ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5875.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5875/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobců a) Ing. F. F. , b) Ing. Z. H. a c) Ing. A. Š. , všech zastoupených Mgr. Janem Tejkalem, advokátem se sídlem v Brně, Helfertova č. 2040/13, proti žalované České republice - Ministerstvu obrany (Agentuře pro právní zastupování) se sídlem v Praze 6, nám. Svobody č. 471, o neplatnost výpovědí z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 325/2013, o dovoláních žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15.4.2015 č.j. 49 Co 102/2014-90, ve znění opravných usnesení ze dne 15.4.2015 č.j. 49 Co 102/2014-94, ze dne 31.8.2015 č.j. 49 Co 102/2014-100 a ze dne 31.5.2016 č.j. 49 Co 102/2014-146, takto:
I. Dovolání žalované ze dne 23.6.2016 se odmítá .
II. Dovolání žalované ze dne 10.7.2015 se zamítá .
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 14.339,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jana Tejkala, advokáta se sídlem v Brně, Helfertova č. 2040/13.
Odůvodnění:
Dopisy ze dne 2.4.2013 žalovaná (ředitel „Vojenského zařízení 1920 Dobruška“, jednající „jménem České republiky – Ministerstva obrany“) sdělila každému ze žalobců, že s ním rozvazuje pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce. Důvod k výpovědi u každého ze žalobců spatřovala shodně v tom, že „na základě Nařízení k realizaci organizačních, mobilizačních a dislokačních změn v resortu MO v roce 2013 č.j. D33/2012-1203 ze dne 27.11.2012 a nově vydané tabulky počtů podle čj. V3-28/2012-1203 ze dne 23.1.2013 byly provedeny takové organizační změny, v jejichž důsledku dochází dnem 30. června 2013 ke zrušení systemizovaných míst, na kterém byl (každý ze žalobců) dosud pracovně zařazen“.
Žalobci se domáhali, aby bylo určeno, že uvedené výpovědi z pracovního poměru jsou neplatné. Žalobu shodně odůvodnili zejména tím, že na základě pracovních smluv ze dne 1.12.2001 u žalované všichni pracovali jako občanští zaměstnanci na pozici „meteorolog“ v oddělení radiosondážního průzkumu střediska podpory hydrometeorologie Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu Dobruška, na funkci č. 2.20.1., s místem výkonu práce – aerologická stanice v Prostějově. Podle názoru žalobců výpovědi nejsou učiněny určitě a srozumitelně, neboť „není jasné, kdo výpovědi žalobcům dává, když není označen zaměstnavatel, a ani výpovědi neobsahují popis (specifikaci) organizačních změn“. Žalobci s obsahem „nařízení“, na které výpovědi odkazují, dosud nebyli seznámeni ani jim tyto listiny nebyly dány k nahlédnutí, a tak „můžou pouze spekulovat o důvodech, které vedly žalovanou k podání výpovědí“. Přesto jsou přesvědčeni, že přijetím nařízení byly od počátku sledovány jiné cíle, a to „zbavit se občanských zaměstnanců a jejich uvolněná místa obsadit osobami ve služebním poměru“. O tom podle jejich mínění svědčí skutečnost, že práce, které vykonávali žalobci do 30.6.2013, budou u žalované vykonávat i po tomto datu, dokonce ve větším personálním obsazení, nekvalifikované osoby z řad vojáků. Toto jednání žalobci považují „za diskriminační podle §16 odst. 1 zák. práce“, neboť „je nepřípustné, aby žalovaná tímto způsobem zvýhodňovala jednu skupinu osob před druhou“. Podané výpovědi žalobci hodnotí jako „zcela účelové, neboť fakticky žádný důvod nadbytečnosti podle §52 písm. c) zák. práce neexistuje“. Jako žalovanou v žalobě označili „Českou republiku - Ministerstvo obrany, Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška, se sídlem Dobruška, Čs. odboje č. 676, PSČ 518 16“.
Okresní soud v Prostějově usnesením ze dne 21.10.2013 č.j. 5 C 325/2013-48 vyzval žalovanou (v záhlaví usnesení označenou jako „Česká republika - Ministerstvo obrany ČR, IČ 60162694, Čs. odboje 676, 518 01 Dobruška“) ve smyslu ustanovení §114b o.s.ř., aby „se ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení tohoto usnesení písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, která je připojena“; zároveň ji poučil o následcích případné procesní pasivity. Usnesení bylo žalované (spolu se žalobou) doručeno do ústřední (centrální) datové schránky Ministerstva obrany (Praha 6, Tychonova č. 221/1) dne 5.11.2013.
Okresní soud v Prostějově poté rozsudkem ze dne 17.12.2013 č.j. 5 C 325/2013-58, ve znění opravného usnesení ze dne 28.1.2016 č.j. 5 C 325/2013-135, určil, že rozvázání pracovních poměrů mezi každým ze žalobců a žalovanou výpověďmi doručenými žalobcům dne 2.4.2013 jsou neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náklady řízení ve výši 20.700,- Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Gabriela. Dovodil, že byly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení §153a o.s.ř., neboť žalovaná nevyhověla výzvě obsažené v usnesení ze dne 21.10.2013 č.j. 5 C 325/2013-48 a ve věci se písemně nevyjádřila a ani soudu nesdělila, jaký důvod jí v tom brání. Pouze dne 8.11.2013 bylo soudu doručeno podání Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu generála J. Ch., kterým bylo sděleno, že tento úřad „není nadán právní legitimitou k zastupování České republiky před soudem“. Tímto podáním se však soud nezabýval, neboť žalobci označili jako žalovanou „Českou republiku - Ministerstvo obrany“ a této žalované byla také doručena žaloba i výzva k vyjádření. Za tohoto stavu se tedy má za to, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznala. V záhlaví rozsudku byla označena za žalovanou „Česká republika - Ministerstvo obrany, Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška, IČ 60162694, se sídlem Dobruška, Čs. odboje 676, PSČ 518 01“.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15.4.2015 č.j. 49 Co 102/2014-90, ve znění opravných usnesení ze dne 15.4.2015 č.j. 49 Co 102/2014-94, ze dne 31.8.2015 č.j. 49 Co 102/2014-100 a ze dne 31.5.2016 č.j. 49 Co 102/2014-146, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení každému ze žalobců 6.900,- Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Gabriela a tamtéž na náhradě nákladů odvolacího řízení každému ze žalobců 5.100,- Kč. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že výzva soudu k vyjádření k žalobě podle ustanovení §114b o.s.ř. byla řádně doručena dne 5.11.2013 žalobci označené žalované (Česká republika – Ministerstvo obrany) do datové schránky na adresu evidovanou podle zákona č. 300/2008 Sb. Na účincích doručení uvedené písemnosti přitom „nic nemění okolnost, že žalobci v rámci označení žalované v žalobě připojili název organizační součásti Ministerstva obrany, jíž se spor týká, ani okolnost, že uvedený údaj je obsažen též v záhlaví rozsudku soudu prvního stupně“. Jestliže žalovaná následně v podání ze dne 6.11.2013 označila jako svoji doručovací adresu „Agenturu pro právní zastupování, nám. Svobody 471, Praha 6, poštovní přihrádka 154“, nelze tomuto úkonu podle názoru odvolacího soudu přisuzovat jakékoli účinky z hlediska určení doručovací adresy žalované v předchozím stadiu řízení. Za situace, kdy žalovaná v reakci na výzvu podáním ze dne 6.11.2003 (podepsaným vedoucím Vojenského geografického a hydrometeorologického ústavu) „sdělila pouze tolik, že usnesení soudu spolu se žalobou bylo obratem postoupeno jinému organizačnímu celku Ministerstva obrany – Agentuře pro právní zastupování“ a že z tohoto důvodu „upozorňuje na nereálné dodržení 30denní lhůty pro vyjádření k žalobě“, odvolací soud dovodil, že „tato skutečnost zjevně nemůže být považována za vážný důvod bránící žalované k podání vyjádření v soudem stanovené lhůtě, přičemž jiný důvod své procesní pasivity žalovaná v průběhu stanovené lhůty soudu nesdělila“. K dalším odvolacím námitkám žalované uvedl, že postup podle ustanovení §114b o.s.ř. vyžadovala v daném případě povaha věci a že postup soudu prvního stupně, který nenařídil jednání ve věci, „lze bez dalšího dovodit z ustanovení §153a odst. 4 o.s.ř.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná podáními ze dne 10.7.2015 a 23.6.2016 dvě obsahově shodná dovolání. Kromě vyjádření k „vlastnímu meritu věci“ v nich namítá, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání. V první řadě zdůraznila, že „žalovaným byl dle žaloby Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška, IČ 60162694, se sídlem Dobruška, Čs. Odboje 676“. Tento žalovaný obdržel dne 5.11.2013 žalobu spolu s výzvou soudu k vyjádření k žalobě a v reakci na tuto výzvu dne 6.11.2013 „oznámil soudu nedostatek své pasivní věcné legitimace pro neexistenci právní subjektivity Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu Dobruška“. Uvedený úřad není právnickou osobou, ale vojenským zařízením Armády České republiky, přičemž v soudních sporech vystupuje jménem státu ve věcech týkajících se Armády České republiky a ostatních složek resortu obrany Ministerstvo obrany a v řízení před soudy jednají jménem státu zaměstnanci ministerstva pověření ministrem. Současně tento úřad upozornil soud na „nereálné dodržení“ 30denní lhůty pro vyjádření k žalobě vzhledem k nutnosti předání věci orgánu, který bude u soudu Českou republiku zastupovat (Agentuře pro právní zastupování). Podle názoru žalované „je právě nutnost složité vnitroresortní komunikace se zapojením většího počtu fyzických osob s odlišnými pravomocemi a kompetencemi nezpochybnitelným (vážným) důvodem pro nedodržení lhůty, stanovené na dolní hranici zákonného rozpětí“. Vzápětí Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška tuto informaci zaslal Agentuře pro právní zastupování, která začala shromažďovat podklady pro zpracování stanoviska k žalobě a současně „očekávala usnesení soudu prvního stupně o prodloužení lhůty k podání vyjádření k žalobě, respektive o odmítnutí sděleného důvodu“. Aniž by toto soud učinil, vydal rozsudek pro uznání. Žalovaná má za to, že v daném případě nelze použít ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř., neboť podle jejího názoru „jde o speciální opatření k řešení situací, kdy žalovaný neakceptuje autoritu soudu, a proto se soudem nekomunikuje, nikoli o opatření donucovací, jehož cílem by bylo urychlit reakci žalovaného subjektu“. V případě žalovaného státu však nelze o neakceptování autority soudu uvažovat, a proto nemůže být zmíněné ustanovení v neprospěch státu použito. Kromě toho se žalovaná domnívá, že, „je-li zaměstnavatelem stát, kterému nehrozí ani insolvence, ani likvidace, ani nepřipadá v úvahu zašantročení dokumentů a jejich nepředání soudu, není možné nalézt okolnosti případu, které by odůvodňovaly postup soudu podle ustanovení §114b o.s.ř.“, přičemž „z povahy případu to rovněž nevyplývá“. Dále dovozovala, že „konstrukce §114b odst. 5 o.s.ř.“ není právní fikcí, ale „mlčení žalovaného“ zakládá pouze vyvratitelnou právní domněnku uznání nároku, neboť „se nezdá být akceptovatelným“, aby „náhle vzniklá fyzická nemožnost“ (např. hospitalizace na oddělení JIP) přivodila žalovanému, který je fyzickou osobou, „nezvratitelné právní důsledky“. V neposlední řadě se žalované „jeví velmi problematickými“ úvahy odvolacího soudu ohledně doručování žalované. Zdůraznila, že ne každá organizační složka ministerstva obrany má vlastní datovou schránku, a že proto je rozhodující právě adresa a označení útvaru, kterému je písemnost prostřednictvím centrální datové schrány doručována. Tomuto útvaru a ne jinému je poté „in concreto“ vnitřní poštou resortu z datové schránky doručena. Účinky doručení výzvy podle ustanovení §114b o.s.ř. proto nemůže mít pouhé doručení písemnosti do centrální datové schránky resortu bez ohledu na to, komu je písemnost adresována. Konečně dovolatelka vytýká soudům, že řízení zahájené společnou žalobou měly rozdělit na tři samostatná řízení a že rovněž pominuly, že žalobou napadená výpověď žalobce c) nebyla vůbec soudu předložena a soud tak „rozhodl o neplatnosti právního aktu, o jehož samotné existenci neměl žádného důkazu (a dosud nemá)“. Žalovaná v dovoláních shodně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované ze dne 10.7.2015 navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, neboť žádnou z námitek žalované nelze považovat za opodstatněnou. Postup soudů v projednávané věci byl „zcela standardní a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a v souladu s ustálenou judikaturou“. Ve vyjádření k dovolání žalované ze dne 23.6.2016 pak žalobci rovněž navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl, neboť dovolání žalované považují za „naprosto zmatečné“ a nepřípustné. Navíc zde žalovaná pouze rekapituluje a znovu opakuje své argumenty, které již uvedla v dovolání ze dne 10.7.2015.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dvě obsahově shodná dovolání. Dovolání podané dne 23.6.2016 jako druhé v pořadí dovolatelka učinila zřejmě vedena nesprávným právním názorem, že opravné usnesení ze dne 31.5.2016 č.j. 49 Co 102/2014-146 nově otevírá lhůtu k podání dovolání. Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí jsou účinky předvídané v ustanovení §240 odst. 1 věty druhé o.s.ř. (tj. běh nové dovolací lhůty od doručení opravného usnesení) spojovány jen s takovou opravou, jejímž důsledkem je obsahová změna výroku rozhodnutí z hlediska práv a povinností, jež po opravě vymezuje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.6.2004 sp. zn. 29 Odo 310/2002, uveřejněné pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2005). Opravným usnesením ze dne 31.5.2016 č.j. 49 Co 102/2014-146 však zjevně k žádné obsahové změně výroku rozsudku odvolacího soudu nedošlo; provedená oprava se sice týkala chyby v psaní postihující označení jednoho ze žalobců, ovšem šlo o opravu jen jednoho (data narození) z více znaků, jejichž prostřednictvím byl žalobce a) - i přes uvedený chybný údaj - nezaměnitelným způsobem identifikován.
Vzhledem k tomu, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu, učiněné podáním ze dne 23.6.2016, bylo podáno po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243c odst. 3 věty první a §218a o.s.ř. jako opožděné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky - zabývaje se dále dovoláním žalované proti rozsudku odvolacího soudu, učiněným podáním ze dne 10.7.2015 - po zjištění, že toto dovolání bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Dovolatelka v první řadě podrobuje kritice označení žalovaného v žalobě. Právní otázka, jakým způsobem se označuje v žalobě stát jako účastník řízení, vyplývá přímo ze znění příslušných ustanovení občanského soudního řádu a nečiní proto v soudní praxi větší potíže. Z ustanovení §21a odst. 1 o.s.ř. se podává, že, je-li účastníkem řízení stát (Česká republika), vystupuje za něj před soudem buď Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (v případech uvedených v zákoně č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů), nebo v ostatních případech organizační složka státu příslušná podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů (srov. §9 a 11 tohoto zákona), popřípadě podle jiného zvláštního právního předpisu. Z toho vyplývají požadavky na označení státu jako účastníka řízení v žalobě. Stát se jako účastník řízení označuje uvedením jeho názvu (tj. Česká republika) a toho, kdo je oprávněn za stát před soudem vystupovat, tj. buď Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, nebo organizační složky, která je příslušná za stát před soudem vystupovat (srov. §79 odst. 1 o.s.ř.). V projednávané věci nebylo pochyb o tom, že účastníkem řízení na straně žalované je stát (Česká republika), za niž před soudem vystupuje příslušná organizační složka státu (Ministerstvo obrany). Uvedené koresponduje s obsahem žaloby, v níž žalobci jako žalovanou označili „Českou republiku - Ministerstvo obrany“. Jestliže k tomuto údaji, který již sám o sobě z hlediska ustanovení §79 odst. 1 o.s.ř. postačoval k dostatečné identifikaci žalovaného, připojili ještě údaj o vojenském zařízení Armády České republiky, kterého se spor týká („Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška, se sídlem Dobruška, Čs. odboje č. 676, PSČ 518 16“), nejenže tato skutečnost neznamená – jak vyplývá se shora uvedených zákonných ustanovení – vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř., ale už vůbec z toho nelze dovozovat, jak naznačuje žalovaná v dovolání, „nedostatek pasivní věcné legitimace pro neexistenci právní subjektivity Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu Dobruška“. Závěr odvolacího soudu, že z označení žalovaného v žalobě „je nepochybné, že žalovaným subjektem je stát - Česká republika, za kterou před soudem vystupuje Ministerstvo obrany jako organizační složka státu“, je proto v souladu se zákonem.
Protože rozhodnutí soudů v projednávané věci záviselo dále na řešení otázek výkladu ustanovení §114b o.s.ř. ve spojení s ustanovením §153a odst. 3 o.s.ř., je-li účastníkem řízení na straně žalované stát, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) o.s.ř. nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
K podání vyjádření podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. předseda senátu určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení; bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, určí tuto lhůtu až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu, elektronickému platebnímu rozkazu nebo evropskému platebnímu rozkazu (srov. §114b odst. 2 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. §114a odst. 1 o.s.ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Předpokladem pro usnesení, kterým soud žalovanému ukládá, aby se ve věci písemně vyjádřil, je - jak vyplývá z ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. - především to, aby to vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu.
V ustálené judikatuře soudů je přijímán závěr, ze kterého vycházel i odvolací soud v projednávané věci, že povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o.s.ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout, že okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §114b o.s.ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto, a že ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, nebo, je-li žaloba zjevně bezdůvodná, je vydání usnesení podle §114b o.s.ř. vyloučeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).
V soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (stejně jako jiná řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru jednostranným jednáním) náleží svou podstatou mezi skutkově obtížné spory, u kterých lze předpokládat rozdílná tvrzení účastníků a četnost důkazních návrhů, přičemž důkazní břemeno k prokázání skutečností, jež odůvodňují takové rozvázání pracovního poměru, tíží vždy toho, kdo rozvazovací úkon učinil (žalovaného), nikoli toho, kdo se takové neplatnosti domáhá (žalobce). Za situace, že důvodem tvrzení o neplatnosti jednostranně rozvázaného pracovního poměru je - tak jako v projednávané věci u všech žalobců - zpochybnění naplnění skutkové podstaty uplatněného důvodu rozvázání pracovního poměru, je žádoucí, aby se ten, kdo takové jednání učinil (žalovaný), ve věci vyjádřil a tvrdil všechny pro rozhodnutí ve věci významné skutečnosti a označil důkazy k prokázání svých tvrzení, neboť povinností soudu je připravit jednání ve věci tak, aby bylo možné rozhodnout při jediném jednání. Dovolací soud se proto v této souvislosti již dříve vyjádřil tak, že skutečnost, že jde o řízení na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru jednostranným jednáním, nebrání (svou povahou) tomu, aby předseda senátu učinil výzvu ve smyslu ustanovení §114b o.s.ř. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.3.2017 sp. zn. 21 Cdo 1981/2016).
Namítá-li dovolatelka ve prospěch svých opačných úvah, že „není možné nalézt okolnosti případu, které by odůvodňovaly postup soudu podle ustanovení §114b o.s.ř.“ tehdy, „je-li zaměstnavatelem stát, kterému nehrozí ani insolvence, ani likvidace, ani nepřipadá v úvahu zašantročení dokumentů a jejich nepředání soudu“, potom přehlíží, že smyslem postupu podle ustanovení §114b o.s.ř. je dosažení stavu, aby bylo možné věc rozhodnout co nejrychleji a nejhospodárněji. Kriteriem opodstatněnosti (a účelnosti) výzvy přitom není osoba žalovaného (zaměstnavatele), případně jeho poměry, nýbrž - jak uvedeno výše - mimořádná obtížnost věci po skutkové stránce nebo jsou-li tu takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto.
Usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (srov. §114b odst. 4 o.s.ř.).
Podle ustanovení §45 o.s.ř. písemnost doručuje soud při jednání nebo jiném soudním úkonu; nedošlo-li k doručení písemnosti při jednání nebo jiném soudním úkonu, doručí ji soud prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky; není-li možné doručit písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, soud ji doručí na žádost adresáta na jinou adresu nebo na elektronickou adresu; není-li možné doručit písemnost při jednání nebo jiném soudním úkonu nebo prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky nebo na elektronickou adresu, předseda senátu nařídí doručit ji prostřednictvím doručujícího orgánu, nebo účastníka řízení či jeho zástupce.
Citované ustanovení stanoví nejen možné způsoby doručování, ale také (závazným způsobem) pořadí, v jakém má soud přistoupit k doručování listin. Listinu má soud v první řadě doručit při jednání nebo jiném úkonu soudu. V případě, že nedošlo k tomuto doručení, soud přistoupí k doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky adresáta, byla-li zřízena (v současné době všechny orgány veřejné moci, včetně ministerstev, mají zřízeny datové schránky). Při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky se postupuje podle zvláštního právního předpisu (srov. §47 odst. 1 o.s.ř.), a to podle zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona č. 300/2008 Sb.“). Z ustanovení §17 odst. 1 tohoto zákona vyplývá, že orgán veřejné moci doručuje dokument (umožňuje-li to jeho povaha a nebyl-li doručen na místě) jinému orgánu veřejné moci prostřednictvím datové schránky. Předseda senátu je tímto způsobem doručení orgánu veřejné moci vázán a nesmí nařídit doručení jiným způsobem (např. na elektronickou adresu nebo prostřednictvím doručujícího orgánu).
Jestliže v daném případě jako účastník řízení na straně žalované vystupuje před soudem za stát (Českou republiku) příslušná organizační složka státu (Ministerstvo obrany), je soud povinen - jak vyplývá z výše uvedeného - doručit tomuto účastníku výzvu vydanou podle ustanovení §114b o.s.ř. do datové schránky (doručení této písemnosti při oudním jednání je vyloučeno) na adresu evidovanou zákonem č. 300/2008 Sb. (srov. §46 odst. 1 o.s.ř). Podle tohoto zákona je adresou pro doručování identifikátor datové schránky, který není zaměnitelný s žádným jiným identifikátorem využívaným jinými orgány veřejné moci. Tento identifikátor je soud povinen zjistit z úřední povinnosti z informačního systému datových schránek, jehož správcem je Ministerstvo vnitra a provozovatelem držitel poštovní licence (srov. §14 odst. 1 a 2, §21 zákona č. 300/2008 Sb.). Dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Tento způsob doručení dokumentu má stejné právní účinky jako doručení do vlastních rukou (srov. §17 odst. 2 a 6 zákona č. 300/2008 Sb.)
Z obsahu spisu se podává, že Ministerstvo obrany disponuje několika desítkami datových schránek, a to ústřední (centrální) datovou schránkou zřízenou pro Ministerstvo obrany na adrese jeho sídla v Praze 6, Tychonova č. 221/1, a dalšími datovými schránkami zřízenými pro některé (nikoli všechny, jak upozorňuje dovolatelka) organizační útvary Ministerstva obrany a některé příspěvkové organizace v jeho působnosti. Protože projednávaný spor se - podle žaloby - týkal „Vojenského geografického a hydrometeorologického úřadu Dobruška“, který ovšem svoji samostatnou datovou schránku v době doručování výzvy soudu podle ustanovení §114b o.s.ř. neměl (a zřejmě ani dosud nemá), soud prvního stupně nepochybil, jestliže výzvu podle ustanovení §114b o.s.ř., doručoval do ústřední datové schránky Ministerstva obrany. Podle „Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky“ byla tato písemnost doručena „do vlastních rukou“ adresáta („České republiky - Ministerstva obrany ČR, IČ 60162694“) dne 5.11.2013.
Žalovaná zpochybňuje účinky doručení výzvy podle ustanovení §114b o.s.ř. s poukazem na skutečnost, že tato výzva v záhlaví v označení žalovaného obsahovala (vedle údaje „Česká republika - Ministerstvo obrany ČR, IČ 60162694“) adresu vojenského zařízení (Vojenského geografického a hydrometeorologického ústavu Dobruška), které není oprávněno jednat před soudy za Ministerstvo obrany. Tímto útvarem - jak zdůraznila - je v souladu s ustanovením §3 odst. 6 zákona č. 219/1999 Sb. toliko Agentura pro právní zastupování (se sídlem v Praze 6, nám. Svobody č. 471). Tato skutečnost však nemá (nemůže mít) na účinky doručení příslušné organizační složce státu, jíž je v posuzované věci Ministerstvo obrany, žádný vliv. Podstatné z tohoto hlediska je, že v době doručování výzvy ani Vojenský geografický a hydrometeorologický úřad Dobruška, kterého se posuzovaná věc týká, ani Agentura pro právní zastupování, která zastupuje Ministerstvo obrany před soudy všech stupňů, neměly (a dosud nemají) vlastní datovou schránku; písemnosti určené těmto útvarům (zařízením) lze proto doručovat pouze do centrální datové schránky Ministerstva obrany. Jak již bylo uvedeno výše, dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen (s účinky doručení do vlastních rukou) okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Za této situace je - přes námitky dovolatelky - nerozhodné, jakému útvaru (který nemá svoji samostatnou datovou schránku) je dokument podle vnitřních předpisů žalované v konečné fázi určen tak, aby žalovaná mohla na soudní písemnost (v daném případě výzvu podle ustanovení §114b o.s.ř.) adekvátně reagovat.
Podle ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3 o.s.ř.) musí být poučen.
Má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst. 5 o.s.ř.), rozhodne soud rozsudkem pro uznání (srov. §153a odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.4.2014 sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod č. 51 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014) vážný důvod ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. představuje jednak překážka (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabránila písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost. Nastal-li u žalovaného takový vážný důvod, nelze mít za to, že by uznával nárok, který je vůči němu žalobou uplatňován, a že by proto bylo možné rozhodnout v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o.s.ř. Uvedený závěr představuje obecné východisko pro posouzení „vážnosti“ důvodu; jeho vymezení jinak vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu.
Žalovaná v projednávané věci na výzvu soudu prvního stupně podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř., která jí byla doručena dne 5.11.2013, vzápětí reagovala podáním ze dne 6.11.2013, doručeným soudu 8.11.2013, ve kterém soud „upozornila“ na „nereálné dodržení 30-ti denní lhůty pro vyjádření k žalobě ze strany žalované, a to z důvodu zaslání věci příslušnému orgánu (Agentuře pro právní zastupování), který bude u soudu Českou republiku zastupovat“. Nelze mít pochybnosti o tom, že dovolatelkou akcentované „složitosti vnitroresortní komunikace“ při následném předávání písemnosti z centrální datové schránky ministerstva nemohou být vnímány jako stav ospravedlňující (omlouvající) nečinnost ze strany žalovaného státu, reprezentovaného v soudním řízení jeho organizační složkou (orgánem veřejné moci). Kromě toho v tomto konkrétním případě je třeba přihlédnout rovněž k tomu, že z podání žalované ze dne 6.11.2013 současně vyplývá, že výzvu soudu včetně připojené žaloby zaslala Agentuře pro právní zastupování „obratem“, tedy lhůta pro podání vyjádření k žalobě se nijak významně tímto následným zasláním písemnosti „vnitřní poštou resortu“ nezkrátila. Vytýká-li rovněž dovolatelka v této souvislosti soudu, že „očekávala jeho usnesení o prodloužení lhůty k podání vyjádření k žalobě“, potom přehlíží, že z jejího podání ze dne 6.11.2013 vyplývá toliko sdělení důvodu, proč je pro ni dodržení stanovení lhůty „nereálné“, aniž by ovšem soud požádala o prodloužení této lhůty. Vzhledem k tomu, že fikce uznání nároku nastane - bez ohledu osobu žalovaného - vždy, jsou-li splněny podmínky uvedené v ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř., je nepochybné, že svou nečinností může způsobit tento následek i stát (Česká republika); okolnost, že žalovaný (stát) jinak „autoritu soudu akceptuje a se soudem komunikuje“, nemá na účinky ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. žádný vliv.
Za této situace tedy soudy v projednávané věci správně vyhodnotily, že nečinnost žalované (neboli marné uplynutí lhůty stanovené ve výzvě podle ustanovení §114b o.s.ř. pro vyjádření žalované k žalobě) mělo za následek, že nastala fikce, že žalovaná nárok, který byl proti ní uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodl (musel rozhodnout) v neprospěch žalované rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.), neboť účinky této fikce, jestliže opravdu nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení - přes námitky dovolatelky - nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovanou ve skutečnosti nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Namítá-li dovolatelka, že „mlčení žalovaného“ může zakládat pouze vyvratitelnou právní domněnku uznání nároku, neboť nelze připustit, aby „náhle vzniklá fyzická nemožnost“ (např. hospitalizace na oddělení JIP) měla pro žalovaného, který je fyzickou osobou, „nevyvratitelné právní důsledky“, potom opomíjí, že za této situace (kdyby šlo o tak vážný důvod, který žalovanému zabránil v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal) by samozřejmě fikce uznání nároku nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2005 sp. zn. 21 Cdo 2433/2004, který byl uveřejněn pod č. 49 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Přisvědčit konečně nelze ani výtce dovolatelky, že soud pominul, že žalobou napadená výpověď žalobce c) nebyla vůbec soudu předložena a soud tak nepřípustně rozhodl o neplatnosti právního úkonu, „o jehož samotné existenci neměl žádného důkazu (a dosud nemá)“. Dovolatelka nepřihlíží náležitě k tomu, že, pokud se žalovaný na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. k žalobě nevyjádří a žaloba obsahuje všechna právně významná skutková tvrzení, z nichž se odvíjí uplatněný nárok, učiní soud závěr o skutkovém stavu věci jen na základě skutkových tvrzení obsažených v žalobě a tento skutkový stav soud právně posoudí. Rozsudkem pro uznání se nahrazuje nespornost skutkových tvrzení ve smyslu ustanovení §120 odst. 4 o.s.ř., tedy namísto skutkových zjištění, která jsou výsledkem dokazování z podnětu účastníků řízení, jsou tu „uznaná“ žalobní tvrzení. Je jistě správný názor, že s ohledem na účinky právních důsledků fikce uznání nároku je soud povinen dbát o kvalitu žaloby, ovšem tak, aby především obsahovala - jak uvedeno výše - všechna právně významná skutková tvrzení, z nichž se odvíjí uplatněný nárok. Jestliže tedy v projednávané věci, v níž žalobu podalo více žalobců, kteří své „individuální požadavky“ na určení neplatnosti výpovědi opírají o totožná, veškerá právně významná skutková tvrzení, předurčená odpovídající právní normou [zejména ustanovením §52 písm. c) zák. práce], není překážkou postupu soudu podle ustanovení §114b o.s.ř. skutečnost, že zřejmě omylem jeden z listinných důkazů nebyl k žalobě přiložen. V důsledku fikce uznání nároku se totiž skutečnosti vyplývající z těchto „uznaných“ žalobních tvrzení považují za zjištěné a není potřeba je dokazovat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované, učiněné podáním ze dne 10.7.2015, podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalované ze dne 23.6.2016 bylo odmítnuto a dovolání žalované ze dne 10.7.2015 bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil , aby úspěšným žalobcům nahradila náklady potřebné k účelnému bránění jejich práv.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o.s.ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo 149 odst. 2 o.s.ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o.s.ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 11.250,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobcům náklady spočívající v paušální částce náhrad za 2 úkony právní služby, tedy celkem 600,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že advokát Mgr. Jan Tejkal osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobcům za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.489,- Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Žalovaná je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 14.339,- Kč zaplatit žalobcům k rukám advokáta, který je v dovolacím řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu