ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3915.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3915/2017-548
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., v právní věci žalobce Finančního úřadu pro hlavní město Prahu se sídlem v Praze 1, Štěpánská č. 61928 - územního pracoviště pro Prahu 8 se sídlem v Praze 8, Trojská č. 13a, IČO 72080043, proti žalovaným 1) L. L. , zastoupenému JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, a 2) J. L. , o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 188/2010, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2017, č. j. 28 Co 489, 490/2016-522, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2017, č. j. 28 Co 489, 490/2016-522, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který byl – přímo v této věci – vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013, č. j. 21 Cdo 3337/2012-242 (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.), a je [v závěru, že posuzovaná darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 3. 1. 2008 je vůči žalobci ohledně darování (ideální poloviny nemovitostí) žalovanému 1) právně neúčinná] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce, za jakých předpokladů dochází ve smyslu ustanovení §42a zákona č. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky v důsledku právního úkonu, kterým dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2876/2011; k úmyslu dlužníka zkrátit věřitele srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 720/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2905/2012; k otázce posouzení „náležité pečlivosti“ osoby dlužníkovi blízké k poznání dlužníkova úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 30 Cdo 653/2006, odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4250/2007, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3654/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 207/2015; k otázce, zda, popřípadě za jakých předpokladů lze odporovat právnímu úkonu manžela dlužníka, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2294/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1374/2016, z nichž – mimo jiné - vyplývá, že věřitel vymahatelné pohledávky vůči jednomu z manželů má právo se domáhat uspokojení (cestou výkonu rozhodnutí nebo exekuce) nejen z majetku dlužníka, ale také - jsou-li splněny předpoklady uvedené v ustanovení §145 odst. 3 obč. zák. - z majetku, který má dlužník ve společném jmění se svým manželem (srov. též například právní názor vyjádřený v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1374/2010, uveřejněného pod č. 108/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že z obsahu a smyslu ustanovení §42a obč. zák. je zřejmé, že v něm uvedený pojem „dlužník“ zahrnuje nejen toho, kdo je zavázán splnit závazek (dluh), ale také jeho manžela, a to za předpokladu, že věřitel má právo na uspokojení vymahatelné pohledávky ze společného jmění dlužníka a jeho manžela, popřípadě z majetku, který manžel dlužníka nabyl na základě smlouvy o zúžení společného jmění do svého výlučného vlastnictví, a že věřitel je za podmínek uvedených v ustanovení §42a obč. zák. oprávněn odporovat nejen právním úkonům, které učinil dlužník, ale i právním úkonům manžela dlužníka, týkajícím se majetku, který manžel dlužníka nabyl na základě dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění do svého výlučného vlastnictví, a to za předpokladu, že věřitel měl právo uspokojit se (také) z majetku patřícího do společného jmění dlužníka a jeho manžela]; není tedy důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Námitky, jimiž žalovaný 1) uplatnil jiný dovolací důvod, než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází, a nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (zejména, když uvádí, že „dovolacím důvodem je i extrémní nesoulad skutkových závěrů obou soudů nižších stupňů s provedenými důkazy“, s tím, že jako „nedílnou součást dovolání“ přikládá v příloze „katalog nesprávných skutkových zjištění“, a když vytýká odvolacímu soudu, že „sice jednotlivé důkazy učinil předmětem úvah a hodnocení, ale s neodůvodněně rozdílnou kvalitou“, že „úvahy a hodnocení vybraných důkazů jsou provedeny tak, aby soudu vytvořily celistvý řetězec důkazů, odůvodňující jeho rozhodnutí, ovšem bez náležité opory v jednotlivých důkazech i v jejich vzájemné souvislosti“, v čemž spatřuje „projev libovůle“), předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; kromě toho namítá jiné vady řízení, zejména to, že „odvolací soud opřel své závěry o důkazy, které v rozporu s ustanovením §213 odst. 3 o. s. ř. nezopakoval“], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu