ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1345.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1345/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. J. , zastoupené JUDr. Karlem Uhlířem, advokátem se sídlem v Plzni, Husova 722/13, proti žalovanému R. J. , zastoupenému opatrovníkem JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášská 455/9, o vyklizení nemovité věci, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 7 C 308/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2016, č. j. 13 Co 311/2016-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Karla Uhlíře, advokáta se sídlem v Plzni, Husova 722/13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud Plzeň-sever (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2016, č. j. 7 C 308/2015-55, uložil žalovanému povinnost vyklidit do tří měsíců od právní moci rozsudku dům, jenž je součástí pozemku parc. č. 508, a pozemek parc. č. 509, v obci T., okres P.-s., nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. 394 u Katastrálního úřadu pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Plzeň-sever (výrok I.). Dále žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady řízení ve výši 17 039,50 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Plzni (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 13 Co 311/2016-88, rozsudek soudu prvního stupně ve věcném výroku I. potvrdil a dále změnil ve výroku o nákladech řízení II. tak, že jejich výši určil částkou 12 804,50 Kč (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost nahradit žalobkyni v obecné pariční lhůtě k rukám jejího zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Nejen odvolací soud, ale i soud prvního stupně, dospěly pro provedeném dokazování k nesprávnému závěru, že nemovitá věc, kterou by měl žalovaný vyklidit, je ve výlučném vlastnictví žalobkyně. Setrval na svém právním názoru, že nemovitá věc – dům je předmětem společného jmění manželů a jednáním žalobkyně a jejích rodičů o své vlastnictví přišel. Soudy obou stupňů tak z žalovaného udělaly de facto bezdomovce, neboť ve lhůtě určené k vyklizení není schopen si žádné bydlení zajistit. Rovněž nesouhlasil s výroky o nákladech řízení a s ohledem na předmět sporu a poměry účastníků žádal aplikovat §150 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a současně rozhodl tak, že se žaloba zamítá.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně. Přisvědčila věcné správnosti rozhodnutí soudů obou stupňů a poukazem na pravomocně skončené řízení vedené u Okresního soudu Plzeň-sever vyvracela opodstatněnost argumentace žalovaného, že dům, jenž má vyklidit, je předmětem společného jmění žalobkyně a žalovaného. Nesouhlasila s tvrzením žalovaného, že rozhodnutí soudů obou stupňů z něj udělaly v podstatě bezdomovce. Připomněla, že žalovaný již delší dobu ví, že dům užívá bez právního důvodu. Situace je naopak taková, že žalovaný brání žalobkyni užívat předmět jejího výlučného vlastnictví a ta je nucena žít v nájemních bytech či na ubytovnách. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
Dovolání žalovaného není přípustné již jen pro to, že dovolatel nijak nevymezuje, které ze shora uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné.
Podstatou dovolání je polemika se správností skutkových závěrů soudu prvního stupně a na nich vybudovaném právním posouzení věci soudů obou stupňů, že výlučným vlastníkem domu, jehož vyklizení se domáhá, je žalobkyně. Nesouhlas žalovaného se správností či úplností skutkových zjištění a právního posouzení věci nemůže aktivovat věcné projednání dovolání Nejvyšším soudem, který není instancí skutkovou. Nesprávnost právního posouzení věci, které je jediným zákonným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), pak zkoumá dovolací soud pouze ve spojitosti s některým řádně vymezeným důvodem přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
Dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává. Některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak. Jakkoliv lze z obsahu dovolání alespoň v hrubých rysech vysledovat, v čem žalovaný spatřuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při intepretaci a aplikaci ustanovení §1040 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zcela v něm absentuje vylíčení vazby právního posouzení věci na rozhodovací praxi dovolacího soudu z pohledu, byť jen jednoho z kritérií uvedených v §237 o. s. ř.
Jelikož žalovaný podal dovolání „proti všem výrokům“ rozsudku odvolacího soudu, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výroku II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jimiž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pro výrok o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání uvedené v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč a tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohlo být dovolání směřující proti tomuto výroku objektivně – ze zákona – přípustné.
Ze stejného důvodu nemůže být dovolání přípustné ani proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. V posuzované věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení ve výši 12 804,50 Kč a tato částka rovněž nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ostatně ani součet částek přiznaných žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím by zákonný limit 50 000 Kč nepřesáhl.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. července 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu