ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5331.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5331/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. P., zastoupeného JUDr. Janem Sukem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi č. 134/15, proti žalovanému G. A. , zastoupenému Mgr. Jiřím Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Údolní č. 1724/59, o určení neplatnosti závěti a důvodů vydědění, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 1/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. května 2016, č. j. 10 Co 710/2015-254, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Suka, advokáta se sídlem v Praze 2, Na Slupi č. 134/15.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.5.2016, č.j. 10 Co 710/2015-254, není přípustné podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 [(dále jen „o.s.ř.“), který je třeba pro projednání dovolání a pro rozhodnutí o něm i v současné době použít, neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony)], neboť rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem J. P., zemřelým dne 24.9.2009, ve smyslu ustanovení §469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (ve znění účinném do 31.12.2012; srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů (srov. například rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 86/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.10.2007, sp. zn. 21 Cdo 2821/2006; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.1.2001, sp. zn. 21 Cdo 48/2000; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009, sp. zn. 21 Cdo 4795/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6.9.2012, sp. zn. 21 Cdo 3329/2010) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nadto vznáší-li dovolatel výhrady proti správnosti předmětu sporného řízení, tj. o sporné skutečnosti významné pro určení dědického práva žalobce, nebere náležitě v úvahu, že se v projednávané věci nejedná o sporné řízení zahájené žalobou podanou ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., jemuž odpovídá – v závislosti na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem po zůstaviteli, a sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen posouzení předběžné otázky, jež se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech rozhodnutí, neboť žalobce dosud nebyl usnesením soudu v řízení o dědictví vyzván k podání takové žaloby, ale že tak jde o sporné řízení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., tj. o určovací žalobu, kdy žalobce (oproti řízení ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.) také vždy musí tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.3.2007, sp. zn. 21 Cdo 2561/2006).
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. (vytýká-li odvolacímu soudu, že oproti soudu prvního stupně založil své rozhodnutí na odlišném hodnocení důkazů, aniž by dokazování doplnil či příslušné důkazy zopakoval, a že tak dospěl k odlišnému závěru o projevování zájmu o zůstavitele, že se přiklonil k „preferování důkazů hovořících pro neplatnost důvodů vydědění“ a nerespektoval projev vůle zůstavitele, a tedy zpochybňuje-li správnost a úplnost skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a namítá-li vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. V této souvislosti nemůže být důvodná ani námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu