ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5525.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5525/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Krajského dětského domova pro děti do 3 let, příspěvkové organizace , se sídlem v Karlových Varech, Zítkova č. 1267/4, IČO 711 75 130, zastoupené JUDr. Martinem Čonkou, advokátem se sídlem v Chebu, Komenského č. 4, proti žalovaným 1) O. Š. a 2) R. Š. , o 55 625 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 303/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. července 2016 č. j. 13 Co 229/2016-62, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným dne 5. 11. 2015 se žalobkyně domáhala po žalovaných zaplacení částky 55 625 Kč s příslušenstvím jako příspěvku na úhradu zaopatření dítěte umístěného v dětském domově pro děti do tří let, a to v souladu s ustanovením §44 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách) – dále jen „ZZS“ – a s vyhláškou č. 56/2012 Sb., o příspěvku na úhradu zaopatření dítěte a jeho průvodce v dětském domově pro děti do 3 let věku.
Usnesením ze dne 26. 5. 2016 č. j. 11 C 303/2015-35 Okresní soud v Chebu řízení zastavil, rozhodl o náhradě nákladů řízení, rozhodl, že se po právní moci věc postupuje k dalšímu řízení žalobkyni a vrátil jí zaplacený soudní poplatek. Dospěl k závěru, že nemá ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 občanského soudního řádu pravomoc věc projednat a že jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ve smyslu ustanovení §104 o. s. ř., a je proto namístě řízení zastavit. Uvedl přitom, že o nároku na příspěvek na úhradu zaopatření dítěte umístěného v dětském domově pro děti do tří let věku ve smyslu ustanovení §44 ZZS rozhoduje v prvním stupni poskytovatel zdravotních služeb. Odkázal při tom na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2014 č. j. 24 Co 412/2014-102, publikované pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2015.
K odvolání žalobce krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28. 7. 2016 č. j. 13 Co 229/2016-62 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Plně se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a taktéž odkázal na citované publikované rozhodnutí.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 o. s. ř., neboť se domnívá, že rozhodná právní otázka, zda je dána pravomoc soudů v civilním řízení rozhodovat spory o úhradu příspěvků na zaopatření dítěte ve smyslu ustanovení §44 ZZS, nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Domnívá se, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když uzavřel, že není dána pravomoc civilních soudů rozhodovat uvedené spory. Ze samotné skutečnosti, že povinnost hradit příspěvek vyplývá ze zákona, nelze podle dovolatelky dovodit, že mezi žalobkyní a žalovanou nemohl vzniknout soukromoprávní vztah. Pravomoc správního orgánu určovat práva a povinnosti totiž musí vždy výslovně vyplývat ze zákona a žalobkyni pravomoc ukládat povinnost hradit příspěvek na úhradu zaopatření dítěte zákonem svěřena nebyla. Namítá, že uvedený příspěvek je specifickou soukromoprávní platbou, kterou lze přirovnat k regulačnímu poplatku a ve věci lze tak přiměřeně užít závěry vyjádřené v usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 19. 3. 2013 č. j. Konf 38/2012-32.
Jelikož řízení bylo zahájeno dne 5. 11. 2015, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Dovolání v této věci je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatelkou vymezená právní otázka, zda je dána pravomoc soudů v civilním řízení rozhodovat spory o úhradu příspěvků na zaopatření dítěte ve smyslu ustanovení §44 ZZS, dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
Podle ustanovení §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Podle ustanovení §44 ZZS osoby povinné výživou jsou povinny přispívat poskytovateli na úhradu zaopatření dítěte umístěného v dětském domově pro děti do 3 let věku a popřípadě též jeho průvodce. Nežijí-li osoby povinné výživou ve společné domácnosti, je povinna hradit příspěvek na úhradu zaopatření dítěte osoba, jíž je dítě svěřeno do výchovy (odst. 1). Příspěvek na úhradu zaopatření dítěte se sníží na rozdíl prokázaného příjmu a součtu životního minima osoby povinné výživou a osob s ní společně posuzovaných a částky potřebné na úhradu normativních nákladů na bydlení, předloží-li osoby povinné výživou dítěte poskytovateli doklady, kterými prokáží, že by jejich příjmy po zaplacení příspěvku na úhradu zaopatření dítěte poklesly pod součet životního minima domácnosti a normativních nákladů na bydlení. Do životního minima domácnosti se nezapočítává životní minimum dítěte umístěného v dětském domově pro děti do 3 let věku. Příspěvek na úhradu zaopatření dítěte se nevyžaduje, je-li nižší než 100 Kč měsíčně (odst. 2). Dojde-li ke změně výše příjmu domácnosti, jsou osoby povinné výživou, které hradí příspěvek na úhradu zaopatření dítěte, povinny tuto změnu sdělit poskytovateli do 15 dnů ode dne, kdy k této změně došlo (odst. 3). Při stanovení výše příspěvku na úhradu zaopatření dítěte se zohlední jeho věk s přihlédnutím k jeho specifickým potřebám a s tím související náročnost poskytovaného zaopatření. Prováděcí právní předpis stanoví výši příspěvku na úhradu zaopatření dítěte a jeho průvodce a způsob jeho úhrady (odst. 4).
Pro vyřešení otázky, zda je dána pravomoc civilních soudů pro rozhodování sporů o nárok na příspěvek na úhradu zaopatření dítěte umístěného v dětském domově pro děti do tří let věku (dále jen „příspěvek“) je nezbytné nejprve posoudit, zda je příspěvek veřejnoprávní platbou anebo zda jde o nárok vyplývající ze soukromoprávního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou.
Nejvyšší soud předně odkazuje na usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2014 č. j. 24 Co 412/2014-102, publikované pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2015, v němž se uvádí, že závěr o tom, že k projednání sporu o nárok na příspěvek nemají pravomoc civilní soudy, má oporu v tom, že ustanovení §44 ZZS v odstavci 2, 3 a 4 předpokládá zvláštní postup při stanovení výše příspěvku, jehož výši nelze bez dalšího určovat podle prováděcí vyhlášky č. 56/2012 Sb. k tomuto ustanovení. Naopak při určení konečné výše příspěvku je třeba přihlédnout k okolnostem předvídaným v §44 odst. 2 až 4 ZZS, jež mají význam pro jeho výslednou výši. Jinak řečeno, základní výši příspěvku podle §1 citované vyhlášky může poskytovatel dále (a to i průběžně) snížit či opět zvýšit, jsou-li proto splněny podmínky dané §44 odst. 2 až 4 ZZS, tj. může přihlédnout zejména k sociálním a majetkovým poměrům povinných osob v průběhu doby, za niž by měly příspěvek platit. Poskytovatel sám má současně nejlepší předpoklady posoudit výši příspěvku vzhledem k věku a specifickým potřebám dítěte a s tím související náročnosti poskytovaného zaopatření, jež mu sám poskytuje (§44 odst. 4 ZZS).
Příspěvek na úhradu zaopatření dítěte ve smyslu §44 ZZS je přitom ve své podstatě veřejnoprávní platbou za poskytovanou zdravotní péči, tj. úhradou za stravování, ubytování, výchovnou činnost a ošacení těchto dětí v souvislosti s poskytovanou zdravotní péčí. Jedná se tedy o úhradu nákladů, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění (viz výslovně důvodová zpráva k §43 a 44 ZZS). Nelze jej tudíž připodobnit např. k regulačnímu poplatku dle §16a odst. 1 písm. f/ zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění. Ten totiž naopak ve své podstatě není úhradou za poskytovanou zdravotní péči, smyslem jeho zavedení byla snaha o omezení nadbytečného čerpání zdravotnické péče a zvýšení spoluodpovědnosti pojištěnce za své zdraví (jedná se o dar), jedná se o platbu soukromoprávního charakteru a lze se jeho zaplacení proto i domáhat v řízení dle občanského soudního řádu (viz usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 19. 3. 2013 č. j. Konf 38/2012-32).
Ze všech výše uvedených důvodů je rozhodování o zaplacení příspěvku na zaopatření dítěte ve smyslu §44 ZZS výlučně v pravomoci poskytovatele zdravotních služeb, za něž je příspěvek žádán. Poskytovatel v prvním stupni rozhoduje o výši příspěvku ve správním řízení dle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. O odvolání proti rozhodnutí poskytovatele rozhoduje opět v režimu správního řádu nadřízený správní orgán. Rozhodnutí vydané ve správním řízení podléhá přezkumu správního soudu ve správním soudnictví dle §4 odst. 1 písm. a/ zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Ze stejného důvodu pak takové rozhodování nemůže být v pravomoci soudů v občanském soudním řízení (§7 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se k těmto závěrům přiklonil již dne 10. 6. 2015, kdy bylo usnesení přijato občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2015 a i nadále setrvává na stanovisku, že závěry vyjádřené v citovaném usnesení Krajského soudu v Hradci Králové jsou správné.
Nejvyšší soud dále poukazuje též na skutečnost, že závěr o tom, že civilní soudy nemají pravomoc projednat spor o nárok na příspěvek a že příslušným k rozhodnutí o povinnosti hradit příspěvek je poskytoval zdravotní péče (zde tedy žalobkyně), shledal ústavně konformním též Ústavní soud. Ten ve svém usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 3003/16 uvedl, že pravomoc poskytovatele péče ke stanovování příspěvků povinných na základě ustanovení §44 ZZS, potažmo vyhlášky č. 56/2012 Sb., je v zákoně vymezena značně neostře. Nicméně z hlediska funkce a účelu právní úpravy lze shodně s obecnými soudy dovodit, že to byl právě poskytovatel péče, komu byla v prvním stupni svěřena pravomoc ke stanovování výše příspěvku na péči. Viděno ze systémového hlediska, lze obdobnou pravomoc dohledat v ustanovení §27 odst. 6 zákona č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních, podle něhož výši příspěvku a podíl rodičů na jeho úhradě v jednotlivých případech stanoví ředitel zařízení svým rozhodnutím.
Obecně vzato se jedná o stanovení pravomoci k výkonu určité činnosti, na jejímž provozování má stát zájem a který určitým způsobem podporuje. Zajištění financování péče se děje v převážné míře na náklady státu, který však na povinných osobách vyžaduje, aby se formou příspěvku spolupodílely na vzniklých nákladech. Stanovení výše určitého příspěvku náleží v zásadě moci výkonné a nikoliv moci soudní. Ta se má podílet na stanovení jeho výše svým autoritativním rozhodnutím až v okamžiku vzniku sporu. Pokud by výše příspěvku měla být stanovována soudem, jak požaduje stěžovatelka, docházelo by zde k suplování moci výkonné mocí soudní, což je nepřípustné. Stanovení výše příspěvku nelze srovnávat se stanovením výživného, neboť způsob určení jeho výše je odlišný od způsobu stanovení příspěvku na péči.
Poskytovatel péče zde vystupuje v roli prvostupňového správního orgánu, kterému podle ustanovení §44 odst. 3 ZZS hlásí osoby povinné výživou změnu ve výši příjmu domácnosti. Je to poskytovatel péče, komu je tato změna okolností hlášena, neboť je to právě on, kdo přímo předepisuje výši příspěvku na péči. Jinými slovy řečeno, díky tomu, že je výše uvedená pravomoc svěřena poskytovateli péče, může tento v rámci správního řízení pružně reagovat na změnu okolností spočívající ve výši příjmů, jak to má na mysli výše uvedený odstavec 3 citovaného ustanovení. Po proběhlém správním řízení (výkonná moc) je poskytovateli péče, případně i povinnému, pochopitelně poskytována ochrana soudem (soudní moc).
V souladu se závěry dosaženými v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2014 č. j. 24 Co 412/2014-102, publikovaném pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod ročník 2015, i v usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 3003/16, dospěl dovolací soud k názoru, že výkladem ustanovení §44 ZZS lze dospět k jednoznačnému závěru, že pravomoc rozhodovat o povinnosti uhradit příspěvek je svěřena poskytovateli péče, tedy v projednávané věci žalobkyni, a její rozhodnutí může být v případě sporu přezkoumáno v rámci správního soudnictví. To vyplývá jak ze skutečnosti, že osoby povinné výživou hlásí změnu ve výši příjmu domácnosti právě poskytovateli péče, a to právě proto, že on má pravomoc výši příspěvku předepsat, tak i ze skutečnosti, že příspěvek má charakter veřejnoprávní platby za poskytovanou zdravotní péči, jde tedy o úhradu nákladů, které nejsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, a je proto na místě, aby o stanovení takové platby rozhodovala moc výkonná a nikoliv moc soudní.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. a nebyla zjištěna ani jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o. s. ř., kdy dovolatelka s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco ostatním účastníkům řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu