ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.3958.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3958/2017-341
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. Š. , zastoupeného JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 699/30, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, Csc., advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 57/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2015 č. j. 23 Co 187/2015-259, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, Csc., advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4.
Odůvodnění:
Dne 28. 2. 2011 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru pro porušení povinností vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.
Žalobce se žalobou podanou dne 21. 4. 2011 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal určení neplatnosti uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že byl u žalovaného zaměstnán jako kontrolor taxislužby na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 4. 2006, že dne 28. 2. 2011 byl vedoucím oddělení taxislužby B. „nařčen z údajného protiprávního jednání“, ke kterému mělo dojít dne 16. 1. 2011 při kontrolní činnosti a téhož dne mu bylo B. sděleno, že nepřistoupí-li na rozvázání pracovního poměru dohodou, bude jeho pracovní poměr okamžitě zrušen, a že dne 21. 3. 2011 obdržel od žalovaného potvrzení o zaměstnání, ze kterého se dozvěděl, že jeho pracovní poměr skončil okamžitým zrušením dne 28. 2. 2011 přesto, že mu nebylo žalovaným (ani přes opakovanou výzvu) předloženo písemné vyhotovení okamžitého zrušení pracovního poměru a nebylo mu tak ani sděleno, v jakém konkrétním jednání spatřuje žalovaný důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru.
Žalovaný k žalobě namítal, že žalobci bylo okamžité zrušení pracovního poměru řádně doručeno tím, že jej odmítl dne 28. 2. 2011 na jednání převzít (za přítomnosti tři zaměstnanců žalovaného), a jeho pracovní poměr tak zanikl dne 28. 2. 2011. K důvodům okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaný uvedl, že žalobce porušil své povinnosti tím, že dne 16. 1. 2011 nesepsal protokol o kontrolní jízdě, na níž byly zjištěny nedostatky a které se účastnil jako kontrolní pracovník, což vedlo k tomu, že nebylo s provozovatelem taxislužby zahájeno správní řízení (a nebyl sankcionován), dále téhož dne žalobce nesepsal s figuranty oznámení o poskytnuté přepravě a nevykázal tuto kontrolní jízdu v systému, kde jsou jednotlivé kontroly zaznamenávány.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 2. 2013 č. j. 23 C 57/2011-109 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 28. 2. 2011 je neplatné, a zároveň uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce náklady řízení ve výši 21 054 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Podle soudu prvního stupně měl povinnost k sepsání protokolu dne 16. 1. 2011 B., který tvrdil, že protokol sepsal, ale jeho doručení bránilo neskončené řízení vůči kontrolované osobě a kontrolu nemohl dokončit, neboť mu byl žalovaným zamezen přístup do kontrolního systému. Soud prvního stupně došel dále k závěru, že žalovaný nezjistil objektivně skutkový stav, který byl podkladem pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobce, a nedal žalobci možnost se k důvodům okamžitého zrušení pracovního poměru vyjádřit.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2014 č. j. 23 Co 27/2014-140 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval tím, zda došlo k předražení jízdy a kdo byl vedoucím kontroly (a nesl tak odpovědnost za nesepsání protokolu), a že na podkladě těchto zjištění nezkoumal, zda žalovaný prokázal, že žalobce porušil své pracovní povinnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 7. 1. 2015 č. j. 23 C 57/2011-230 ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce ze dne 28. 2. 2011 je neplatné a ve výroku II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce náhradu nákladu řízení ve výši 60 984 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobce porušil zvlášť hrubým způsobem své povinnosti vyplývající pro něj z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a to z ustanovení §16 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a změně některých zákonů, z ustanovení §15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, z ustanovení §34 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a z vyhlášky č. 478/2000 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě, tím, že dne 16. 1. 2011 nevyhotovil protokol o kontrolní jízdě, nepožadoval sepsání záznamu o provedené jízdě po figurantech, nevyúčtoval předmětnou kontrolní jízdu taxislužby a nevykázal tuto kontrolní jízdu v systému, kde jsou jednotlivé kontroly zaznamenávány, ačkoliv bylo v řízení prokázáno, že předmětná jízda byla předražena o 100 Kč. Uvedené jednání žalobce vedlo podle soudu prvního stupně k tomu, že o zjištěném předražení jízdného ze dne 16. 1. 2011 nemohlo být zahájeno správní řízení, a nemohlo tak být sankcionováno.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2015 č. j. 23 Co 187/2015-259 potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek soudu prvního stupně, výrok soudu prvního stupně o nákladech řízení změnil tak, že náklady řízení činí 2 000 Kč, ve zbytku výrok o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud došel k závěru, že podle ustanovení §15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, byl jak žalobce, tak B. povinen dne 16. 1. 2011 sepsat o předmětné kontrole protokol, přičemž případná dohoda mezi kontrolory nebyla právně významná, neboť žalovaný nestanovil jednoznačná pravidla pro určení vedoucího kontrolního pracovníka. Odvolací soud označil protokol o kontrole ze dne 16. 1. 2011, který žalobce předložil dne 7. 7. 2014 na jednání, za účelově vytvořený (a výpověď svědka B. v tomto směru za nevěrohodnou), a proto nebyla povinnost vyhotovit protokol o kontrole ze dne 16. 1. 2011 podle odvolacího soudu splněna ani jedním z odpovědných subjektů, což vedlo k tomu, že se jednak kontrolovaný subjekt zbavil odpovědnosti, jednak byl porušen základní účel státní kontroly. Odvolací soud uzavřel, že žalobce jako zaměstnanec porušil své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, neboť nejenže o kontrole ze dne 16. 1. 2011 nesepsal protokol, ale v řízení bylo dále prokázáno, že nezanesl do pěti pracovních dnů do systému ORGA informace o předmětné kontrole ze dne 16. 1. 2011 a nevyžádal si záznam figurantů z průběhu uvedené kontrolní jízdy.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž předně poukázal na to, že odvolací soud došel výkladem ustanovení §15 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, k nesprávnému závěru o tom, že žalobce byl dne 16. 1. 2011 vedle B. vedoucím kontrolním pracovníkem. Podle dovolatele však uvedený závěr nelze z obecných ustanovení zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, dovodit, a proto byl u žalovaného dán obsah kontrolních postupů zavedenou praxí, podle které kontrolu prováděly alespoň dvě osoby, z nichž vždy jedna byla vedoucím kontrolním pracovníkem, který byl povinen o kontrole sepsat protokol (uvést v něm své údaje) a předložit kontrolované osobě průkaz. Dovolatel dále namítal, že soud prvního stupně nejprve došel k závěru, že předmětný protokol byl sepsán, avšak svůj závěr (bez opory v dokazování) změnil poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno odvolacím soudem, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou vnitřně rozporná a nelze zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud prvního stupně rozhodl, a že v řízení bylo prokázáno, že B. sepsal o kontrole ze dne 16. 1. 2011 protokol (opačný závěr odvolacího soudu vychází podle dovolatele z nesprávného hodnocení důkazů), přičemž tento protokol obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem č. 552/1991 Sb., o státní kontrole. Dovolatel poukázal na to, že mu nelze přičítat skutečnost, že předmětná kontrola nebyla zapsána do systému ORGA, neboť tuto povinnost měl B., který ji však nemohl splnit, když mu byl přístup do systému ORGA znemožněn žalovaným, a dále na to, že protokolárnímu otevření skříněk B. nebyl přítomen žalobce ani B., a proto je zjištění, že předmětný protokol se nenacházel ve skříňce B., nevěrohodné. Dovolatel dále zpochybnil způsob, jakým odvolací soud došel k závěru, že předmětná jízda byla předražená, a namítal, že figuranti začali předražení jízdy tvrdit až v oznámení ze dne 10. 2. 2011 (nikoliv ihned po skončení předmětné kontroly). Podle dovolatele se odvolací soud nezabýval dostatečně ani intenzitou „případného porušení pracovních povinností“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení, popřípadě, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu prvního stupně, tak rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobce není přípustné, neboť jeho námitky směřují ke zpochybnění skutkového stavu, a dále namítal, že právními předpisy není výslovně upraveno, který z kontrolních pracovníků je povinen sepsat o kontrole protokol, a proto mají takovou povinnost všichni kontrolní pracovníci, kteří se kontroly účastní, a že odvolací soud posoudil správně intenzitu porušení povinností ze strany žalobce. Žalovaný se vyjádřil rovněž k povinnosti sepsat protokol, k protokolu předloženému žalobcem až v průběhu řízení, k zanesení výsledků kontroly do systému ORGA, k předražené jízdě a k intenzitě porušení pracovních povinností žalobce. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě, aby dovolání žalobce zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 12. 2016 č. j. 21 Cdo 3977/2016-304 dovolání žalobce odmítl a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc. Podle dovolacího soudu dovolatel zdánlivě vymezil právní otázku (že odvolací soud při určení, kdo byl při výkonu předmětné kontroly vedoucím kontrolorem a kdo byl o kontrole povinen sepsat protokol, nesprávně vyložil a aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole), avšak podstatou jeho námitek je zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu o tom, že žalobce porušil své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že nesepsal o předmětné kontrole protokol, ačkoliv byl stejně jako B. zúčastněn na předmětné kontrole jako kontrolor. Dovolací soud uzavřel, že podstatou zbylých dovolacích námitek žalobce (k otázce sepsání předmětného protokolu, k zanesení výsledků kontroly do systému ORGA, k závěru o předražení jízdy a k porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci) je nesouhlas s tím, k jakým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil, přičemž žalobce předložil vlastní verze skutkového děje.
Uvedené usnesení Nejvyššího soudu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 729/17. Ústavní soud se neztotožnil s hodnocením obsahu dovolání dovolacím soudem a poukázal na to, že v dovolání byla vymezena právní otázka „jaké povinnosti pro kontrolory v oblasti silniční dopravy vyplývají ze zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, a to za situace, kdy soudy nepovažovaly případnou zavedenou praxi či dohodu přítomných kontrolorů za právně významnou či relevantní ve vztahu k zaměstnavateli“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se (vázán právním názorem Ústavního soudu) znovu zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Námitky, kterými žalobce uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutková zjištění odvolacího soudu a jeho hodnocení důkazů ohledně sepsání předmětného protokolu, zanesení výsledků kontroly do systému ORGA, závěru o předražení jízdy a porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné určující vyřešení právní otázky, zda ze zákona č. 352/1991 Sb., o státní kontrole, či ze zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, vyplývá způsob určení vedoucího kontrolního pracovníka (a tím kontrolního pracovníka, který je povinen o kontrole sepsat protokol) v případě, že se kontroly v silniční dopravě účastní více kontrolních pracovníků. Vzhledem k tomu, že tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. v této části přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není (ani v části) opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že žalobce pracoval u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 4. 2006 jako kontrolor taxislužby a že žalovaný doručil žalobci dne 28. 2. 2011 okamžité zrušení pracovního poměru. Důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobce spatřoval žalovaný v tom, že dne 16. 1. 2011 proběhla kontrola vozidel taxislužby, které se žalobce (vedle B.) účastnil jako kontrolní pracovník a na níž bylo figuranty v jednom případě zjištěno předražení jízdného, o němž však žalobce nesepsal protokol (v rozporu s ustanovením §15 zákona č. 352/1991 Sb., o státní kontrole a ustanovením §34 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě), a dále podle žalovaného žalobce porušil zvlášť hrubým způsobem své povinnosti vyplývající pro něj z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci tím, že nepožadoval v souvislosti s předmětnou kontrolou po figurantech sepsání oznámení o poskytnuté přepravě, které se vždy sepisuje při zjištění nedostatků, a že nezapsal předmětnou kontrolu do 5 pracovních dnů do systému ORGA. Na základě provedeného dokazování došel odvolací soud k závěru, že žalovaný nestanovil jednoznačná pravidla pro určení vedoucího kontrolního pracovníka při kontrolách taxislužby, a že protokol o kontrole ze dne 16. 1. 2011, který žalobce předložil při jednání dne 7. 7. 2014, byl dodatečně a účelově vytvořen.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že k porušení povinností žalobce vztahujících se k jím vykonávané práci mělo dojít dne 16. 1. 2011 - podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o státní kontrole“) a podle zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 31. 5. 2012 (dále jen „zákon o silniční dopravě“).
Podle ustanovení §9 zákona o státní kontrole kontrolní činnost vykonávají pracovníci kontrolních orgánů (dále jen „kontrolní pracovníci") na základě písemného pověření těchto orgánů.
Podle ustanovení §15 odst. 1 zákona o státní kontrole o kontrolním zjištění se pořizuje protokol, který obsahuje zejména popis zjištěných skutečností s uvedením nedostatků a označení ustanovení právních předpisů, které byly porušeny.
Podle ustanovení §15 odst. 2 zákona o státní kontrole v protokole se uvádí označení kontrolního orgánu a kontrolních pracovníků na kontrole zúčastněných, označení kontrolované osoby, místo a čas provedení kontroly, předmět kontroly, kontrolní zjištění, označení dokladů a ostatních materiálů, o které se kontrolní zjištění opírá. Protokol podepisují kontrolní pracovníci, kteří se kontroly zúčastnili.
Podle ustanovení §34 odst. 1 písm. a) zákona o silniční dopravě vykonává státní správu podle tohoto zákona Ministerstvo dopravy a dopravní úřady. Dopravními úřady jsou Magistrát města P., magistráty statutárních měst a obecní úřady obcí s rozšířenou působností ve věcech městské autobusové dopravy a taxislužby.
Podle ustanovení §34 odst. 5 zákona o silniční dopravě pověření k výkonu státního odborného dozoru nebo vrchního státního dozoru ve věcech silniční dopravy ve formě průkazu vydává správní orgán, do jehož působnosti výkon dozoru spadá. Náležitosti průkazu a jeho vzor stanoví prováděcí právní předpis. Celník se při výkonu státního odborného dozoru ve věcech silniční dopravy prokazuje způsobem stanoveným v zákoně o Celní správě České republiky.
V zákoně o státní kontrole, ani v zákoně o silniční dopravě není ustanovení, které by obsahovalo pravidlo pro určení vedoucího kontrolního pracovníka v případě, že se kontroly účastní více kontrolních pracovníků. Takové pravidlo nelze dovodit ani výkladem výše citovaných ustanovení zákona o státní kontrole a zákona o silniční dopravě. Jestliže tedy kontrolní orgán (jako zaměstnavatel) nestanoví závazně pravidla pro určení vedoucího kontrolního pracovníka (zaměstnance), mají všichni kontrolní pracovníci na kontrole zúčastnění stejná práva a povinnosti vyplývající z příslušných právních předpisů.
V projednávané věci bylo prokázáno, že žalovaný nestanovil závazně pravidla pro určení vedoucího kontrolního pracovníka při kontrole taxislužby, a proto se dovolací soud ztotožnil se závěrem odvolacího soudu o tom, že povinnost sepsat o kontrole ze dne 16. 11. 2011 protokol měl jak žalobce, tak B.
Dovolací soud se ztotožnil rovněž se závěrem odvolacího soudu, že případná dohoda mezi kontrolními pracovníky působícími u žalovaného o tom, kdo z nich je povinen o kontrole sepsat protokol, nebyla právně významná. Zákon o státní kontrole je (stejně jako zákon o silniční dopravě) veřejnoprávním předpisem, který stanovuje meze pro výkon veřejné moci tak, že státní orgány mohou na jeho základě činit jen to, co jim tento zákon stanoví (k tomu srov. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998 sp. zn. I. ÚS 229/98 , uveřejněný pod č. 138 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998). Z uvedeného vyplývá, že kontrolní pracovníci působící u žalovaného si nemohli ujednat, že o kontrole je povinen sepsat protokol jen jeden z nich, jestliže veřejnoprávní předpis ukládá takovou povinnost každému kontrolnímu pracovníkovi na kontrole zúčastněnému a zároveň žalovaný jako zaměstnavatel závazně nestanovil pravidla pro určení kontrolního pracovníka (zaměstnance), který je povinen o kontrole sepsat protokol.
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalovanému nahradil náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, Csc. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu