ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.582.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 582/2017-742
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců Jiřího Doležílka a JUDr. Vítězslavy Pekárkové ve věci dědictví po P. P. , zemřelém dne 24. ledna 2007, za účasti 1) V. P. , zastoupené JUDr. Miroslavem Šebelou, advokátem se sídlem v Praze 6, Mládeže č. 1640/20, 2) K. M. , zastoupené JUDr. Jakubem Svobodou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní č. 8/11, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 32 D 240/2007, o dovolání K. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2016, č. j. 24 Co 39/2013-693, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po P. P., zemřelém dne 24.1.2007 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5.4.2007, č.j. 32 D 240/2007-3. Provedením úkonů v řízení o dědictví byla pověřena JUDr. Jana Kleinová, notářka v Praze 2 (§38 občanského soudního řádu), v průběhu řízení došlo k převzetí uvolněného notářského úřadu JUDr. Jany Kleinové notářem Mgr. Lukášem Valigurou.
Jako dědičky zůstavitele byly zjištěny jeho manželka V. P. a dcera K. M. Za jejich účasti Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 30.11.2012, č.j. 32 D 240/2007-517, určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou ve společném jmění, a rozhodl, co z tohoto majetku patří do dědictví po zůstaviteli a co patří pozůstalé manželce, přičemž do společného jmění nezahrnul „15/50 budovy V. na parcele pozemku, zastavěná plocha a nádvoří, zaps. v katastru nemovitostí České republiky, město P., katastrální území V. na listu vlastnictví“, s odůvodněním, že před uzavřením kupní smlouvy o nabytí tohoto majetku (15.1.2001) uzavřeli manželé 5.12.2000 notářským zápisem smlouvu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů tak, že výlučným vlastníkem podílu 15/50 budovy V. na parcele pozemku se stane P. K odvolání V. P. i K. M. bylo toto usnesení soudu prvního stupně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31.1.2014, č.j. 24 Co 39/2013-581, zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud v tomto usnesení mimo jiné vyslovil, že smlouva o zúžení společného jmění manželů
ze dne 5.12.2000 nenabyla účinnosti, když za života zůstavitele nebyl podán návrh na vklad do katastru nemovitostí, proto je nutno jako společné jmění zůstavitele a V. P. vypořádat i podíl 15/50 předmětných nemovitostí v k.ú. V.
Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 31.1.2014, č.j. 24 Co 39/2013-581, podala K. M. dovolání, v němž jako dovolací důvod uvedla, že „odvolací soud zaujal nesprávný právní názor týkající se účinnosti smlouvy o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů uzavřené dne 5. 12. 2000 ve formě notářského zápisu, a to ohledně 15/50 nemovitostí v k. ú. V., obec P.“. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 23.11.2015, č.j. 21 Cdo 4333/2014-683, tak, že usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Vycházeje z ustanovení §143 odst. 1 a §143a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,
ve znění účinném v době uzavření předmětné smlouvy o zúžení společného jmění manželů (dále jen „obč. zák.“), řešil dovolací soud dosud nevyřešenou právní otázku, za jakých podmínek nabývá účinnosti smlouva o zúžení společného jmění manželů ohledně nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, která v době uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů dosud nepatří do společného jmění manželů. Dospěl k závěru, že ustanovení §143a odst. 1 poslední věta obč. zák., podle něhož, je-li předmětem dohody o rozšíření nebo zúžení společného jmění nemovitá věc evidovaná v katastru nemovitostí, nabývá dohoda účinnosti až vkladem do katastru nemovitostí, je třeba vykládat tak, že je-li předmětem právních vztahů upravovaných smlouvou nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů, nebo do výlučného majetku jednoho z nich, eventuelně do podílového spoluvlastnictví obou manželů, nabývá se vlastnické právo k ní do výlučného majetku jednoho z manželů, nebo do společného jmění obou manželů, anebo do podílového spoluvlastnictví obou manželů, až vkladem modifikační smlouvy do katastru nemovitostí. Argumentem a contracio nutno dospět k závěru, že změní-li manželé (event. snoubenci) smlouvou podle §143a odst. 1 (odst. 3) obč. zák. rozsah jejich společného jmění ve vztahu k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí nabytým v budoucnu (jak je tomu v posuzovaném případě), nemohou být práva z takové smlouvy předmětem zápisu do katastru nemovitostí bez dalšího, a to právě proto, že se jedná o změnu budoucích právních vztahů manželů k nemovitostem, k nimž žádný z manželů (snoubenců) dosud nemá v katastru nemovitostí žádná práva zapsána. Z logiky věci tedy vyplývá, že ustanovení §143a odst. 1 poslední věta obč. zák. platí jen pro případ, že manželé nebo jeden z nich předmětnou nemovitost v době uzavření smlouvy o modifikaci jejich společného jmění již vlastnili. V případě smlouvy o zúžení společného jmění týkající se nemovité věci evidované v katastru nemovitostí, jež dosud netvoří společné jmění manželů, nemůže být taková smlouva samostatně předmětem řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, neboť na jejím základě žádný z účastníků vlastnické právo nenabývá (ani nepozbývá). Pro tuto smlouvu platí (obsahuje-li všechny zákonem stanovené náležitosti), že nabývá účinnosti jejím uzavřením, tedy zpravidla dnem podpisu smluvních stran, pokud si účastníci nesjednali tzv. odkládací podmínku, na jejíž splnění je účinnost smlouvy vázána. V posuzovaném případě smlouva o zúžení společného jmění manželů ze dne 5.12.2000 nabyla účinnosti ke dni podpisu obou smluvních stran, neboť ustanovení §143a odst. 1 poslední věty obč. zák. na daný případ nelze aplikovat. Závěr odvolacího soudu, že předmětná smlouva o zúžení společného jmění manželů nenabyla účinnosti z důvodu, že nebyla vložena do katastru nemovitostí, byl tedy dovolacím soudem shledán jako nesprávný. Dále dovolací soud dovodil, že přestože zůstavitel a V. P. platně zúžili své budoucí společné jmění, z obsahu spisu vyplývají pochybnosti, zda svůj původní záměr následně nezměnili, když smlouvu o hypotečním úvěru ze dne 20.12.2000 i kupní smlouvu ze dne 15.1.2001 uzavírala společně se zůstavitelem také jeho manželka, tento úmysl však nebyl v řízení prokázán (ani zjišťován), proto je závěr odvolacího soudu, že spoluvlastnický podíl 15/50 nemovitostí
v k. ú. V. náleží do společného jmění manželů zatím předčasný.
V dalším řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 29.4.2016, č.j. 24 Co 39/2013-693, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30.11.2012, č.j. 32 D 240/2007-517, a věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Odkázal na závazný právní názor dovolacího soudu, že smlouva o zúžení společného jmění ze dne 5.12.2000 nabyla účinnosti ke dni podpisu obou smluvních stran, když ustanovení §143a odst. 1 poslední věty obč. zák. nelze na daný případ aplikovat, a uložil soudu prvního stupně, aby řízení doplnil po skutkové stránce za účelem zjištění, jaký byl úmysl zůstavitele a pozůstalé manželky v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 15.1.2001, a aby se zabýval ostatními výhradami odvolatelek a vzal na zřetel závěry vyslovené v usnesení č.j. 24 Co 39/2013-581, které nebyly dovolacím soudem zpochybněny.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.4.2016, č.j. 24 Co 39/2013-693, podala K. M. dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., když napadeným rozhodnutím se odvolací řízení končí a rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Podle názoru dovolatelky odvolací soud zaujal nesprávný právní názor týkající se možnosti změny rozsahu společného jmění manželů, zúženého smlouvou ve formě notářského zápisu, na základě pouhé shodně projevené vůle manželů při uzavírání kupní smlouvy. Dovolatelka namítá, že tento názor a na něj navazující pokyn odvolacího soudu k doplnění řízení po skutkové stránce je v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, která jasně deklaruje, že je-li rozsah společného jmění manželů zúžen notářským zápisem, kupní smlouvou nesepsanou ve formě notářského zápisu nemůže být rozsah společného jmění manželů rozšířen, a že pokud Nejvyšší soud v usnesení č.j. 21 Cdo 4333/2014-683 uvedl, že „z hlediska určení, zda věc patří nebo nepatří do společného jmění manželů, může –
za určitých okolností – být rozhodující také vůle obou manželů projevená při uzavírání samotné kupní smlouvy nabýt kupovanou věc do společného jmění, eventuelně do podílového spoluvlastnictví, a že to platí i v případě, že manželé původně modifikovali rozsah svého společného jmění odlišně“, je toto rozhodnutí v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29.2.2012, sp. zn. 22 Cdo 3541/2009. Dovolatelka tedy dovozuje, že v dané věci je tak „zjišťování, zda měl zůstavitel a pozůstalá manželka úmysl nabýt podíl na předmětných nemovitostech do společného jmění, bezpředmětné, neboť pouhý úmysl nabýt podíl na nemovitosti do společného jmění není způsobilý ke změně rozsahu společného jmění, jež byl již dříve modifikován smlouvou o zúžení společného jmění ve formě notářského zápisu“, a že „projev vůle k nabytí podílu na nemovitosti do společného jmění nesplňoval náležitosti formy, aby mohl platně zrušit předchozí projev vůle“. Dovolatelka tedy uvádí, že „je tak zřejmé, že odvolací soud založil napadené usnesení na právním posouzení, které je nesprávné“ a proto navrhuje, aby „dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.
V. P. se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu), po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že v projednávané věci má dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu po právní stránce zásadní právní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud ve všech souvislostech vyřešena, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání K. M. je přípustné.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Pro rozhodnutí o obvyklé ceně majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky a „vypořádání“ tohoto majetku podle ustanovení §175l o.s.ř. bylo významné posouzení, zda součástí společného jmění je také spoluvlastnický podíl 15/50 budovy, postavené na pozemku, a pozemku v k.ú. V., obec P., který byl předmětem kupní smlouvy, kterou dne 15.1.2001 jako kupující uzavřeli manželé P. P. a V. P. Ve smyslu ustanovení §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1.1.2014, se vznik vlastnického práva podle této smlouvy řídí podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“).
Podle §143a odst. 1 obč. zák. manželé mohou smlouvou uzavřenou formou notářského zápisu rozšířit nebo zúžit stanovený rozsah společného jmění manželů. Takto mohou manželé změnit rozsah majetku a závazků nabytých či vzniklých v budoucnosti, ale
i majetku a závazků, které již tvoří jejich společné jmění. Předmětem této smlouvy mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty a závazky. Jestliže je předmětem smlouvy nemovitost, která již náleží do společného jmění manželů nebo do výlučného majetku jednoho z nich, nabývá smlouva účinnosti vkladem do katastru nemovitostí.
Podle §40 odst. 1 obč. zák., nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.
Dovolací soud již ve svém usnesení ze dne 23.11.2015, č.j. 21 Cdo 4333/2014-683, s odkazem na ustanovení §143 a §143a obč. zák. uvedl, že společné jmění manželů tvoří (až na výjimky taxativně stanovené) majetek nabytý za trvání manželství jedním z manželů nebo jimi oběma společně, že tento zákonný rozsah mohou manželé modifikovat zejména dohodami o zúžení či rozšíření společného jmění, přičemž je-li předmětem dohody nemovitá věc evidovaná v katastru nemovitostí, která již náležela do společného jmění, resp. do vlastnictví jednoho z manželů, nabývá dohoda účinnosti až vkladem do katastru nemovitostí; argumentem a contrario dospěl závěru, že změní-li manželé rozsah společného jmění ve vztahu k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí nabytým v budoucnu (jak je tomu v posuzovaném případě), nemohou být práva a povinnosti z takové dohody předmětem zápisu v katastru nemovitostí, a proto dohoda o zúžení či rozšíření společného jmění manželů (má-li všechny zákonem stanovené náležitosti) nabývá účinnosti již jejím uzavřením. Skutečnost, že odvolací soud při rozhodování o společném jmění zůstavitele
a pozůstalé manželky usnesením ze dne 31.1.2014, č.j. 24 Co 39/2013-581, vycházel z jiného právního názoru (že dohoda o zúžení společného jmění manželů ze dne 5.12.2000 nenabyla účinnosti, když nebyla vložena do katastru nemovitostí), byla důvodem ke zrušení tohoto usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Ke svému závěru, že dohoda
o zúžení společného jmění manželů ze dne 5.12.2000 nabyla účinnosti a kupní smlouvou ze dne 15.1.2001 nabývaný spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech v k.ú. V., obec P., by tedy zásadně měl náležet do výlučného vlastnictví zůstavitele, dovolací soud doplnil, že z hlediska určení, zda věc patří či nepatří do společného jmění manželů, může být za určitých okolností rozhodující také vůle obou manželů projevená při uzavírání kupní smlouvy nabýt kupovanou věc do společného jmění, což však v dané věci prokázáno (ani zjišťováno) nebylo, proto je závěr odvolacího soudu, že spoluvlastnický podíl 15/50 nemovitostí v k.ú. V. patří do společného jmění, předčasný.
Z nyní dovoláním napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.4.2016, č.j. 24 Co 39/2013-693, je zřejmé, že názory dovolacího soudu uvedené v usnesení ze dne 23.11.2015, č.j. 21 Cdo 4333/2014-683, odvolací soud respektoval, včetně názoru, že za určitých okolností by pro posouzení, zda věc patří do společného jmění manželů, mohla být rozhodující i vůle obou manželů projevená při uzavírání kupní smlouvy, a zavázal soud prvního stupně ke zjištění, zda zůstavitel a pozůstalá manželka mínili nabýt spoluvlastnický podíl 15/50 nemovitostí v k.ú. V. do společného jmění. Tento názor však není zcela v souladu s ustanovením §143a odst. 1 ve spojení s §40 odst. 1 obč. zák., z nichž pro daný případ vyplývá, že nabyla-li dohoda o zúžení společného jmění manželů ze dne 5.12.2000 účinnosti již jejím uzavřením, pak by k novému rozšíření rozsahu společného jmění manželů mohlo dojít opět jen formou notářského zápisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.2.2012, č.j. 22 Cdo 3541/2009). V tomto směru dovolací soud upřesňuje právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11.2015, č.j. 21 Co 4333/2014-683, tak, že pro posouzení, zda by předmětný spoluvlastnický podíl na nemovitostech mohl patřit do společného jmění manželů, což dohoda o zúžení společného jmění ze dne 5.12.2000 (která nabyla účinnosti jejím uzavřením) vylučuje, může být významné jen to, zda tuto dohodu v době od 5.12.2000 do 15.1.2001 manželé změnili, a to formou notářského zápisu.
Pokud odvolací soud v dalším řízení usnesením ze dne 29.4.2016, č.j. 24 Co 29/2013-693, zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30.11.2012, č.j. 32 D 240/2007-517, a uložil, aby soud prvního stupně „řízení doplnil po skutkové stránce za účelem zjištění, jaký byl úmysl zůstavitele a poz. manželky V. P. v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 15.1.2001, tj. zda mínili nabýt spoluvlastnický podíl 15/50 nemovitostí v k.ú. V. do společného jmění“, pak s ohledem na výše uvedené není takové rozhodnutí správné. K odstranění pochybností o rozsahu společného jmění není třeba výslechu pozůstalé manželky o úmyslu nabýt spoluvlastnický podíl 15/50 do společného jmění, resp. do podílového spoluvlastnictví, když kupní smlouva ze dne 15.1.2001 formu notářského zápisu nemá, není tedy způsobilá změnit dohodu o zúžení společného jmění ze dne 5.12.2000, a jen pro zjištění, zda snad tuto dohodu manželé nezměnili notářským zápisem v době mezi 5.12.2000 a 15.1.2001, není zrušení usnesení soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně na místě.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu
v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. října 2017
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu