ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5209.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5209/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce AGRO LEASING J. Hradec s. r. o. se sídlem v Jindřichově Hradci – Jindřichově Hradci II, Sládkova č. 309, IČO 60851252, zastoupeného Mgr. Dušanem Petrlíkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Mánesova č. 11/3b, proti žalované L. T. , zastoupené JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova č. 400/9, o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 99/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. června 2016 č. j. 30 Co 177/2016-77, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 30. března 2016 č. j. 37 C 99/2015-59 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v České Lípě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě dne 14. 4. 2015 domáhal určení, že je vůči němu právně neúčinná „kupní smlouva z 2. 4. 2012, kterou D. J., převedla spoluvlastnický podíl o velikosti 3/8 k nemovitostem: dům na parcele číslo 697/1, pozemek parc. č. 697/1 – zastavěná plocha nádvoří o výměře 148 m 2 , pozemek parc. č. 697/2 – zahrada o výměře 910 m 2 , vše zapsané v katastru nemovitostí vedeném pro obec N. B., kat. úz. A. na LV č. 1130“ žalované. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že vykonatelným směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2014 č. j. 34 Cm 513/2014-13 ve spojení s vykonatelným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2014 č. j. 34 Cm 513/2014-36 byla D. J. uložena povinnost zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 250 000 Kč s 6% úrokem od 16. 2. 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 833 Kč, na náhradě nákladů řízení 35 868 Kč a na náhradě nákladů námitkového řízení 23 329 Kč a že kupní smlouvou ze dne 2. 4. 2012 převedla D. J. spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech o velikosti „id. 3/8“ do vlastnictví žalované, osoby jí blízké, s právními účinky vkladu ke dni 7. 5. 2012. Vzhledem k tomu, že dlužnice D. J. nevlastní podle údajů z katastru nemovitostí žádný nemovitý majetek a podle výpisu z centrální evidence exekucí jsou „na ni v současné době vedeny již nejméně tři další exekuční řízení“, z nichž nejstarší bylo zahájeno již v roce 2013, nebude možné poté, co se „zbavila“ svého jediného nemovitého majetku, pohledávku žalobce uspokojit v rámci exekučního řízení.
Žalovaná namítala, že s D. J., která je její sestra, se již déle než tři roky nestýká a že proto nic neví o jejích majetkových poměrech ani o exekucích, které se proti ní vedou. Uvedla, že D. J. měla u Hypoteční banky, a. s., úvěr, který byl zajištěn zástavním právem váznoucím na společné nemovitosti „domě v N. B. včetně pozemků“ a který řádně nesplácela, a že proto od ní na základě kupní smlouvy ze dne 2. 4. 2012 koupila „3/8“ nemovitostí (sama vlastnila „5/8“) za kupní cenu 980 746,11 Kč, která se rovnala nedoplatku úvěru D. J., která byla vyšší než cena obvyklá a kterou zaplatila na účet, který měla D. J. u Hypoteční banky, a. s. Žalovaná má za to, že uzavřením kupní smlouvy neučinila zkracující právní úkon, neboť za uvedené nemovitosti „skutečně“ zaplatila cenu, která byla dokonce vyšší než jejich obvyklá cena, a poskytla tedy za podíl na nemovitostech „víc než rovnocennou náhradu“.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 30. 3. 2016 č. j. 37 C 99/2015-59 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13 552 Kč. Dospěl k závěru, že za situace, kdy cena za převáděný spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech o velikosti 3/8 odpovídala ke dni uzavření kupní smlouvy obvyklé hodnotě 750 000 Kč, byla dohodnutá kupní cena ve výši 980 746,11 Kč, která bezesporu převyšovala obvyklou cenu nemovitostí a která byla v celém rozsahu použita na splacení závazku D. J., jenž vznikl čerpáním hypotečního úvěru v roce 2004, ekvivalentní náhradou za převáděný spoluvlastnický podíl. Zdůraznil, že „se vždy jedná o případné uspokojení věřitele z majetku dlužníka a nikoli z majetku třetí osoby, tj. např. prodejem zástavy, která zajišťuje pohledávku jiného věřitele a nikoli věřitele, který odporuje úkon“. Vyslovil názor, že k okolnosti, že k zajištění pohledávky Hypoteční banky, a. s., byl zastaven, kromě spoluvlastnického podílu, který byl předmětem převodu, ještě „zbylý“ spoluvlastnický podíl na nemovitostech, nelze při řešení otázky zkracujícího právního úkonu přihlížet; přihlížet je nutné „pouze a výhradně“ k tomu, zda by se bez provedení tvrzeného zkracujícího úkonu domohl žalobce uspokojení své pohledávky z majetku dlužnice D. J. Uzavřel, aniž by se zabýval tím, zda žalovaná věděla či musela vědět o úmyslu Daniely Jandové zkrátit žalobce na uspokojení jeho pohledávky, že kupní smlouvou „objektivně“ nedošlo ke zkrácení žalobce ve smyslu §42a občanského zákoníku.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 27. 6. 2016 č. j. 30 Co 177/2016-77 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 574 Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Holovčákové. Vycházel z toho, že dlužnice žalobce D. J. obdržela odporovaným právním úkonem adekvátní majetkovou hodnotu od žalované, tedy kupní cenu, která podstatně převyšovala obvyklou cenu odpovídající jejímu spoluvlastnickému podílu na nemovitostech, a že tuto částku v celém rozsahu použila na splacení závazku jiného věřitele, tj. nedoplatku hypotečního úvěru získaného v roce 2004 u Hypoteční banky, a. s., který byl jištěn zástavou na předmětných nemovitostech jako celku. Uvedl, že dlužnice žalobce tak uspokojila jen mnohem starší dluh jiného věřitele, aniž přivodila dřívější splatnost tohoto dluhu na úkor žalobce, a v žádném ohledu jej jako svého věřitele neznevýhodnila. Zdůraznil, že dispozičními právy ve vztahu ke svému (nemovitému) majetku není dlužník věřitele nijak omezen a že i kdyby byl „hypoteticky“ takovým úkonem zvýhodněn jiný jeho věřitel, není právním následkem takového právního úkonu dlužníka odporovatelnost ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku. Dovodil, že z pohledu zástavního věřitele se nejedná o vespolné (simultánní) zástavní právo, na němž by mohl žalobce jako další věřitel participovat, neboť vespolné zástavní právo znamená jen, že tatáž pohledávka jediného věřitele může být zajištěna zástavním právem na několika samostatných zástavách. Dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že ekvivalent hodnoty spoluvlastnického podílu prodaného dlužnicí žalobce, který byl podle ocenění nemovitostí ke dni prodeje vyšší než obvyklá cena, byl odpovídající náhradou za převáděný spoluvlastnický podíl, a že proto „nemůže být hodnocen jako zkracující právní úkon na úkor žalobce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval zákonná ustanovení o vypořádání vespolného zástavního práva a stávající konstantní judikaturu a že jeho možnost domoci se uspokojení pohledávky nebyla ekvivalentně nahrazena jinou možností, neboť odporovaným právním úkonem se dlužnice „zbavila“ nejen spoluvlastnického práva na nemovitostech, ale zároveň i dalšího práva, a to, aby její věřitelé byli v důsledku pravidel vypořádání věřitelů při výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí uspokojeni i ze spoluvlastnického podílu žalované z titulu vespolného zástavního práva, neboť předmětem vypořádání mezi dlužnicí žalobce a žalovanou nebyl pouze předmětný spoluvlastnický podíl na nemovitostech, ale též i soubor práv a povinností vyplývajících z postavení zástavních dlužníků vespolného zástavního práva a právě tato skutečnost činí sjednanou kupní smlouvu neekvivalentní převáděné hodnotě mezi dlužnicí věřitele a žalovanou. Má za to, že sjednaná kupní cena „zdánlivě“ převyšovala hodnotu samotného spoluvlastnického podílu, nikoli však hodnotu spoluvlastnického podílu „v součtu se souborem práv a povinností zástavního dlužníka vespolného zástavního práva“. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud „reagoval toliko na argumentaci“, kterou vůbec nevznesl, a naopak „nereagoval a nevypořádal se s argumentací“, kterou již uplatnil jak v řízení před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím, když uvedl, jakým způsobem došlo úkonem dlužnice ke zmaření možnosti vymožení jeho pohledávky za situace, kdy se dlužnice zbavila spoluvlastnického podílu, ze kterého by se v rámci výkonu rozhodnutí v důsledku postupu podle §337d odst. 3 občanského soudního řádu mohl věřitel uspokojit. Uzavřel, že úkon dlužnice je třeba považovat za neekvivalentní, neboť „uniklá možnost domáhat se prostřednictvím výkonu rozhodnutí uspokojení z dalšího majetku zajištěného vespolným zástavním právem nebyla žádným ekvivalentním způsobem nahrazena“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce má vůči dlužnici Daniele Jandové jako směnečné rukojmí za směnečníka PULENTIA, s. r. o., pohledávku ze směnky vystavené dne 23. 11. 2011 a splatné dne 15. 2. 2014 ve výši 250 000 Kč s příslušenstvím, která mu byla přiznána směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2014 č. j. 34 Cm 513/2014-13 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2014 č. j. 34 Cm 513/2014-36, jenž nabyl právní moci dne 15. 11. 2014 a stal se vykonatelným dne 19. 11. 2014. Dlužnice D. J. kupní smlouvou ze dne 2. 4. 2012, s právními účinky vkladu ke dni 7. 5. 2012, převedla na žalovanou, která je její sestrou, spoluvlastnický podíl na nemovitostech v k. ú. A. u N. B. (pozemky parc. č. 697/1 s budovou a parc. č. 697/2) o velikosti 3/8 za dohodnutou kupní cenu 980 746,11 Kč, která byla použita na splacení úvěru dlužnice D. J. u Hypoteční banky, a. s., jenž nebyl řádně splácen. Na předmětných nemovitostech, které byly před tímto převodem spoluvlastnického podílu ve spoluvlastnictví D. J. (podíl ve výši 3/8) a žalované (podíl ve výši 5/8), vázlo zástavní právo pro Hypoteční banku, a. s., k zajištění pohledávky 920 000 Kč na základě zástavní smlouvy ze dne 3. 12. 2004, které zaniklo zánikem zajištěné pohledávky podle potvrzení ze dne 27. 4. 2012, a k zajištění pohledávky ve výši 981 000 Kč na základě zástavní smlouvy ze dne 10. 4. 2012. Podle znaleckého posudku Jaroslavy Koutské ze dne 9. 9. 2012 č. 3372-122/12 byla cena předmětných nemovitostí pro účely daně z převodu nemovitosti ke dni 7. 5. 2012 stanovena na 2 000 040 Kč. D. J. nevlastnila jiný majetek, ze kterého by pohledávka žalobce mohla být uspokojena.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda dlužnice převodem spoluvlastnického podílu na nemovitostech na žalovanou podle kupní smlouvy ze dne 2. 4. 2012 zkrátila uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení, že je vůči němu právně neúčinná kupní smlouva ze dne 2. 4. 2012 - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 155/2010 Sb., č. 28/2011 Sb., č. 132/2011 Sb., č. 139/2011 Sb. a č. 420/2011 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 13. 6. 2012 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel – místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná – jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. – tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Odporovatelným je – jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. – takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada. Obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejedná se o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
V projednávané věci dlužnice Daniela Jandová kupní smlouvou ze dne 2. 4. 2012, s právními účinky vkladu ke dni 7. 5. 2012, převedla svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech na žalovanou za kupní cenu 980 746,11 Kč s ujednáním, že „celá kupní cena ve výši 980 746,11 Kč bude využita k úhradě dlužné částky vyplývající ze Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, uzavřené s prodávající, reg. číslo 3800/083036-01/04/01-001/00/R, včetně úroků, úroků z prodlení, poplatků a případných nákladů za splacení předmětného úvěru“, a žalovaná tuto kupní cenu zaplatila v souladu s kupní smlouvou na účet D. J. u Hypoteční banky, a. s., která hypoteční úvěr poskytla a jejíž pohledávka z tohoto úvěru splněním jí odpovídajícího dluhu zanikla. I když uvedená kupní cena za převedený spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech převyšovala jeho obvyklou cenu zjištěnou soudy ve výši 750 000 Kč, nedostalo se jejím zaplacením žalovanou dlužnici D. J. skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohl žalobce uspokojit svou pohledávku vůči dlužnici, neboť kupní cena byla zaplacena Hypoteční bance, a. s., za účelem uspokojení její pohledávky vůči dlužnici z poskytnutého hypotečního úvěru, a nemohla proto být ani částečně zdrojem uspokojení pohledávky žalobce.
Kupní smlouva ze dne 2. 4. 2012, která vedla ke zmenšení majetku dlužnice, žalobci zabránila dosáhnout byť jen částečného uspokojení jeho pohledávky z majetku dlužnice, a to buď postižením jejího spoluvlastnického podílu na nemovitostech (v případě, že by k uzavření kupní smlouvy vůbec nedošlo) v rámci výkonu rozhodnutí nebo exekuce (dovolatel správně poukazuje na to, že vzhledem k ustanovením §337d odst. 2 a 3 o. s. ř. by při výkonu rozhodnutí prodejem spoluvlastnického podílu dlužnice na nemovitostech mohlo dojít k jeho uspokojení, i kdyby do řízení o výkonu rozhodnutí zahájeného na návrh žalobce Hypoteční banka, a. s., přihlásila svou pohledávku vůči dlužnici zajištěnou zástavním právem na předmětných nemovitostech), nebo postižením skutečného (reálného) protiplnění, kterého by se dlužnici za převedený spoluvlastnický podíl dostalo (v případě, že by kupní cena nebyla na základě ujednání v kupní smlouvě zaplacena Hypoteční bance, a. s., za účelem uspokojení její pohledávky vůči dlužnici), a proto měla za následek – vzhledem k tomu, že dlužnice nevlastnila jiný majetek, ze kterého by pohledávka žalobce mohla být uspokojena - zkrácení uspokojení pohledávky žalobce, kterou má vůči dlužnici podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 5. 2014 č. j. 34 Cm 513/2014-13 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2014 č. j. 34 Cm 513/2014-36.
Z uvedeného plyne, že závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva uzavřená mezi dlužnicí D. J. a žalovanou dne 2. 4. 2012 nemůže být považována za právní úkon zkracující uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce vůči dlužnici ve smyslu ustanovení §42a obč. zák., není správný. Správný proto nemůže být ani jeho rozsudek, který je na tomto závěru založen.
Protože rozsudek odvolacího soudu, který se - veden nesprávným právním názorem, že předmětná kupní smlouva není zkracujícím právním úkonem – nezabýval tím, zda ve vztahu k této smlouvě byly splněny i ostatní podmínky odporovatelnosti podle ustanovení §42a obč. zák., není správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v České Lípě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. dubna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu