ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4350.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4350/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova č. 1390/17, proti žalovanému DELTA PLUS, s.r.o. se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Lazarská č. 1719/5, IČO 26207460, zastoupenému JUDr. Jurajem Bystrickým, PhD., advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská č. 371/1, o 960 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 101/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2016 č. j. 30 Co 31/2016-97, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Juraje Bystrického, PhD., advokáta se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská č. 371/1.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci 960 000 Kč s vymezeným zákonným úrokem z prodlení od 16. 9. 2010 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že mezi žalobcem (zaměstnancem) a žalovaným (zaměstnavatelem) byla dne 1. 2. 2010 uzavřena pracovní smlouva, kterou byl mezi účastníky uzavřen pracovní poměr na dobu 6 měsíců; pracovní poměr skončil uplynutím sjednané doby. Společně s pracovní smlouvou účastníci dne 1. 2. 2010 uzavřeli dohodu o konkurenční doložce, na základě které se měl žalobce po dobu jednoho roku po skončení svého pracovního poměru u žalovaného zdržet výkonu výdělečné činnosti, která byla předmětem činnosti žalovaného nebo která by měla vůči takové činnosti soutěžní povahu. Žalobce tento závazek z konkurenční doložky splnil, žalovaný však svůj závazek spočívající v povinnosti platit žalobci peněžité vyrovnání ve výši jeho průměrného měsíčního výdělku (která činila 80 000 Kč) za každý měsíc plnění závazku ani zčásti nesplnil, a to ani na základě písemné výzvy žalobce ze dne 4. 7. 2013.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 7. 2014 č. j. 19 C 101/2013-68 žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 182 172,10 Kč k rukám advokáta JUDr. Juraje Bystrického, PhD. Vyšel ze zjištění, že „v pracovní smlouvě byl zakotvený pouze závazek zaměstnavatele a zaměstnance, že po skončení zkušební doby uzavřou konkurenční doložku, nebylo prokázáno, že k tomu došlo“. Uvedl, že „i kdyby k uzavření konkurenční doložky došlo zároveň s podpisem pracovní smlouvy, jak je uvedeno ve formuláři“, byla by konkurenční doložka „absolutně neplatná pro rozpor se zákonem“ (§310 odst. 2 zákoníku práce a §39 občanského zákoníku).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2016 č. j. 30 Co 31/2016-97 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že jejich výši stanovil částkou 132 234 Kč, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 15 052,40 Kč k rukám advokáta JUDr. Juraje Bystrického, PhD. Odvolací soud poté, co podle §35 odst. 2 občanského zákoníku provedl výklad pracovní smlouvy ze dne 1. 2. 2010 a listiny „Konkurenční doložka“ ze stejného dne, dospěl k závěru, že „k uzavření žádné dohody o konkurenční doložce nedošlo“. Na listinu označenou jako „Konkurenční doložka“ pohlížel „v kontextu se zněním čl. I. bod 7. pracovní smlouvy“ jako na „ujednání smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu §50a občanského zákoníku, jejíž uzavření je v pracovněprávních vztazích rovněž ustanovením §18 zákoníku práce výslovně připuštěno“; obsahem listiny podle odvolacího soudu je „ujednání o podstatných náležitostech budoucí dohody o konkurenční doložce, které je zákonným předpokladem pro to, aby byla smlouva o smlouvě budoucí platně uzavřena“. Nebylo-li v řízení žalobcem tvrzeno, natož aby bylo „doloženo“, že po uplynutí sjednané zkušební doby (po kterém žalobci vznikla povinnost konkurenční doložku uzavřít) k uzavření dohody o konkurenční doložce přistoupil (žalobce naopak setrval na tvrzení, že dohoda o konkurenční doložce byla účastníky uzavřena při podpisu pracovní smlouvy), neexistuje zde podle odvolacího soudu žádný právní titul, na jehož podkladě by byl žalovaný povinen poskytnout žalobci plnění, jehož se žalobce domáhá. „Nad rámec uvedeného, aniž by hodlal jakkoliv zpochybňovat své výše vyslovené závěry“, odvolací soud uvedl, že dohoda o konkurenční doložce, pokud by byla uzavřena, jak tvrdí žalobce, dne 1. 2. 2010, by byla neplatná pro rozpor s ustanovením §310 odst. 2 zákoníku práce, které „zapovídalo“ uzavřít dohodu o konkurenční doložce v průběhu zkušební doby. Nejednalo by se však o neplatnost absolutní, ale relativní (§20 zákoníku práce), které se žalovaný dovolal. Vzhledem k tomu, že „právní úkon byl učiněn oběma stranami v rozporu se zákonem, tj. obě strany se na neplatnosti tohoto právního úkonu podílely“, nelze podle odvolacího soudu uzavřít, že by žalovaný nebyl oprávněn se této neplatnosti dovolat z důvodu, že tuto neplatnost sám způsobil; k této námitce žalovaného by proto bylo třeba přihlédnout. Odvolací soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobce, podle které uplatněný nárok bylo možno posuzovat podle zákonných ustanovení o náhradě škody, neboť nárok na náhradu škody je vybudován na jiných zákonných předpokladech než uplatněný nárok na plnění z dohody o konkurenční doložce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání směřující proti výroku o věci samé. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle kterého žalovaný byl oprávněn se dovolat relativní neplatnosti dohody o konkurenční doložce, neboť „obě strany se na uzavření takového neplatného právního úkonu podílely“. Odvolací soud se zde podle žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu §20 zákoníku práce, pokud by se neplatnosti nemohla dovolat jen osoba, která ji způsobila sama „ve smyslu bez jakékoli co i jen minimální součinnosti kohokoli jiného“. V posuzovaném případě to byl žalovaný, kdo žalobci předložil k podpisu konkurenční doložku a trval na jejím podpisu k prvnímu dni existence pracovněprávního vztahu. Otázka, kdo byl oprávněn se dovolat neplatnosti konkurenční doložky, měla být proto vzhledem ke shora uvedenému a výkladu provedenému v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 83/06, bod 226, vyřešena tak, že žalovaný nebyl oprávněn se neplatnosti dovolat, neboť ji sám způsobil. Žalobce nesouhlasil rovněž se závěrem odvolacího soudu, že dohoda o konkurenční doložce ze dne 1. 2. 2010 je smlouvou o smlouvě budoucí, neboť postrádá ujednání o době, do které má být uzavřena budoucí smlouva, které je podstatnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí podle §50a odst. 1 občanského zákoníku. „Vyhodnotit“ posuzovanou dohodu o konkurenční doložce jako smlouvu o smlouvě budoucí podle žalobce ani nelze, protože vzhledem k zákonnému zákazu uzavření konkurenční doložky ve zkušební době by se jednalo o obcházení zákona a „taková konkurenční doložka“ by byla neplatná. Odvolací soud podle žalobce rovněž pochybil, pokud uzavřel, že případné posouzení uplatněného nároku podle zákonných ustanovení o náhradě škody není na místě. Měl-li za to, že věc lze posoudit jako nárok na náhradu škody a že žalobce „v tom smyslu“ dostatečně nesplnil svoji povinnost tvrzení a důkazní, měl – jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - žalobce poučit podle §213b a §118a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě zcela vyhoví, popřípadě aby uvedený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Dohodu o konkurenční doložce považuje za absolutně neplatnou, neboť odporuje ustanovení §310 odst. 2 zákoníku práce. „Příloha“ je vzor konkurenční doložky, která měla být uzavřena až po skončení zkušební doby. Vzhledem k tomu, že s žalobcem byla pracovní smlouva uzavřena na dobu určitou a žalobce po dobu pracovního poměru neměl možnost získat poznatky, jež by mohl využít při své další výdělečné činnosti, nepřistoupil žalovaný k uzavření konkurenční doložky. Žalovaný souhlasil se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobce nárok na náhradu škody „zjevně nepožadoval“; žalobce v řízení ani neprokázal, že by mohl vykonávat výdělečnou činnost, která má vůči žalovanému soutěžní povahu, takže není možno dovodit, že mu škoda vznikla.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V posuzovaném případě odvolací soud svůj závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku, na jehož základě rozhodl o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, založil na zjištění, že účastníci konkurenční doložku nesjednali („k uzavření žádné dohody o konkurenční doložce nedošlo“). Další závěry o relativní neplatnosti konkurenční doložky, která by byla účastníky sjednána dne 1. 2. 2010, o oprávnění (legitimaci) žalovaného se této neplatnosti dovolat a o nemožnosti uplatněný nárok posoudit podle zákonných ustanovení o náhradě škody odvolací soud uvedl jen jako obiter dictum (tzv. na okraj) a jeho rozhodnutí o věci samé na nich nespočívá.
Závěr o tom, zda se účastníci shodli na náležitostech smlouvy, není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů, k němuž odvolací soud přistoupil při zjišťování obsahu projevu vůle účastníků vyjádřeného v pracovní smlouvě ze dne 1. 2. 2010 a listině „Konkurenční doložka“ ze stejného dne a při jeho výkladu; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Právním závěrem je až podřazení uzavřené smlouvy pod určitý smluvní typ upravený zákonem nebo posouzení smlouvy jako smlouvy smíšené či nepojmenované, popřípadě závěr o platnosti (neplatnosti) smlouvy. Namítá-li žalobce v dovolání, že žalovaný trval na podpisu konkurenční doložky „k prvnímu dni existence pracovněprávního vztahu“ a že mezi účastníky nedošlo k dohodě o podstatných náležitostech smlouvy o budoucí konkurenční doložce (zejména o době, do které má být konkurenční doložka uzavřena), předkládá dovolacímu soudu vlastní verzi skutkového stavu (jinou, než ze které vycházel odvolací soud) významného pro rozhodnutí ve věci. Tím však dovolatel nenapadá právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jeho skutková zjištění, z nichž toto právní posouzení vychází. Tyto námitky, jimiž žalobce uplatnil jiný dovolací důvod, než který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatelem předložená právní otázka, zda uzavření smlouvy o budoucí konkurenční doložce je obcházením zákona (ustanovení §310 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011, které zakazovalo uzavření konkurenční doložky během zkušební doby), nepředstavuje právní posouzení, na kterém byl založen závěr odvolacího soudu o neopodstatněnosti uplatněného nároku. Odvolací soud se platností smlouvy o budoucí konkurenční doložce z tohoto pohledu nezabýval a vyřešení této otázky ani nebylo pro jeho závěr významné; určující bylo posouzení, že účastníci konkurenční doložku nesjednali. Stejně tomu je i v případě dalších dovolatelem předestřených právních otázek [kdo je oprávněn (legitimován) se dovolat relativní neplatnosti konkurenční doložky, resp. jaké jsou předpoklady pro závěr, že neplatnost dvoustranného pracovněprávního úkonu způsobil (z hlediska ustanovení §20 zákoníku práce) sám jen jeden z jeho účastníků, a zda je možné posoudit uplatněný nárok na peněžité vyrovnání podle zákonných ustanovení o náhradě škody (§265 odst. 2 zák. práce)], které se týkají poznámek, jež byly odvolacím soudem učiněny jen jako obiter dictum (tzv. na okraj). Na posouzení těchto právních otázek rozhodnutí odvolacího soudu (závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku) nespočívá a na jejich vyřešení proto nezávisí; nejsou tak způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobce je proto povinen nahradit žalovanému náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 10 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalovanému náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 10 300 Kč žalovanému zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu