ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4048.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 4048/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. S. , proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Náchodě se sídlem v Náchodě, Palachova č. 1303, IČO 00024970, o 74.618,- Kč s úrokem z prodlení, za účasti České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 427/16, IČO 00025429, jako vedlejší účastnice na straně žalované, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 12 C 96/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. května 2015, č. j. 25 Co 149/2015-93, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 74.618,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že je soudkyní přidělenou k výkonu funkce k Okresnímu soudu v Náchodě. V letech 2011 až 2014 konala (byla jí nařízena) pracovní pohotovost, avšak žalovaná jí odmítá za výkon pracovní pohotovosti v rámci přípravného trestního řízení vyplatit příslušnou odměnu.
Žalovaná namítala, že „nemá k dispozici finanční prostředky na úhradu požadované částky a že nemůže svévolně přiznat žalobkyni odměnu za pracovní pohotovost“. Odměna za pracovní pohotovost vyplývá z obsahu zvláštní právní úpravy odměňování soudců (§75 odst. 2 zákona o soudech a soudcích ve spojení se zákonem č. 236/1995 Sb.) a tímto zákonem jsou upraveny veškeré nároky soudců spojené s výkonem soudcovské funkce. Podle stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 82/97 odměna za pracovní pohotovost soudci nenáleží.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 29. 1. 2015, č. j. 12 C 96/2014-53, uložil žalované zaplatit žalobkyni 74.618,- Kč s 7,75% úrokem z prodlení z částky 6.269,- Kč za dobu od 31. 8. 2011 do zaplacení, s 7,75% úrokem z prodlení z částky 5.591,- Kč za dobu od 30. 11. 2011 do zaplacení, s 7,75% úrokem z prodlení z částky 5.985,- Kč za dobu od 31. 3. 2012 do zaplacení, s 7,5% úrokem z prodlení z částky 5.908,- Kč za dobu od 31. 8. 2012 do zaplacení, s 7,5% úrokem z prodlení z částky 6.032,- Kč za dobu od 31. 12. 2012 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 5.956,- Kč za dobu od 31. 3. 2013 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 6.526,- Kč za dobu od 30. 9. 2013 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 6.517,- Kč za dobu od 31. 1. 2014 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 6.472,- Kč za dobu od 31. 5. 2014 do zaplacení, s 8,05% úrokem z prodlení z částky 6.922,- Kč za dobu od 31. 7. 2014 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 3.800,- Kč. Dovodil, že zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, nelze ve vztahu k finančnímu ohodnocení výkonu soudcovské funkce chápat jako ucelený právní předpis. Ustanovení §29 odst. 1 tohoto zákona sice zahrnuje do platu soudce i případnou práci přesčas, ale mezi pojmy „práce přesčas“ a „pracovní pohotovost“ nelze klást rovnítko. Pracovní pohotovostí je míněn stav, kdy zaměstnanec nevykonává práci, kterou má dle pracovní smlouvy provádět, avšak současně je omezen ve svém volném čase i v místě, protože mu zaměstnavatel ukládá určitá omezení. Za práci přesčas náleží zaměstnanci mzda nebo plat, kdežto za pracovní pohotovost pouze odměna ve výši alespoň 10% průměrného výdělku. Zákon o platu o odměně za pracovní pohotovost mlčí. Za daného stavu je třeba vztáhnout na souzenou věc ve smyslu ustanovení §84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, obecnou úpravu vymezenou v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Žalovanou označené stanovisko Nejvyššího soudu vydané pod zn. Cpjn 82/97 nelze pro změnu výchozí právní úpravy na projednávanou věc vztáhnout, neboť subjektivní nárok na zaplacení odměny za pracovní pohotovost z tehdy účinného zákoníku práce nevyplýval. Nyní účinný zákoník práce – zákon č. 262/2006 Sb. výslovně stanoví (§140), že za dobu pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci odměna nejméně 10 % průměrného výdělku. Z uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žalobkyni přísluší právo na odměnu za pracovní pohotovost ve výši 10 % jejího průměrného výdělku.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 5. 2015, č. j. 25 Co 149/2015-93, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu se žádostí, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni 74.618,- Kč s úrokem z prodlení, zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani krajským soudem. Vyšel z toho, že na pracovní vztah soudce se použijí ustanovení zákoníku práce pouze přiměřeně a pouze tehdy, nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpis jinak. Účelem zákona o platu soudců bylo upravit všechny platové složky, popřípadě všechny peněžité i jiné nároky, včetně náhradových a naturálních, které za výkon funkce soudce přísluší. Je-li zákon o platech soudců ve vztahu k soudcům zvláštním mzdovým předpisem, nemohla se jeho osobní a věcné působnosti nijak dotknout rekodifikace pracovního práva. Výše platu soudce byla určena obecně, na základě objektivních a transparentních kritérií, nikoliv na základě posouzení jednotlivého soudce. Zákonodárce mínil speciálně upravit všechny finanční nároky soudců, což vyjádřil také tím, že v názvu zákona o platu soudce je uvedeno, že jde o úpravu dalších náležitostí spojených s výkonem funkce soudce. Došlo-li tedy přijetím zákona o platu soudce k vypuštění nároku na odměnu za pracovní pohotovost soudce, a contrario je nutno uzavřít, že nárok dán není.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že zákon o platu soudců neupravuje výslovně všechny finanční nároky, např. nárok na náhradu platu za dovolenou na zotavenou, při placených osobních překážkách v práci, při plnění občanské povinnosti, průměrný výdělek apod. Ohledně všech těchto dalších nároků se podle dovolatelky použijí na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů. Zákon o platu výslovně uvádí, že je plat stanoven s přihlédnutím k případné práci přesčas, ovšem již neuvádí, že je stanoven i s přihlédnutím k případné pracovní pohotovosti. Připomíná „názor vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 21 Cdo 2763/2000, který potvrzuje, že peněžité nároky soudce neupravené zákonem č. 236/1995 Sb. je nutné posuzovat podle ustanovení zákoníku práce“. Nesouhlasí s odkazem odvolacího soudu na odůvodnění stanoviska kolegia Nejvyššího soudu Cpjn 82/97, které podle jejího názoru již nelze na danou problematiku aplikovat. Toto stanovisko vycházelo z předchozí úpravy zákoníku práce (zákon č. 65/1965 Sb.) účinného do 31. 12. 2006. Z ustanovení §95 odst. 4 vyplývalo, že odměňování pracovní pohotovosti, při které k výkonu práce nedojde, se do pracovní doby nezapočítává a odměna za pracovní pohotovost přísluší podle zvláštních právních předpisů. Z důvodu neexistence takových předpisů ve vztahu k soudcům, pak byla tato absence příslušné právní úpravy důvodem nepřiznáni náhrady za pracovní pohotovost. V současné době však je výše odměny za pracovní pohotovost upravena v ustanovení §140 zákoníku práce a není tedy důvod k jejímu nepřiznání. Navrhla, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 74.618,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení a nahradit jí náklady řízení před okresním soudem a náklady dovolacího řízení v celkové výši 8.800,- Kč za zaplacený soudní poplatek.
Vedlejší účastnice navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť otázka, zda soudci náleží po 1. 1. 2007 (po účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) odměna za pracovní pohotovost, nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropské parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákona o platu“), podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákona o soudech a soudcích“) a podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zák. práce“), všech ve znění účinném v obdobích, za něž žalobkyně požaduje doplatek platu.
Soudce jmenuje do funkce prezident republiky bez časového omezení (Čl. 93 odst. 1 věta první Ústavy, §61 odst. 1 a §63 zákona o soudech a soudcích). Funkce soudce je veřejnou funkcí (§74 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), není však vykonávána v pracovním poměru; na vztahy vyplývající z výkonu funkce soudce se proto zákoník práce nevztahuje (srov. též §5 odst. 1 a 2 zák. práce). Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právní předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích).
Zvláštním právním předpisem, který upravuje plat soudce (peněžité plnění poskytované soudci za práci vykonanou v jeho pracovním vztahu), je zákon o platu a dalších náležitostech představitelů. Soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu náleží za výkon funkce plat a náhrady výdajů [srov. §1 písm. g) a §2 písm. a) a b) zákona o platu]. Předsedovi a místopředsedovi Nejvyššího soudu, předsedovi a místopředsedovi Nejvyššího správního soudu a předsedovi vrchního soudu náleží rovněž naturální plnění [srov. §2 písm. c) a §33 zákona o platu]. Plat je soudci stanoven s přihlédnutím k případné práci přesčas (srov. §29 odst. 1 větu první zákona o platu).
Otázkou, zda soudci náleží po účinnosti zákona č. 236/1995 Sb. též odměna za pracovní pohotovost, se zabýval Nejvyšší soud již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 11. 1997, sp. zn. Cpjn 82/97, uveřejněném pod číslem 33/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dospěl k závěru, že ode dne účinnosti zákona č. 236/1995 Sb. odměna za pracovní pohotovost soudci nenáleží. Citované stanovisko bylo vydáno v době, kdy tehdy účinný zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb.) sice počítal s tím, že pracovní pohotovost bude odměňována, sám však odměnu za ni neupravoval, zatímco v současné době – jak správně podotýká dovolatelka - je výše odměny za pracovní pohotovost upravena v ustanovení §140 zákoníku práce (zákoně č. 262/2006 Sb.).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla též zvažována otázka případné diskriminace určité skupiny zaměstnanců (soudců) oproti jiným zaměstnancům, obrátil se Nejvyšší soud na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie se žádostí o odpověď na předběžné otázky na Soudní dvůr Evropské unie. Žádost byla usnesením ze dne 4. května 2017, sp. zn. C-653/16, shledána zjevně nepřípustnou, neboť možné nerovné zacházení se soudci držícími pracovní pohotovost oproti soudcům, kteří pracovní pohotovost nedrží nebo ji drží v neporovnatelně nižším rozsahu, a skutečnost, že v ostatních oblastech veřejného a soukromého práva a u jiných zaměstnanců, na něž zcela dopadá zákoník práce, odměna za pracovní pohotovost náleží, nesouvisí s diskriminací na některém ze základů podle směrnice Rady ES 2000/78/ES.
Ze srovnávací analýzy týkající se právní úpravy odměňování soudců ve vybraných evropských státech (Slovenská republika, Rakouská republika, Spolková republika Německo, Francouzská republika, Belgické království, Nizozemské království, Finská republika a Spojené království Velké Británie a Severního Irska) vyplynulo, že právní úpravy jsou v tomto směru velice rozličné. V některých zemích není odměňování soudců samostatně upraveno (řídí se předpisy pro ostatní státní zaměstnance), někde je pracovní pohotovost odměňována (paušálně nebo podle rozsahu), někde jen u některých soudců a v některých řízeních a někde není odměňována vůbec (považuje se za součást výkonu funkce soudce a za to je plat stanoven).
Jak uvedl dovolací soud již ve zmíněném stanovisku, sp. zn. Cpjn 82/97, z celkové koncepce zákona č. 236/1995 Sb., vyplývající zejména z §1, §2 a §43, jakož i z užité - zdůrazněně obecné - kategorie „náležitostí“ (rubrika části třetí zákona), je zjevné, že jeho účelem bylo upravit všechny platové složky, popřípadě všechny peněžité i jiné nároky, včetně náhradových a naturálních, které za výkon funkce soudce přísluší. Souhlasit lze s odvolacím soudem i v tom, že historie právní úpravy zažalovaného nároku, samotné znění ustanovení §29 odst. 1 zákona o platech soudců i to, že funkce soudce je veřejnou funkcí, jejíž výkon je kvalifikačně, psychicky i vahou odpovědnosti velmi náročný a neomezuje se jen na stanovenou pracovní dobu, ale spočívá i v činnostech konaných mimo ni, odůvodňuje závěr, že také pracovní pohotovost vykonávaná soudcem je považována za součást výkonu funkce soudce. Stojí-li – jak výše uvedeno – právní úprava na tom, že soudci náleží za výkon jeho funkce jen to, co je výslovně uvedeno v zákoně o platu, nelze dovozovat, že by bylo možno soudci (zvlášť, samostatně) poskytovat odměnu za pracovní pohotovost, neboť takový případný nárok je již zohledněn v platu podle ustanovení §28 a násl. zákona o platu.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že některá plnění jsou soudci skutečně poskytována a některé otázky pracovního vztahu soudce se řídí podle zákoníku práce a dalších (převážně) pracovněprávních předpisů (např. dovolatelkou zmiňovaný nárok na náhradu platu za dovolenou na zotavenou, při placených osobních překážkách v práci, při plnění občanské povinnosti, průměrný výdělek apod.). Jedná se totiž o jiné otázky a jiná plnění, než o odměnu za výkon (veřejné) funkce soudce.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ani ode dne účinnosti zákona č. 262/2006 Sb. odměna za pracovní pohotovost soudci nenáleží.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované ani vedlejší účastnici v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu