ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.1430.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 1430/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. M. , zastoupené JUDr. Marií Nedvědovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Sokolská 295, proti žalovanému R. M. , zastoupenému Alexandrem Petričko, advokátem se sídlem v Liberci, Chrastavská 188/27, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 38 C 209/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 12. 2016, č. j. 30 Co 373/2016-56, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 12. 2016, č. j. 30 Co 373/2016-56, se mění tak, že usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 11. 10. 2016, č. j. 38 C 209/2016-46, se mění tak, že žalobkyni se přiznává osvobození od soudních poplatků.
Odůvodnění:
Okresní soud České Lípě (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. 10. 2016, č. j. 38 C 209/2016-46, žalobkyni nepřiznal osvobození od soudních poplatků.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je vedena úřadem práce (dopis z 12. 1. 2016) jako uchazečka o zaměstnání. Podle rozhodnutí MUDr. Z. Dočkalové z Psychiatrie- ambulance s. r. o. Plzeň je žalobkyně od 26. 1. 2016 v dočasnéě pracovní neschopnosti, která trvala podle posledního záznamu ještě 2. 5. 2016. Soud prvního stupně dále zjistil ze své databáze, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 7. 9. 2016, č. j. 35 Co 140/2016-179, zčásti potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2016, č. j. 38 C 67/2016-135, ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni výživné 35 000 Kč měsíčně za dobu od 12. 3. 2015 do 19. 3. 2016, tj. 429 033 Kč do 1 měsíce od právní moci rozsudku, a zamítl žalobu ohledně výživného 35 000 Kč měsíčně od 20. 3. 2016 do budoucna. Podle sdělení exekutora JUDr. Kamila Součka v exekuci bylo vymoženo 506 093,60 Kč. Žalobkyně v prohlášení o osobních poměrech uvedla, že nemá žádný příjem, žije s T. P. (kamarádem) a synem M. P., platí měsíčně nájemné 7 000 Kč a služby 2 000 Kč. Má dluhy z půjček u GE Money 100 000 Kč, u T. P. na bydlení a nájem 100 000 Kč a u E. Š. na živobytí 120 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod k osvobození žalobkyně od soudních poplatků podle §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších změn. Zamlčela své příjmy, zejména z předběžně vykonatelného rozsudku o výživném ze dne 12. 10. 2015, které bylo také vymoženo. Kromě toho pokud s ní bydlí další dvě zletilé osoby (její kamarád a syn, narozený v roce 1988) pak lze předpokládat, že nájemné 9 000 Kč nehradí výlučně sama. Od května 2016 také nebyly zjištěny překážky, které by jí bránily v práci nebo představovaly trvalou ekonomickou nouzi.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci Praze (dále ,,odvolací soud“) usnesením ze dne 20. 12. 2016, č. j. 30 Co 373/2016-56, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně na základě tvrzených a osvědčených skutečností řádně posoudil žádost žalobkyně. Lze ji vyhodnotit jako osobu zdravotně a sociálně oslabenou. Byla nemocná od ledna 2016 a dodatečně předložila zprávu z 21. 10. 2016, ze které vyplývá, že je dlouhodobě vedena v péči psychiatra, nově revmatologa, zahájena terapie hypertenze a připravována žádost o invalidní důchod. I když tvrdí, že aktuálně nedisponuje finančními prostředky, s přihlédnutím ke všem okolnostem, které jsou významné pro úvahu o osvobození od soudních poplatků, takové právo jí nesvědčí. Žalobkyně se domáhá zaplacení vypořádacího podílu 3 589 886 Kč. Vymezuje se jako velmi majetná osoba – bezpodílový spoluvlastník několika nemovitostí, mnoha cenných movitých věcí a vysokých finančních prostředků na účtech a v cenných papírech.
Exekutor JUDr. Kamil Souček sdělil, že žalobkyni bylo dne 21. 9. 2016 vyplaceno vymožené plnění ve výši 429 032,20 Kč, představující dlužné výživné od 12. 9. 2015 do 19. 3. 2016. Tato částka tak měla sloužit k saturaci jejích životních potřeb v solidním finančním objemu. Její povinností bylo především dostát povinnosti účastnice řízení, tj. zaplacení soudního poplatku z podané žaloby. Není rozhodující, jak žalobkyně s uvedenou částkou naložila, tedy zda zaplatila dluh na nájemném nebo jiné dluhy. Předložila totiž potvrzení vydané E. Š. 18. 10. 2016, že půjčila žalobkyni částku 210 000 Kč, kterou jí vrátila 5. 10. 2016. T. P. uvedl v prohlášení z 24. 10. 2016, že žalobkyni půjčil na nájemné a služby 216 000 Kč, které mu vrátila 7. 10. 2016. Vypovídací hodnotu těchto prohlášení považoval odvolací soud za oslabenou vzhledem k tomu, že žalobkyně v původním prohlášení o svých majetkových poměrech z 30. 8. 2016 uvedla výši těchto dluhů 120 000 Kč (E. Š.) a 100 000 Kč (T. P.). T. P. označila za člena domácnosti, takže by se měl podílet na výdajích spojených s bydlením. O zaplacení půjček nebyl předložen či označen žádný důkaz objektivně pocházející z doby po vyplacení exekutorem.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné „i s odkazem na §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.“ Uvádí, že ve věci je rozhodný výklad §138 o. s. ř. ohledně hodnocení důvodů pro částečně nebo úplné osvobození od soudních poplatků. Dovolání je důvodné podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud judikoval, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodovat o právech a povinnostech účastníků. Za situace, kdy výsledek rozhodnutí není jednoznačným promítnutím všech skutkových okolností případu, nejde o postup šetřící základní právo na spravedlivost procesu jako celku.
Dovolatelka vytkla soudům, že se nevypořádaly s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, že rozhodnutím podle §138 o. s. ř. nelze bránit účastníku řízení v přístupu k soudu. Vysvětlila v řízení, že žalovaný jí brání v přístupu k bankovním účtům, společným nemovitostem a movitým věcem. Osvobození jí nelze odepřít jen proto, že žádá o vypořádání společného jmění poměrně značné hodnoty. Při úvaze, jak naložila s vymoženou částkou 429 032,20 Kč soudy nepřihlédly k tomu, že byla dva roky zcela bez příjmu, nemůže disponovat společnými věcmi, zdravotní stav jí neumožnil pracovat a nebrala ani žádné dávky sociální podpory. Musela si proto půjčit od známých osob, což doložila. Neuvedla také, že T. P. a syn M. P. s ní žijí ve společné domácnosti. Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra jí vyčíslila dluh na zdravotním pojištění 46 064 Kč a penále 12 591 Kč, dluží dále odměnu advokáta z předchozích sporů 90 000 Kč a exekučně je vymáhán dluh 226 752 Kč, který označila v žalobě. Nejde z její strany o svévolné uplatňování práva, neboť lze očekávat, že „minimálně v podstatné části bude úspěšná a soud pak může rozhodnout, aby soudní poplatek zaplatil žalovaný.“
Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 20. 12. 2016 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátkou ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelka namítá, že o jejím návrhu na osvobození od soudních poplatků bylo rozhodnuto v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. K vymezení přípustnosti v dovolání lze odkázat na nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 34/15, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 2622/16. Z těchto nálezů vyplývá, že není nutné, aby dovolatel v dovolání výslovně použil určitou uvozující formulaci, ze které by vyplývalo, že se v této části zabývá otázkou přípustnosti dovolání. Tato náležitost může být uvedena v jakékoliv formě, jestliže z ní bude vyplývat názor dovolatele na způsob řešení otázky hmotného nebo procesního práva z hlediska dosavadní judikatury dovolacího soudu. Úlohou dovolacího soudu není, aby svým výkladem fakticky doplňoval či domýšlel některé jeho náležitosti, při posuzování jeho obsahu nicméně nesmí postupovat formalisticky.
Podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). Soud zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013 (uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014 (uveřejněné pod číslem 31/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Soud při posuzování majetkových poměrů účastníka domáhajícího se osvobození od soudních poplatků, poměřuje rozsah jeho aktiv i pasiv a přihlížení ke všem okolnostem, které spoluurčují celkový obraz jeho poměrů, a vychází z jeho objektivní možnosti splnit předpokládanou poplatkovou povinnost, neboť právě objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát pro účastníka překážkou přístupu k soudu; došlo by tím totiž k porušení rovnosti účastníků řízení vyjádřené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014). Účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. února 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08 (publikovaný pod č. 20/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu)].
Při rozhodování o přiznání osvobození od soudních poplatků soud hodnotí pomocí výše uvedených kritérií poměry účastníka s důsledkem na jeho objektivní schopnost splnit poplatkovou povinnost v konkrétním případě. I když poměry účastníka odůvodňují přiznání osvobození, musí soud dále zkoumat, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V takovém případě osvobození přiznat nelze.
Nejvyšší soud uvedl také v usnesení ze dne 8. 7. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2459/2015, že „s účinností od 1. 9. 2011 (zákon č. 218/2011 Sb.) došlo ke zpřísnění možnosti přiznat plné osvobození od soudních poplatků tím, že je stanovena podmínka existence zvlášť závažných důvodů. Pro přiznání osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu tak musí na straně účastníka s ohledem na jeho poměry existovat objektivní neschopnost splnit poplatkovou povinnost (logicky se jedná o neschopnost splnit poplatkovou povinnost v plné výši, pouze částečná neschopnost nestačí), musí zde být zvlášť závažné důvody a zároveň se nesmí jednat o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zásadou je tedy částečné osvobození od soudního poplatku a plné osvobození je pouze výjimkou z této zásady. Je tím posílena regulativní funkce soudních poplatků a posilována odpovědnost účastníků řízení za uvážlivé a smysluplné uplatňování či bránění jejich skutečných a nikoli pouze domnělých práv.
Ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. je ve své části vyžadující naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků právní normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Při posuzování, zda je splněna podmínka zvlášť závažných důvodů, je tedy nutno vždy vycházet z okolností konkrétního případu v jejich souhrnu a je na soudu, aby uvážil všechny rozhodné okolnosti případu ve své vzájemné souvislosti. Podstatnou okolností bude sice zpravidla též skutečnost, že se účastník dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku nemoci či jako oběť trestného činu, nicméně tyto okolnosti neznamenají bez dalšího (samy o sobě) naplnění podmínky zvlášť závažných důvodů, když v konkrétním případě musí přistoupit okolnosti další, svědčící ve prospěch závěru, že účastník není objektivně schopen zaplatit soudní poplatek ani zčásti [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014 (uveřejněné pod číslem 31/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].“
Soudy obou stupňů uvedeným závěrům nedostály.
Odvolací soud označil žalobkyni jako osobu zdravotně a sociálně oslabenou, tj. osobu, která není schopna opatřit si prostředky k obživě vlastní prací. Jestliže za této situace považoval za rozhodnou skutečnost, že soudní poplatek v této věci 12 000 Kč nezaplatila z přisouzeného (a vymoženého) výživného s odkazem na rozdíl ve výši dluhů vůči T. P. a E. Š. v jejím prohlášení z 30. 8. 2016 a potvrzení jmenovaných z října 2016, nelze přehlédnout, že žalobkyně uváděla 30. 8. 2016 ještě další dluh 100 000 Kč vůči GM Money. Kromě toho jí nelze přičítat k tíži, že splácela dluhy osobám, které jí dlouhodobě vypomáhaly, zejména když povinnost žalovaného platit jí výživné manželky zanikla rozvodem manželství účastníků ke dni 19. 3. 2016. V prohlášení o osobních poměrech z 30. 8. 2016 také žalobkyně neuvedla, že T. P. a syn s ní žijí ve společné domácnosti, ale označila je za osoby, na kterých je finančně závislá. Nebylo také zpochybněno její tvrzení, že nemá přístup ke společným nemovitostem, movitým věcem a označeným bankovním účtům.
Z uvedeného vyplývá, že hlediska dovolatelkou uplatněného důvodu (§241a odst. 1 o. s. ř.) je rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, nesprávné. Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, změnil podle §243d písm. b) o. s. ř. tak, že se dovolatelce přiznává osvobození od soudních poplatků. Připomíná také, že pokud soud prvního stupně zjistí, že se poměry žalobkyně změnily, rozhodne o odnětí jejího osvobození od soudních poplatků. O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2002 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu