ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.590.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 590/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně P. N. , zastoupené Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská č. 1494, proti žalované M. K., zastoupené Mgr. Janou Adámkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Orlicí, Jana a Josefa Kovářů č. 773, o neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 32/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. listopadu 2016, č. j. 20 Co 295/2016-156, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2016, č. j. 20 Co 295/2016-156, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je [v názoru, že k tomu, aby byl žalující věřitel věcně legitimován k odpůrčí žalobě, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě, a v otázce posouzení „náležité pečlivosti“ vynaložené osobou dlužníkovi blízkou (v jejíž prospěch byl učiněn odporovatelný právní úkon) ke zjištění úmyslu dlužníka zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení §42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, příp. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3776/2009, nebo k otázce posouzení „náležité pečlivosti“ srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný pod č. 35/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 207/2015, nebo právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1706/2006, anebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3624/2010) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (zpochybňuje-li skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel, nesouhlasí-li s tím, jak odvolací soud hodnotil důkazy, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci – že „všechny kroky k odhalení úmyslu dlužníka zkrátit věřitele podnikla“), v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. června 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu