ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.96.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 96/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně ONYX engineering, spol. s r. o. se sídlem v Olomouci, Pavelkova č. 598/11, IČO 64615341, zastoupené Mgr. Michalem Zahnášem advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody č. 645/2, proti žalované K. M. , zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova č. 441/14, o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 586/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. srpna 2016, č. j. 16 Co 205/2014-163, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2016, č. j. 16 Co 205/2014-163, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že žalovaná nemohla konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele uvedené v §208 zákoníku práce a náleží jí tedy za dny 26., 27. a 30. 9. 2013 náhrada mzdy, neboť žalobkyně nepřidělila ke dni 26. 9. 2013 žalované práci v místu výkonu práce podle pracovní smlouvy), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2584/2006, uveřejněného pod číslem 44/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 353/2002 uveřejněného pod číslem 157/2009 v časopise Soudní judikatura, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 807/2006, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 1995, sp. zn. 6 Cdo 5/94, uveřejněný pod číslem 7/1995 v časopise Právní rozhledy, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1/97, uveřejněný pod číslem 76/1997 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2048/2003] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel (k vzájemné korespondenci účastníků vedené před ukončením rodičovské dovolené žalované) a jak tyto důkazy hodnotil, předestírá-li opačné skutkové závěry (že „žalobkyně měla pro žalovanou pracoviště dne 26. 9. 2013 řádně připraveno a nic nebránilo tomu, aby jí mohly být přidělovány pracovní úkoly“), na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalovaná nesplnila svou povinnost a k výkonu práce se vůbec nedostavila“, že „se žalovaná do zaměstnání vrátit vůbec nechtěla a hledala sebemenší důvod k tomu, aby do zaměstnání vůbec nastupovat nemusela a bylo jí vyplaceno odstupné“)], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. dubna 2017
JUDr. Mojmír P u t n a
předseda senátu