ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4156.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4156/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Z. Ch. , proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Jihlavě se sídlem v Jihlavě, třída Legionářů č. 5277/9a, IČO 00025119, o 27.437,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 173/2013, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2016, č. j. 15 Co 227/2015-114, takto:
I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu v části výroku, kterým krajský soud potvrdil výrok III. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. února 2015, č. j. 11 C 173/2013-78, o částečném zamítnutí žaloby, se odmítá .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu v části výroku, kterým krajský soud potvrdil výrok III. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. února 2015, č. j. 11 C 173/2013-78, o částečném zamítnutí žaloby, se zamítá .
III. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou části výroku, kterým krajský soud potvrdil výrok III. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou o částečném zamítnutí žaloby) a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 20. února 2015, č. j. 11 C 173/2013-78 (s výjimkou výroku I. o zastavení řízení co do zaplacení částky 3.779,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a výroku III. o částečném zamítnutí žaloby), se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 27.437,- Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že je soudcem přiděleným k výkonu funkce k Okresnímu soudu v Jihlavě. V roce 2010 konal (byla mu nařízena) pracovní pohotovost, avšak žalovaná mu odmítá za výkon pracovní pohotovosti v rámci přípravného trestního řízení vyplatit příslušnou odměnu.
Žalovaná namítala, že plat soudce je stanoven tak, že žalobci odměna za pracovní pohotovost nepřísluší. Soudci je přiznáván takový plat, aby jím byla kompenzována případná práce přesčas, tím spíše i pracovní pohotovost. Ustanovení zákoníku práce o práci přesčas zaměstnanců nelze pro stanovení platu soudce použít.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (poté co vzal žalobce žalobu částečně zpět) rozsudkem ze dne 20. 2. 2015, č. j. 11 C 173/2013-78, I. zastavil řízení co do zaplacení částky 3.779,- Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, zvýšené o sedm procentních bodů z částky 315,- Kč od 13. 3. 2010 do zaplacení, z částky 215,- Kč od 12. 6. 2010 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. z částky 614,- Kč od 13. 8. 2010 do zaplacení, z částky 2.109,- Kč od 11. 2. 2010 do zaplacení a z částky 526,- Kč od 13. 1. 2011 do zaplacení, II. uložil žalované zaplatit žalobci 18.733,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. z částky 3.708,- Kč od 13. 3. 2010 do 30. 6. 2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,5% p. a. z částky 3.708,- Kč od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, s úrokem prodlení ve výši 7,05% p. a. z částky 3.708,- Kč od 1. 1. 2013 do 20. 2. 2015 a dále za období od 21. 2. 2015 až do zaplacení z částky 3. 708,- Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. z částky 3.663,- Kč od 12. 6. 2010 do 30. 6. 2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,5% p. a. z částky 3.663,- Kč od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p. a. z částky 3.663,- Kč od 1. 1. 2013 do 20. 2. 2015 a dále za období od 21. 2. 2015 až do zaplacení z částky 3. 663,- Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. z částky 3.612,- Kč od 13. 8. 2010 do zaplacení, z částky 4.198,- Kč od 11. 12. 2010 do zaplacení a z částky 3.552,- Kč od 13. 1. 2011 do zaplacení, III. zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 4.925,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. z částky 1.158,- Kč od 13. 3. 2010 do 30. 6. 2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,5% p. a. z částky 1.158,- Kč od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p. a. z částky 1.158,- Kč od 1. 1. 2013 do 20. 2. 2015 a dále za období od 21. 2. 2015 až do zaplacení z částky 1. 158,- Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. z částky 1.145,- Kč od 12. 6. 2010 do 30. 6. 2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,5% p. a. z částky 1.145,- Kč od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, s úrokem z prodlení ve výši 7,05% p. a. z částky 1.145,- Kč od 1. 1. 2013 do 20. 2. 2015 a dále za období od 21. 2. 2015 až do zaplacení z částky 1. 145,- Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla sedm a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, s úrokem z prodlení ve výši 7,75% p. a. z částky 1.128,- Kč od 13. 8. 2010 do zaplacení, z částky 424,- Kč od 11. 12. 2010 do zaplacení a z částky 1.070,- Kč od 13. 1. 2011 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 425,- Kč. Dovodil, že ani zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ani zákon č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, neupravuje odmněňování soudců za pracovní pohotovost. Uvedený zákon o platu neřeší a neupravuje ani další nároky soudců (např. na náhradu platu za dovolenou, průměrný výdělek, pracovněprávní odpovědnostní vztahy). Ohledně těchto dalších nároků je třeba aplikovat ustanovení §84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle kterého nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce. Z okolnosti, že zákon o platu o odměně za pracovní pohotovost soudce mlčí, nelze podle soudu dovozovat, že soudce nárok na odměnu za pracovní pohotovost nemá. Na projednávanou věc nelze aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu vydané pod zn. Cpjn 82/97, neboť toto stanovisko vychází z předchozí úpravy zákoníku práce účinného do 31. 12. 2006. Nyní účinný zákoník práce jednoznačně sám upravuje (§140) výši odměny za pracovní pohotovost. Soud dospěl k závěru, že „žalobci náleží odměna za pracovní pohotovost vykonanou v noci, tedy od 22.00 do 6.00 hod. následujícího dne, a to v pracovních dnech a od 00.00 hod. do 24.00 hod. ve dnech pracovního klidu, tedy v sobotu, neděli a ve státní svátek“. „Žalobci v roce 2010 tak náleží odměna za pracovní pohotovost celkem ve výši 18.733,- Kč, proto soud žalobě vyhověl, ve zbývající části žalobu zamítl, neboť žalobce se domáhal odměny za pracovní pohotovost i za dobu jinou, než dobu noční a dobu pracovního klidu“.
K odvolání účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č. j. 15 Co 227/2015-114, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II., III. a IV. potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 584,- Kč. Dospěl k závěru, že „práce přesčas s ohledem na různost obou institutů nekonzumuje pracovní pohotovost, že není-li úpravy ohledně odměňování pracovní pohotovosti ve speciálním předpise, tedy v zákoně č. 236/1995 Sb., je třeba použít přiměřeně ustanovení zákoníku práce“. „Práce přesčas a pracovní pohotovost jsou dva různé instituty pracovního práva, každý z těchto institutů má svá zvláštní pravidla pro odměňování, tedy je na místě odměňovat, respektive kompenzovat omezení vyplývající z pracovní pohotovosti, a s ohledem na povahu obou institutů by se vymykalo pravidlům formální logiky, aby pracovní pohotovost byla lépe odměňována než případná práce přesčas.“ Souhlasil tedy se závěrem soudu prvního stupně, že „pracovní pohotovost a práce přesčas jsou dva různé instituty pracovního práva, kdy za každý z těchto náleží zaměstnanci a též soudci odměna, přičemž se jedná o rozdílnou odměnu“. „Rovněž je správný závěr soudu prvního stupně, že je-li plat soudce stanoven s přihlédnutím k případné práci přesčas ve všedních dnech, tím spíš platí toto vymezení též pro odměňování pracovní pohotovosti. Správně proto soud přiznal žalobci odměnu za pracovní pohotovost za dny pracovního klidu a dále ve všedních dnech v době od 22 do 6 hodiny, přičemž ve zbývající části, tedy ohledně všedních dnů od 6 hodiny ranní do 22 večerní, žalobu zamítl.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobce a žalovaná dovolání.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (do části výroku o částečném zamítnutí žaloby) žalobce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu o tom, že „je nelogické, aby soudce za výkon práce přesčas neměl žádné zvýšení platu, ale za pracovní pohotovost, kdy práci nevykonává a pouze je připraven ji vykonávat dle potřeb soudu, by měl dostat odměnu za pracovní pohotovost“. Namítá, že odměna za pracovní pohotovost je satisfakcí za omezení spojená s pracovní pohotovostí. Není rozhodné, o jakou denní dobu jde, zda je noc, den pracovního volna či klidu, nebo pracovní den odpoledne nebo večer. Nelze stanovit různá pravidla pro různou denní dobu či dny v týdnu. Pracovní pohotovost je speciálním institutem pracovního práva, který je zcela odlišný od práce přesčas. Za otázku zásadního významu považuje otázku, „zda soudci náleží odměna za pracovní pohotovost pouze za dobu noční a dny pracovního klidu a volna, nebo i za dobu mimo běžnou pracovní dobu od 6.00 do 22.00 hod.“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodl tak, že žalobě zcela vyhoví i v části, která byla soudem prvního stupně zamítnuta.
Žalovaná v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nesouhlasila s vyřešením právní otázky nároku soudce na odměnu za pracovní pohotovost. Namítá, že závěry odvolacího soudu vycházejí z nesprávné interpretace ustanovení §84 odst. 4 ve spojení s §75 odst. 2 zákona o soudech a soudcích a zákona č. 236/1995 Sb. Účelem zákona o platu soudců bylo upravit všechny platové složky, popř. i všechny peněžité i jiné nároky, které za výkon funkce soudce přísluší. To je v zákoně vyjádřeno také tím, že v názvu zákona je uvedeno nejen, že jde o úpravu platu soudce, ale že jde i o úpravu dalších náležitostí spojených s výkonem funkce soudce. Zákoník práce je možno použít pouze tehdy, neupravuje-li konkrétní případ zvláštním způsobem (jinak) sám zákon o soudech a soudcích, nebo jiný zvláštní předpis. Zvláštní právní úprava platových a dalších nároků soudců ve smyslu ustanovení §84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích tedy nechybí. Došlo-li přijetím platového zákona k vypuštění nároku na odměnu za pracovní pohotovost soudce, a contrario je nutno uzavřít, že nárok není dán. Na tomto závěru nic nemění ani přijetí zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, který subjektivní právo na odměnu za pracovní pohotovost pro zaměstnance upravil. Argumentace soudů obou stupňů v této věci, na jejímž základě byla přiznána žalobci odměna za pracovní pohotovost ve vztahu k určité části dne, nenachází oporu v žádném právním předpise a je zcela nelogická, odporující koncepci odměňování za pracovní pohotovost tak, jak je konstruována zákoníkem práce. Ustanovení §140 zákoníku práce nelze na pracovní pohotovost (dosažitelnost) soudce vůbec použít. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť otázka, zda soudci náleží po 1. 1. 2007 (po účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) odměna za pracovní pohotovost, nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu řešena, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné a dovolání žalobce není opodstatněné.
Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok III. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (soudu prvního stupně) o částečném zamítnutí žaloby, Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, neboť není k podání dovolání oprávněna (subjektivně legitimována), protože napadeným rozhodnutím bylo dovolatelce vyhověno a nevznikla jí ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou rozhodnutí odvolacího soudu; odvolací soud totiž potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba (v části), kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 4.925 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, zamítá, a důvody rozhodnutí - protože závazným je pouze výrok soudního rozhodnutí - nejsou z hlediska subjektivní přípustnosti dovolání významné (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Ze stejných důvodů odmítl dovolací soud také dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou (soudu prvního stupně), kterým bylo žalobě co do částky 18.733,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení vyhověno; citovaným výrokem bylo žalobě vyhověno a žalobci jím nevznikla ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou rozhodnutí odvolacího soudu v této části.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropské parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákona o platu“), podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech soudcích) ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákona o soudech a soudcích“) a podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zák. práce“), všech ve znění účinném v obdobích, za něž žalobce požaduje doplatek platu.
Soudce jmenuje do funkce prezident republiky bez časového omezení (Čl. 93 odst. 1 věta první Ústavy, §61 odst. 1 a §63 zákona o soudech a soudcích). Funkce soudce je veřejnou funkcí (§74 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), není však vykonávána v pracovním poměru; na vztahy vyplývající z výkonu funkce soudce se proto zákoník práce nevztahuje (srov. též §5 odst. 1 a 2 zák. práce). Pracovní vztah soudce se řídí zákonem o soudech a soudcích a zvláštními právní předpisy; nestanoví-li zákon o soudech a soudcích nebo zvláštní právní předpisy jinak, použijí se na pracovní vztah soudce přiměřeně ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů (§84 odst. 4 zákona o soudech a soudcích).
Zvláštním právním předpisem, který upravuje plat soudce (peněžité plnění poskytované soudci za práci vykonanou v jeho pracovním vztahu), je zákon o platu a dalších náležitostech představitelů. Soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu náleží za výkon funkce plat a náhrady výdajů [srov. §1 písm. g) a §2 písm. a) a b) zákona o platu]. Předsedovi a místopředsedovi Nejvyššího soudu, předsedovi a místopředsedovi Nejvyššího správního soudu a předsedovi vrchního soudu náleží rovněž naturální plnění [srov. §2 písm. c) a §33 zákona o platu]. Plat je soudci stanoven s přihlédnutím k případné práci přesčas (srov. §29 odst. 1 větu první zákona o platu).
Otázkou, zda soudci náleží po účinnosti zákona č. 236/1995 Sb. též odměna za pracovní pohotovost, se zabýval Nejvyšší soud již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 10. 11. 1997, sp. zn. Cpjn 82/97, uveřejněném pod číslem 33/98 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dospěl k závěru, že ode dne účinnosti zákona č. 236/1995 Sb. odměna za pracovní pohotovost soudci nenáleží. Citované stanovisko bylo vydáno v době, kdy tehdy účinný zákoník práce (zákon č. 65/1965 Sb.) sice počítal s tím, že pracovní pohotovost bude odměňována, sám však odměnu za ni neupravoval, zatímco v současné době je výše odměny za pracovní pohotovost upravena v ustanovení §140 zákoníku práce (zákoně č. 262/2006 Sb.).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci byla též zvažována otázka případné diskriminace určité skupiny zaměstnanců (soudců) oproti jiným zaměstnancům, obrátil se Nejvyšší soud na základě článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie se žádostí o odpověď na předběžné otázky na Soudní dvůr Evropské unie. Žádost byla usnesením ze dne 4. května 2017, sp. zn. C-653/16, shledána zjevně nepřípustnou, neboť možné nerovné zacházení se soudci držícími pracovní pohotovost oproti soudcům, kteří pracovní pohotovost nedrží nebo ji drží v neporovnatelně nižším rozsahu, a skutečnost, že v ostatních oblastech veřejného a soukromého práva a u jiných zaměstnanců, na něž zcela dopadá zákoník práce, odměna za pracovní pohotovost náleží, nesouvisí s diskriminací na některém ze základů podle směrnice Rady ES 2000/78/ES.
Ze srovnávací analýzy týkající se právní úpravy odměňování soudců ve vybraných evropských státech (Slovenská republika, Rakouská republika, Spolková republika Německo, Francouzská republika, Belgické království, Nizozemské království, Finská republika a Spojené království Velké Británie a Severního Irska) vyplynulo, že právní úpravy jsou v tomto směru velice rozličné. V některých zemích není odměňování soudců samostatně upraveno (řídí se předpisy pro ostatní státní zaměstnance), někde je pracovní pohotovost odměňována (paušálně nebo podle rozsahu), někde jen u některých soudců a v některých řízeních a někde není odměňována vůbec (považuje se za součást výkonu funkce soudce a za to je plat stanoven).
Jak uvedl dovolací soud již ve zmíněném stanovisku, sp. zn. Cpjn 82/97, z celkové koncepce zákona č. 236/1995 Sb., vyplývající zejména z §1, §2 a §43, jakož i z užité - zdůrazněně obecné - kategorie „náležitostí“ (rubrika části třetí zákona), je zjevné, že jeho účelem bylo upravit všechny platové složky, popřípadě všechny peněžité i jiné nároky, včetně náhradových a naturálních, které za výkon funkce soudce přísluší. Historie právní úpravy zažalovaného nároku, samotné znění ustanovení §29 odst. 1 zákona o platech soudců i to, že funkce soudce je veřejnou funkcí, jejíž výkon je kvalifikačně, psychicky i vahou odpovědnosti velmi náročný a neomezuje se jen na stanovenou pracovní dobu, ale spočívá i v činnostech konaných mimo ni, odůvodňuje závěr, že také pracovní pohotovost vykonávaná soudcem je považována za součást výkonu funkce soudce. Stojí-li – jak výše uvedeno – právní úprava na tom, že soudci náleží za výkon jeho funkce jen to, co je výslovně uvedeno v zákoně o platu, nelze dovozovat, že by bylo možno soudci (zvlášť, samostatně) poskytovat odměnu za pracovní pohotovost, neboť takový případný nárok je již zohledněn v platu podle ustanovení §28 a násl. zákona o platu.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že některá plnění jsou soudci skutečně poskytována a některé otázky pracovního vztahu soudce se řídí podle zákoníku práce a dalších (převážně) pracovněprávních předpisů (např. nárok na náhradu platu za dovolenou na zotavenou, při placených osobních překážkách v práci, při plnění občanské povinnosti, průměrný výdělek apod.). Jedná se totiž o jiné otázky a jiná plnění, než o odměnu za výkon (veřejné) funkce soudce.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že ani ode dne účinnosti zákona č. 262/2006 Sb. odměna za pracovní pohotovost soudci nenáleží.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť v části, v níž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ve výroku II., jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 18.733,- Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání žalované a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek v odpovídajícím rozsahu (tedy s výjimkou části výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok III. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou o částečném zamítnutí žaloby) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (s výjimkou výroku I. o zastavení řízení a výroku III. o částečném zamítnutí žaloby) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
S ohledem na výše vyslovený právní závěr Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku, kterým odvolací soud potvrdil výrok III. rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou o částečném zamítnutí žaloby, zamítl (§243d písm. a) o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu