ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4062.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4062/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně PC Contact s.r.o. se sídlem v Liberci XIV, Vrchlického č. 1005/57, IČO 47784288, proti žalované A. S. , zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci II, U Soudu č. 363/10, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 21 C 242/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberce ze dne 21. ledna 2016 č.j. 29 Co 480/2015-169, opravenému usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. ledna 2016 č.j. 29 Co 480/2015-173, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 25.7.2014 domáhala, aby bylo určeno, že je vůči ní právně neúčinná "dědická dohoda uzavřená mezi žalovanou, paní Z. P. a paní M. K., schválená usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 28.7.2011 č.j. 35 D 738/2011-23 a usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 18.5.2012 č.j. 35 D 738/2011-36, na základě které žalovaná převzala náhradovou pohledávku z vypořádaného společného jmění manželů ve výši 2.340.558,- Kč a 7.000,- Kč". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dcera žalované Z. P. (bývalá zaměstnankyně žalobkyně) zpronevěřila v souvislosti s výkonem práce u žalobkyně v době od roku 2008 do začátku roku 2013 celkově 1.756.507,- Kč, že proti Z. P. bylo zahájeno trestní stíhání a žalobkyně s ní rozvázala pracovní poměr a že Z. P. dne 24.4.2013 uznala dluh a "podepsala žalobkyni směnku na způsobenou škodu ve výši 1.510.712,- Kč s příslušenstvím se splatností 31.5.2013". Protože Z. P. dluh nezaplatila, žalobkyně se směnečnou žalobou domáhala zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26.9.2013 sp. zn. 62 Cm 109/2013, které nabylo právní moci dne 1.11.2013, jí byla pohledávka vůči Z. P. přiznána. Následně byla proti dlužnici zahájena exekuce, ve které byla vymožena pouze částka ve výši 14.965,- Kč. Při projednání dědictví po J. S., zemřelém dne 10.5.2011, schválil Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 28.7.2011 č.j. 35 D 738/2011-23 dědickou dohodu, podle níž žalovaná (manželka zůstavitele) "převzala náhradovou pohledávku z vypořádaného společného jmění manželů ve výši 2.340.558,- Kč" a M. K. a dlužnice Z. P. (dcery zůstavitele) "ničeho nepožadovaly", a usnesením ze dne 18.5.2012 č.j. 35 D 738/2011-36 Okresní soud v Liberci schválil "dodatečnou" dědickou dohodu, podle níž žalovaná (manželka zůstavitele) "převzala náhradovou pohledávku z vypořádaného společného jmění manželů ve výši 7.000,- Kč" a M. K. a dlužnice Z. P. (dcery zůstavitele) "ničeho nepožadovaly". Žalobkyně dovozuje, že při zohlednění zákonných dědických podílů by se Z. P. stala dědičkou pohledávky ve výši 782.519,- Kč, a že proto dohodou o vypořádání dědictví dlužnice Z. P. zkrátila uspokojení pohledávek žalobkyně; z toho důvodu je dědická dohoda vůči žalobkyni ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku právně neúčinná.
Žalovaná namítala, že trestní stíhání dlužnice Z. P. a soudní řízení o vydání směnečného platebního rozkazu bylo zahájeno "až po více než dvou letech ode dne, kdy byla soudem schválena první dohoda o dědictví mezi žalovanou a jejími dcerami", a že v době, kdy byly dědické dohody uzavírány, o dluzích Z. P. vůči žalobkyni nevěděla.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 19.8.2015 č.j. 21 C 242/2014-132 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 16.940,- Kč k rukám advokáta JUDr. Alexandra Šoljaka. Z provedených důkazů zjistil, že žalobkyně má za Z. P. pohledávku "nepochybně ve výši 1.510.712,- Kč, když tuto částku Z. P. písemně uznala jako svůj dluh vůči žalobkyni", že směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26.9.2013 č.j. 62 Cm 109/2013-11 byla žalobkyni přiznána pohledávka proti Z. P. ve výši 500.000,- Kč a že v době uzavření dohody o vypořádání dědictví (odporovaného právního úkonu) se již Z. P. "dopouštěla vůči žalobkyni trestné činnosti a způsobila jí škodu ve výši minimálně 437.000,- Kč". Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované vznikl z dohody o vypořádání dědictví prospěch, že však bylo prokázáno, že žalovaná jako osoba blízká dlužnice Z. P. nemohla ani při náležité pečlivosti poznat úmysl své dcery krátit uspokojení pohledávky žalobkyně uzavřením dohody o vypořádání dědictví; vzal přitom v úvahu, že žalovaná nesdílela s dlužnicí Z. P. společnou domácnost "a, byť bydlely v jednom domě, nebyl jejich vztah natolik otevřený, aby věděly o finanční a majetkové situaci té druhé", že s ohledem na zdravotní stav žalované a jejího manžela "je pochopitelné, že se žalovaná v předmětné době věnovala především řešení těchto vážných problémů", a že po žalované nebylo možné požadovat, aby před uzavřením dohody o vypořádání dědictví získala informace o majetkové situace své dcery, když v době jejího uzavření neměla ani sama žalobkyně povědomost o vzniklé škodě (pohledávce vůči dlužnici Z. P.) a tato škoda byla zjištěna a vyčíslena až dva roky poté.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 21.1.2016 č.j. 29 Co 480/2015-169, opraveným usnesením ze dne 22.1.2016 č.j. 29 Co 480/2015-173, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že je vůči žalobkyni právně neúčinná "dědická dohoda schválená usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 28.7.2011 č.j. 35 D 738/2011-23 a usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 18.5.2012 č.j. 35 D 738/2011-36 v části, na základě které žalovaná převzala náhradovou pohledávku z vypořádaného společného jmění manželů ve výši 2.340.558,-Kč a 7.000,-Kč v rozsahu dědického podílu Z. P.", a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 5.130,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 2.756,- Kč. Odvolací soud nejprve dovodil, že požadavek na vymahatelnost pohledávky je otázkou věcné legitimace, a že je proto právně bezvýznamné, že pohledávka žalobkyně za dlužnicí Z. P. vznikla v důsledku protiprávního jednání, které bylo "odhaleno až po datu odporovaného úkonu", jestliže v době podání žaloby již žalobkyně vůči dlužnici Z. P. "disponovala vymahatelnou pohledávkou a exekučním titulem". Podle odvolacího soudu z výsledků dokazování vyplývá, že dlužnice Z. P. dlouhodobě a pravidelně odcizovala žalobkyni poměrně značné částky, které používala k úhradě svých závazků a "značně si tak vylepšovala svou životní úroveň", a že proto žalovaná, jako její matka žijící s ní ve stejném domě, mohla zaznamenat "rozpor mezi výší příjmů své dcery a její životní úrovní", a, i kdyby se dlužnice Z. P. "v rámci rodiny se svou trestnou činností nesvěřila", její úmysl zkrátit nárok žalobkyně na vrácení odcizených peněz "byl v zásadě zjistitelný", a dovodil, že bylo procesní povinností žalované prokázat, že úmysl dlužnice zkrátit žalobkyni nemohla ani při náležité pečlivosti poznat. Vzhledem k tomu, že žalovaná uvedla, že majetkovou situaci své dcery nesledovala, neprokázala tak, že o úmyslu dlužnice zkrátit žalobkyni při uzavření dědických dohod nemohla vědět ani při vyvinutí náležité pečlivosti; dohoda o vypořádání dědictví je proto vůči žalobkyni podle ustanovení §42a občanského zákoníku právně neúčinná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že o úmyslu dlužnice Z. P. zkrátit věřitele nevěděla a nemohla jej ani při náležité pečlivosti poznat, když neznala majetkové poměry své dcery, nevěděla o trestním stíhání vedeném proti ní, které "bylo navíc zahájeno až po uzavření dohody o vypořádání dědictví a pro pozdější období", a nemohla se o něm dozvědět ze žádné volně přístupné evidence. Žalovaná současně poukazuje na to, že žalobkyně poté, co byla během jednání dne 25.3.2015 soudem prvního stupně poučena ve smyslu §118 občanského soudního řádu o chybějících skutkových tvrzeních, týkajících se výše pohledávky k datu uzavření dohod o vypořádání dědictví, doplnila svá skutková a právní tvrzení a "v podstatě změnila skutkové a právní okolnosti případu, když počala tvrdit, že dlužnice Z. P. spáchala trestný čin zpronevěry již v období let 2008-2011, ačkoliv trestní stíhání takto vedeno nebylo", tím došlo ke změně skutkových a právních okolností případu a soud prvního stupně měl rozhodnout o připuštění změny těchto skutkových okolností. Domnívá se, že na základě poučení soudu prvního stupně došlo k podstatné změně skutkových a právních okolností, avšak soud prvního stupně tuto změnu nepřipustil, ani o ní nejednal a rozhodoval "v podstatě o jiném nároku, než který byl uplatněn v žalobě", čímž podle názoru žalované zatížil tím řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Upřesněním žaloby současně došlo k uplatnění pohledávky žalobkyně, která "je zatím neprůkazná" a o které dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, a vzhledem k tomu, že byla žalobkyní uplatněna až dodatečně před soudem prvního stupně a po uplynutí tříleté lhůty "od napadeného úkonu", je pohledávka promlčena. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil, popřípadě aby jej zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba projednat - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno žalobou podanou u soudu po 1.1.2014 - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.1.2014 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné vyřešení právní otázky, za jakých předpokladů osoba dlužníkovi blízká, s níž nebo v jejíž prospěch dlužník učinil právní úkon úmyslně zkracující věřitele, prokáže ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla poznat i při náležité pečlivosti. Vzhledem k tomu, že tuto právní otázku odvolací soud nevyřešil způsobem odpovídajícím ustálené judikatuře soudů a že její posouzení bylo pro rozhodnutí soudů významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neúčinnosti dohod o vypořádání dědictví ze dne 28.7.2011 a 18.5.2012 - posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.").
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. je možné odporovat právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst.3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst.4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný právní úkon, jímž dlužník nakládal se svým majetkem a v důsledku kterého došlo ke zkrácení uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je - jak dále dovodila judikatura soudů - aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Odporovatelným je - jak vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.); úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat. V případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je tedy odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět; i když tu zákon žalujícímu věřiteli neukládá povinnost tvrdit a prokazovat, že žalovanému byl nebo musel být znám úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele, procesní aktivitu mu v tomto směru nezakazuje a nebrání mu, aby tímto způsobem vyloučil úspěch případné obrany žalovaného o tom, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohl i při náležité pečlivosti poznat. Nebude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět, nebo zjistí-li se, že o tomto úmyslu dlužníka nevěděla ani nemusela vědět, nepostačuje to samo o sobě k úspěšné obraně proti odpůrčí žalobě. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Podle ustálené judikatury soudů úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost"; vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Vynaložení náležité pečlivosti k poznání úmyslu zkrátit věřitele samozřejmě neznamená, že by osoba dlužníkovi blízká měla "sama aktivně pátrat po závazcích" dlužníka; po osobě dlužníkovi blízké se tu ve skutečnosti požaduje jen (a právě) to, aby poznala "pouze" dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu - objektivně vzato - v době odporovatelného právního úkonu musel být a projevovat se v chování (jednání) dlužníka. Současně je třeba vzít v úvahu, že osoba dlužníkovi blízká nemůže (nemusí) poznat úmysl dlužníka cum animo fraudandi přímo, ale jen z okolností vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu projevuje navenek, tedy pouze z takových okolností, z nichž lze dovodit, zda dlužník vskutku při svém právním úkonu sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu. Požaduje-li se po osobě dlužníku blízké, aby - má-li se úspěšně ubránit odpůrčí žalobě - tvrdila a prokázala, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivost nemohla poznat, z hlediska dokazování to znamená, že osoba blízká může tvrdit (a prokazovat) jen to, že nevěděla a ani nemohla vědět o okolnostech, z nichž bylo zjištěno, že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele, přestože v tomto směru vyvinula náležitou pečlivost.
Dohody o vypořádání dědictví ze dne 28.7.2011 a 18.5.2012 jsou právními úkony, k nimž došlo mezi dlužnicí a osobou jí blízkou. Žalovaná se tedy mohla ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě, jen kdyby - jak uvedeno již výše - prokázala, že úmysl dlužnice zkrátit dohodou o vypořádání dědictví svého věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat.
Žalovaná oproti odpůrčí žalobě v řízení před soudy namítala, že v době uzavření dohod o vypořádání dědictví nevěděla o pohledávce žalobkyně a ani o činnosti dlužnice, z níž pohledávka vznikla, neboť "k trestnímu stíhání a soudnímu řízení o vydání směnečného platebního rozkazu došlo až po více než dvou letech ode dne, kdy byla soudem schválena první dohoda o dědictví mezi žalovanou a jejími dcerami", a že proto úmysl dlužnice Z. P. zkrátit dohodami o vypořádání dědictví ze dne 28.7.2011 a 18.5.2012 žalobkyni nemohla ani při náležité pečlivosti poznat.
S názorem odvolacího soudu, podle kterého "nelze vyloučit, že dlužnice Z. P. se v rámci rodiny se svou trestnou činností svěřovala a její úmysl zkrátit nárok žalobkyně na vrácení odcizených peněz byl zásadně zjistitelný a je proto nutno trvat na povinnosti žalované prokázat, že tento úmysl nemohla ani při náležité pečlivosti poznat", nelze souhlasit. I když samozřejmě nelze vyloučit, že se dlužnice Z. P. mohla svěřit žalované (své matce) se svou "trestní činností", měl odvolací soud vzít v úvahu, že není možné spolehlivě prokázat ani opak a že takový (v podstatě jen spekulativní) závěr by nutně znamenal, že by se žádná osoba blízká vlastně nikdy nemohla ubránit odpůrčí žalobě. Odvolací soud se měl především zabývat okolnostmi, z nichž bylo zjištěno, že dlužnice uzavírala dohody o vypořádání dědictví v úmyslu zkrátit své věřitele, a teprve poté posuzovat, zda žalovaná o nich nevěděla a ani nemohla vědět.
Žalobkyně uvedla, že se o škodě způsobené dlužnicí Z. P. dozvěděla v dubnu 2013, kdy také dlužnice "podepsala uznání dluhu" a byl s ní rozvázán pracovní poměr, a že na dlužnici podala trestní oznámení v červnu 2013; orgány činné v trestním řízení začaly dlužnici trestně stíhat v listopadu 2013. Dohody o vypořádání dědictví byly uzavřeny dne 28.7.2011 a dne 18.5.2012, tedy v době, kdy (zřejmě) protiprávní činnost dlužnice již trvala, ale ještě nevyšla najevo. Dlužnice v dohodách o vypořádání dědictví "ničeho nepožadovala". Za těchto okolností bylo pro úspěch obrany žalované proti odpůrčí žalobě významné zjištění o tom, zda a jak se případný úmysl dlužnice zkrátit věřitele, který tu mohl - s ohledem na probíhající, byť dosud neodhalenou, trestnou činnost - být, projevoval právě v těchto právních úkonech, neboť teprve poté lze žalované důvodně vytýkat, že o nich nevěděla, ačkoliv by se o nich - kdyby vyvinula náležitou pečlivost - dozvěděla. Věcí z tohoto pohledu se odvolací soud nezabýval, ačkoliv to bylo významné pro závěr, o jakých skutkových okolnostech měla žalovaná břemeno tvrzení a břemeno důkazní.
Žalovaná vytýká soudům, že nerozhodly o připuštění změny žaloby, ačkoliv žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně změnila svá skutková tvrzení (o průběhu trestního řízení), a dovozuje, že soudy "rozhodovaly o jiném nároku, než který byl uplatněn v žalobě".
Žalobce je v žalobě povinen - jak vyplývá z ustanovení §79 odst.1 o.s.ř. - vylíčit rozhodující skutečnosti. Od této procesní povinnosti je třeba odlišit jeho povinnost jako účastníka řízení "pravdivě a úplně vylíčit všechny potřebné skutečnosti" (tj. povinnost tvrzení uvedenou v §101 odst. 1 o.s.ř.). I když vylíčením rozhodujících skutečností žalobce také plní svou povinnost tvrzení, jsou tato tvrzení - z hlediska vymezení předmětu řízení - významná jen potud, pokud slouží k vymezení skutku (skutkového děje), na jehož základě uplatňuje svůj nárok. Ostatní tvrzení žalobce pak mají - byť by byla obsažena v žalobě (návrhu na zahájení řízení) v řízení - význam pouze pro závěr o tom, zda splnil procesní povinnost uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 o.s.ř.
V posuzovaném případě žalobkyně splnila povinnost vylíčit rozhodující skutečnosti tím, že uvedla, že uzavřením dohod o vypořádání dědictví se žalovanou zmařila dlužnice Z. P. uspokojení pohledávky žalobkyně, která žalobkyni vznikla odcizením peněz dlužnicí Z. P. Těmito údaji, v souladu se zákonem, vymezila předmět řízení, které bylo zahájeno její žalobou. Tím, že žalobkyně uvedla v žalobě a následujících podáních další údaje (o tom, v jakém období Z. P. peníze odcizovala a pro jaké období bylo následně zahájeno trestní stíhání), v posuzovaném případě neprovedla vymezení předmětu řízení; tyto údaje mohly sloužit jen ke splnění povinností podle ustanovení §101 odst. 1 o.s.ř.
V tzv. sporném řízení (jako je tomu v posuzovaném případě) soud nesmí účastníku přisoudit něco jiného, než se domáhal; nesmí proto účastníku přisoudit ani plnění z jiného skutku (skutkového děje), než který označil v žalobě, popřípadě který se stal v souladu se zákonem předmětem řízení v jeho průběhu (srov. §95 o.s.ř.). Jestliže žalobkyně uvedla, že dlužnice Z. P. jí "zpronevěřovala peníze již minimálně od roku 2008" a v následném vyjádření uvedla, že "dlužnice zpronevěřovala peněžní prostředky žalobkyně již od roku 2009" a předloženými důkazy doložila zahájení trestního stíhání pro období od "1.12.2011 do 9.4.2013", nevymezila tím - jak vyplývá z výše uvedeného - skutek (skutkový děj) a tedy ani předmět řízení a soudy nemohly tedy porušit ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. (o vázanosti soudu žalobou), když se předmět řízení nezměnil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2017
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu