ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.981.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 981/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) M. V., b) J. P. , c) S. V. , d) M. V. , e) Ing. K. V., MBA, f) J. V., g) J. J. , h) F. J. , i) A. R., j) L. Z. , k) J. K. , l) M. K. a m) P. K. , všech s výjimkou žalobkyně k) zastoupených JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Slavíkova č. 1510/19, proti žalovaným 1) OFFICES FOR RENT, a. s. se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Bořivojova č. 878/35, IČO 63999498, 2) ACE MARK HOLDINGS LIMITED se sídlem v Hong Kongu, Wanchai, Gloucester Road č. 178, Chinachem Century Tower 31/F, č. 2030701, zastoupenému Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem se sídlem v Praze 1 - Josefově, Široká č. 36/5, a 3) RENT OFFICE, a. s. se sídlem v Praze 5, Karla Engliše č. 3221/2, IČO 25743201, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 197/2013, o dovolání žalobců a) – h), l) a m) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2016 č. j. 30 Co 498/2015-371, takto:
I. Dovolání žalobců a) – h), l) a m) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobců a) – h), l) a m) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016 č. j. 30 Co 498/2015-371 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce posouzení dobré víry zástavního věřitele ve smyslu ustanovení §151d odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000 srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněného pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3293/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3089/2007 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. 21 Cdo 648/2011 a v nich vyjádřený právní názor, že otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem, že je vždy třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit, a že ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy; nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Namítají-li dovolatelé s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1258/2011, že se odvolací soud při posuzování dobré víry zástavního věřitele v souvislosti s přijetím zástavy podle zástavní smlouvy uzavřené dne 26. 8. 1993 mezi Ing. A. K. jako zástavcem a Komerční bankou, a. s., jako zástavním věřitelem odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), pak přehlížejí, že soudy ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 21 Cdo 1258/2011 vycházely z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci [zástavní věřitel vycházel v uvedené věci pouze ze skutečnosti, že zástavce byl v době odevzdání zástavy zapsán jako vlastník předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí, aniž by se zabýval tím, zda zástavce disponuje právním titulem, který mu umožňuje nemovitosti zastavit; v projednávané věci se však dobrá víra zástavního věřitele opírala nejen o zápis vlastnictví zástavce k zastavovaným nemovitostem v katastru nemovitostí, ale též o nabývací titul zástavce (darovací smlouvu ze dne 26. 7. 1993 uzavřenou mezi společností REFLEX REALINVEST spol. s r. o. a zástavcem), v němž měl tento zápis podklad].
V části, v níž dovolatelé uplatnili jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (namítají-li vady řízení spočívající v tom, že odvolací soud nesprávně s odkazem na ustanovení §205a o. s. ř nepřihlížel k jejich tvrzení ohledně neplatnosti darovací smlouvy ze dne 26. 7. 1993 uzavřené mezi společností REFLEX REALINVEST spol. s r. o. a zástavcem a že se jim nedostalo poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř.), dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat (nehledě k tomu, že žalobci uplatněné skutečnosti vedoucí podle nich k závěru o neplatnosti uvedené darovací smlouvy samy o sobě nevylučují dobrou víru zástavního věřitele v souvislosti s přijetím zástavy podle zástavní smlouvy ze dne 26. 8. 1993).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců a) – h), l) a m) podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. dubna 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu