více dnů zpravidla představuje – obecně vzato – samo o sobě porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem a odůvodňuje rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, nelze však ani takové jednání zaměstnance posuzovat bez přihlédnutí k dalším okolnostem, které mohou mít vliv na celkové zhodnocení případu.
Namítá-li dovolatelka s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu „ve věci sp. zn. 21 Cdo 5727/2015 nebo sp. zn. 21 Cdo 1838/2008“, že se odvolací soud při řešení otázky neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v těchto rozhodnutích přijatými; soudy však v jí zmiňovaných věcech vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.
Navíc nelze přehlédnout, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5727/2015, sice byla řešena otázka podmínek, za nichž lze přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce [a byl přijat závěr, podle kterého, dosáhlo-li jednání zaměstnance intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, lze rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením (namísto rozvázání pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §52 písm. g) části věty před středníkem zák. práce), jen odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby], avšak s přihlédnutím k situaci, že by se u zaměstnance jednalo o opakované a déletrvající porušování pracovních povinností stejného charakteru; pro takový případ byl dovolacím soudem přijat právní názor, podle kterého, jestliže by se u zaměstnance jednalo o opakované a déletrvající porušování pracovních povinností stejného charakteru, pak právě tato skutečnost odůvodňuje závěr, že pracovní poměr bylo možné ukončit i výpovědí podle §52 písm. g) části věty před středníkem zákoníku práce. O takovou situaci se však v projednávané věci (v případě okamžitého zrušení pracovního poměru s žalobkyní dopisem žalované ze dne 17. 2. 2015 z důvodu neomluvené absence žalobkyně na pracovišti ve dnech 9. 2. až 17. 2. 2015) nejednalo.
Námitky, jimiž žalobkyně uplatnila jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posuzování otázky, zda žalobkyně svým jednáním, které se stalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 17. 2. 2015, porušila zvlášť hrubým způsobem povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci, a polemizuje-li s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení povinnosti žalobkyní přihlížel a jak tato hlediska hodnotil), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu