ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.904.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 904/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. se sídlem v Praze 5, Radlická č. 333/150, IČO 00001350, proti žalovanému T. W. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Navrátilem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty č. 416/8, o neúčinnost darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 10 C 143/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. října 2015, č. j. 16 Co 169/2014-114, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 4. března 2014, č. j. 10 C 143/2013-86, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vyškově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 6. 6. 2013 u Okresního soudu ve Vyškově domáhala, aby bylo určeno, že je vůči ní právně neúčinná „darovací smlouva ze dne 24. 1. 2013 uzavřená mezi žalovaným jako obdarovaným a Ing. L. W., jako dárcem, na základě níž byl zapsán vklad vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu ve výši id. 1/6 na nemovitostech: budově postavené na pozemku p. č. 591/2, pozemku p. č. 591/2, pozemku p. č. 591/4, pozemku p. č. 591/7, zapsaných na LV č. 1509 vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, pro k. ú. R. u V. a obec R., ve prospěch žalovaného pod č. j. V-310/2013-712 s právními účinky vkladu ke dni 29. 1. 2013“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že úvěrovou smlouvou č. 1974/09/5170 ze dne 23. 11. 2009 ve znění Dodatku č. 1, Dodatku č. 2 a Dodatku č. 3 poskytla společnosti A + M Rousínov s. r. o. kontokorentní úvěr ve výši 5.000.000,- Kč, že ze strany úvěrovaného došlo při splácení závazku k porušení smluvních podmínek a že proto žalobkyně přistoupila na smírné řešení, podle něhož s Ing. L. W. a s dalšími subjekty (společnostmi A + M Kroužek s. r. o. a A + M lakovna s. r. o.) uzavřela dohodu o přistoupení k závazku č. 1361/11/5623 ze dne 20. 7. 2011 a následně všichni dlužníci (Ing. L. W. a společnosti A + M Rousínov, s. r. o., A + M Kroužek s. r. o. a A + M lakovna s. r. o.) téhož dne v notářském zápisu, sepsaném JUDr. Ing. Jiřím Lorenčíkem, notářským kandidátem, zástupcem JUDr. Lubomíra Miky, notáře se sídlem v Brně, pod sp. zn. NZ 890/2011, N 976/2011, uznali dluh, který se zavázali uhradit společně a nerozdílně v měsíčních splátkách pod ztrátou výhody splátek; pro případ nesplnění zároveň svolili k přímé vykonatelnosti tohoto notářského zápisu podle §274 písm. e) občanského soudního řádu. Vzhledem k tomu, že dlužníci se dostali do prodlení s úhradou tohoto závazku, žalobkyně využila své oprávnění „prohlásit všechny splátky z úvěru za splatné“ ke dni 15. 6. 2012, když splatná pohledávka žalobkyně činila ke dni 19. 3. 2013 celkem 4.074.573,44 Kč. Žalobkyně, která vymáhala splnění tohoto závazku exekučně, se posléze dozvěděla, že se dlužník Ing. L. W. zbavuje svého majetku, a to mimo jiné i spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/6 na budově postavené na pozemku p. č. 591/2, pozemku p. č. 591/2, pozemku p. č. 591/4, pozemku p. č. 591/7, zapsaných na LV č. 1509 vedeném Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště Vyškov, pro k. ú. R. u V. a obec R., který převedl darovací smlouvou ze dne 24. 1. 2013 na žalovaného. Žalovaný je otcem dlužníka Ing. L. W., takže mu muselo být zřejmé, že darovací smlouvou má dlužník v úmyslu zkrátit žalobkyni jako svou věřitelku.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 4. 3. 2014, č. j. 10 C 143/2013-86, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2.000,- Kč. Zjistil, že dlužník Ing. L. W. (jako fyzická osoba) dne 20. 7. 2011 přistoupil k závazku ze smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 23. 11. 2009, kterou žalobkyně poskytla úvěr ve výši 5.000.000,- Kč společnosti A+M Rousínov s. r. o., a že ke dni uzavření dohody o přistoupení k závazku činila výše pohledávek žalobkyně ze smlouvy o kontokorentním úvěru celkem 4.503.606,77 Kč. Dne 20. 7. 2011 dlužník Ing. L. W. (a ostatní dlužníci) do notářského zápisu pod sp. zn. NZ 890/2011, N 976/2011 dluh uznal, zavázal se ho splácet „ve splátkách počínaje 25. 7. 2011 do 25. 4. 2016“ společně a nerozdílně“, pod ztrátou výhody splátek, s tím, že dlužníci svolili k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu. Protože splátky nebyly řádně a včas placeny, žalobkyně v souladu se smlouvou o kontokorentním úvěru prohlásila celou pohledávku za splatnou ke dni 15. 6. 2012. Z listin soudní exekutorky Exekutorského úřadu Brno – město zjistil, že proti Ing. L. W. a ostatním dlužníkům byla zahájena exekuce k vymožení pohledávky žalobkyně podle notářského zápisu, že soudní exekutorka rozhodla o provedení této exekuce postižením nemovitostí, jejich zatížením exekutorským zástavním právem a prodejem, a to i spoluvlastnických podílů o velikosti id. 1/6 nemovitostí uvedených ve výroku rozsudku. Ke dni 19. 3. 2013 činila pohledávka žalobkyně celkem 4.074.558,14 Kč; žalobkyni svědčí aktivní legitimace k podání žaloby podle ustanovení §42a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Tím, že darovací smlouvou 24. 1. 2013 (s právními účinky vkladu práva 29. 1. 2013) dlužník Ing. Luděk Winter bezúplatně převedl spoluvlastnické podíly o velikosti id. 1/6 k nemovitostem specifikovaným ve výroku rozsudku na žalovaného, uskutečnil ve prospěch žalovaného právní úkony, které zkracují uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně. Žalovaný je otcem dlužníka Ing. L. W., jedná se tedy o osoby blízké a není procesní povinností žalobkyně prokázat úmysl dlužníka zkrátit žalobkyni. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný neprokázal, že s náležitou pečlivostí vyvinul aktivitu rozpoznání úmyslu svého syna zkrátit možnost vymožení pohledávky žalobkyně, naopak z provedeného dokazování měl soud za prokázané, že žalovaný věděl o tomto závazku, a to ke dni uzavření darovací smlouvy více než 2 měsíce; žalobkyně se proto důvodně dovolala vůči žalovanému neúčinnosti darovací smlouvy. Vzhledem „k obsahu čtených listin“ soud prvního stupně nepovažoval za nutné doplnit dokazování výslechem žalovaného či svědka Ing. L. W. nebo rozsudky ve věcech žalobkyně proti L. W. a Ing. M. W., vedených pod sp. zn. 4 C 144/2013 a 6 C 167/2013, v nichž se žalobkyně rovněž domáhala určení neúčinnosti darovacích smluv vůči žalobkyni.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 16 Co 169/2014-114, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Souhlasil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována (je věřitelkou syna žalovaného a její pohledávka za dlužníkem „odvíjející se od notářského zápisu“ ze dne 20. 7. 2011 je vymahatelná), že dlužník nemá jiný majetek, ze kterého by mohla být věřitelka uspokojena, a že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, neboť dlužník Ing. L. W. v jeho prospěch učinil odporovatelný úkon. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, jestliže nedoplnil dokazování ani výslechem žalovaného, ani výslechem svědka Ing. L. W. (dlužníka) a „dalšími listinami“. Výslech žalovaného pro zjištění skutkového stavu věci považoval odvolací soud za nadbytečný, neboť podle ustanovení §131 o. s. ř. výslech účastníka může soud nařídit jen tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak, a výslech svědka Ing. L. W. (syna žalovaného) se odvolacímu soudu „jeví zcela nadbytečným, neboť skutkový stav věci byl dostatečným způsobem zjištěn z řádně provedených a následně hodnocených listinných důkazů soudem prvního stupně“. Pokud jde o „další listiny, není zřejmé, o které by se konkrétně mělo jednat a k prokázání jakého tvrzení žalovaného by měly sloužit, když z hlediska skutkového stavu věci je postaveno najisto, že žalobkyně vůči dlužníkovi disponuje vymahatelnou pohledávkou (viz notářský zápis ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. NZ 890/2011 sepsaný JUDr. Ing. Jiřím Lorenčíkem, notářským kandidátem)“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá především, že je nesprávný názor odvolacího soudu o tom, že žalovaný neprokázal, že úmysl dlužníka zkrátit odporovatelným právním úkonem žalobkyni nemohl poznat ani při náležité pečlivosti, když soudy odmítly provést výslech dlužníka a výslech žalovaného. Žalovaný právě těmito důkazními prostředky chtěl unést své důkazní břemeno, že o úmyslu dlužníka zkrátit uspokojení vykonatelné pohledávky žalobkyně nevěděl a ani při náležité pečlivosti nemohl vědět. Soudy měly po provedení těchto důkazních prostředků též přihlédnout k tomu, že ještě před uzavřením předmětné darovací smlouvy došlo k nové dohodě o splátkách mezi žalobkyní a dlužníkem Ing. L. W., když dlužník na základě této (žalovaným blíže nespecifikované) nové dohody pohledávku žalobkyně od listopadu 2012 do března 2013 řádně splácel; z tohoto důvodu byla posléze zastavena i exekuce. Žalovaný nemohl jakkoli předpokládat, že by na něj jeho syn Ing. L. W. převedl podíl na nemovitostech s úmyslem krátit svého věřitele, když závazek jeho syna vůči žalobkyni byl v době uzavření darovací smlouvy řádně splácen a vůči synovi nebyla vedena exekuce; byl to právě žalovaný, který inicioval setkání členů rodiny a podpis dotčené darovací smlouvy (a rovněž dalších darovacích smluv uzavřených mezi dalšími členy rodiny) a bylo tak činěno v souvislosti s vyřizováním závěti a za účelem narovnání vztahů ohledně spoluvlastnického podílu ve výši id 1/6 na zmíněných nemovitostech v rodině. Žalovaný neměl důvod a ani nemohl předpokládat, že by v této souvislosti na něj jeho syn převedl podíl na nemovitostech s úmyslem krátit svého věřitele. Ke všem těmto tvrzením žalovaného byl navržen výslech svědka Ing. L. W., avšak tento důkazní návrh nebyl ze strany soudu prvního stupně ani odvolacího soudu proveden s odůvodněním, že se jedná o nadbytečný důkaz. Z kontextu dovolání je nepochybné, že žalovaný pokládá výše popsaný právní názor odvolacího soudu za nesouladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné a v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky [zda účastník neunesl důkazní břemeno o svém (skutkovém) tvrzení, které provedenými důkazy nebylo prokázáno, jestliže soud neprovedl účastníkem navržené důkazní prostředky, které měly (podle účastníkova názoru) jeho tvrzení prokázat], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Podle ustanovení §42a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. z.“) se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 o. z. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116, 117 o. z.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 o. z. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 o. z. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Z ustanovení §42a odst. 2 o. z. vyplývá, že v případě právního úkonu mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo právního úkonu učiněného dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké je odpůrčí žaloba důvodná, bude-li v řízení prokázáno, že žalovaná dlužníkovi blízká osoba o jeho úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele věděla nebo musela vědět. Žalovaná dlužníkovi blízká osoba se za této situace odpůrčí žalobě ubrání, jen jestliže prokáže, že úmysl dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nemohla ani při náležité pečlivosti poznat. Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst. 2 o. z. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula „pečlivost“ k poznání tohoto úmyslu dlužníka, a že šlo o „náležitou pečlivost“.
V projednávané věci je nepochybné, že žalovaného tížilo břemeno tvrzení a důkazní břemeno k prokázání toho, že ani při vynaložení „náležité pečlivosti“ nemohl rozpoznat, že darovací smlouvu ze dne 24. 1. 2013 dlužník Ing. L. W. (jako dárce) uzavřel se žalovaným (jako obdarovaným) s úmyslem převést majetek na třetí osobu (na žalovaného), a zkrátit tak žalobkyni jako svoji věřitelku. Jak vyplývá z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 4. 3. 2014, žalovaný (prostřednictvím svého zástupce) navrhl doplnění dokazování výslechem žalovaného jako účastníka řízení a svědka Ing. L. W. (dlužníka). Soudem prvního stupně bylo následně do protokolu konstatováno: „Pokud jde o navržené důkazy žalovaného, tyto bude soud dále evidovat jako řádně uplatněné důkazy. Vzhledem k tomu, že se však žalovaný k dnešnímu jednání nedostavil, ač byl řádně předvolán, a z listin, které byly soudem čteny, byl dle soudu prvního stupně zjištěn dostatečně skutkový stav, nebude žádosti strany žalované vyhověno“.
Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze podle ustálené judikatury učinit až po provedení všech důkazních prostředků, které účastník označil k prokázání svého tvrzení. Účastníkem označený důkaz soud neprovede pouze v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti, která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, který byl uveřejněn pod č. 57/1995 v časopise Soudní rozhledy). Z důvodu neunesení důkazního břemene lze rozhodnout v neprospěch účastníka současně pouze tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, který byl uveřejněn pod č. 86/2002 v časopise Soudní judikatura). „Nadbytečným“ je pak takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§120 odst.4 o. s. ř.). Odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003).
Výslechy žalovaného a dlužníka Ing. L. W. (jako svědka), jejichž právní úkon byl napaden odpůrčí žalobou, nepochybně mohly přinést poznatky o tom, co žalovaný učinil v zájmu toho, aby zjistil finanční a majetkové poměry dlužníka a aby případně odhalil jeho motiv k darování podílu na nemovitých věcech žalovanému. Soud prvního stupně neprovedl tyto navržené důkazy – jak uvedl do protokolu o jednání ze dne 4. 3. 2014 – proto, že „se žalovaný k dnešnímu jednání nedostavil, ač byl řádně předvolán, a z listin, které byly soudem čteny, byl dle soudu prvního stupně zjištěn dostatečně skutkový stav“, a dále - jak uvedl v odůvodnění rozsudku - „vzhledem k obsahu čtených listin“. Odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně v tomto směru souhlasil s odůvodněním, že výslech žalovaného pro zjištění skutkového stavu věci považuje za nadbytečný, neboť podle ustanovení §131 o. s. ř. výslech účastníka může soud nařídit jen tehdy, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak, a výslech svědka Ing. L. W. (syna žalovaného) „se jeví zcela nadbytečným, neboť skutkový stav věci byl dostatečným způsobem zjištěn z řádně provedených a následně hodnocených listinných důkazů soudem prvního stupně“; pouze pokud jde o „další listiny“, tedy jen ve vztahu k těmto důkazům, odvolací soud uvedl, že „není zřejmé, o které listiny by se konkrétně mělo jednat a k prokázání jakého tvrzení žalovaného by měly sloužit, když z hlediska skutkového stavu věci je postaveno najisto, že žalobkyně vůči dlužníkovi disponuje vymahatelnou pohledávkou (viz notářský zápis ze dne 20. 7. 2011 sp. zn. NZ 890/2011 sepsaný JUDr. Ing. Jiřím Lorenčíkem, notářským kandidátem)“.
Odvolací soud - i když soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že vynaložil náležitou péči ke zjištění motivu dlužníka při darování nemovitostí žalovanému, a i když se odvolací soud s tímto právním názorem soudu prvního stupně ztotožnil - v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku dále uzavřel, že skutkový stav věci i bez provedení důkazů výslechem svědka Ing. L. W. a výslechem žalovaného „byl dostatečným způsobem zjištěn z řádně provedených a následně hodnocených listinných důkazů soudem prvního stupně“. Odvolací soud však náležitě nevzal v úvahu, že pro „nadbytečnost“ lze odmítnout provést důkaz, který je způsobilý vést ke zjištění skutkového stavu věci, jen jestliže prokazovaná skutečnost již byla prokázána jinak, a nikoliv tehdy, jestliže dosud provedené důkazy (zatím) nevedly k jejímu prokázání. Navíc – jak uvedeno výše - platí, že odmítne-li soud provést účastníkem označený důkaz proto, že je „nadbytečný“, je tím samo o sobě vyloučeno, aby rozhodl o věci samé v neprospěch tohoto účastníka z důvodu neunesení důkazního břemene.
Odvolací soud v projednávané věci rovněž dospěl k závěru, že výslech účastníka (žalovaného) nelze provést vzhledem k ustanovení §131 o. s. ř., podle něhož důkaz výslechem účastníků může soud mimo jiné nařídit jen tehdy, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. Nevzal však náležitě v úvahu, že důkaz výslechem účastníka se neprovede jen tehdy, jsou-li tu jiné dostupné důkazní prostředky, jejichž prostřednictvím je účastník schopen unést své důkazní břemeno. Jestliže žalovaný tvrdil skutečnosti o tom, že nevěděl a ani při náležité pečlivosti nemohl rozpoznat úmysl dlužníka zkrátit předmětnými darovacími smlouvami uspokojení žalobkyně (věřitelky), a uzavřel-li soud prvního stupně i odvolací soud, že tu důkazní břemeno dosud neunesl, nelze důkaz jeho účastnickou výpovědí odmítnout jen s odkazem na ustanovení §131 odst. 1 o. s. ř.
Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ČR rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Vyškově) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. dubna 2017
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu