ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2171.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2171/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) V. B. a b) D. B. , zastoupených JUDr. Ivanou Weberovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, V Aleji 1544/23, proti žalované V. D. , zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5 C 64/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 11. 2016, č. j. 26 Co 116/2016-437, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 10. 2015, č. j. 5 C 64/2013-380, určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 2216 a č. 153/3 v k. ú. Ž., obci T., nově vymezených na základě geometrického plánu č. 146-36B/2012 ze dne 12. 2. 2013, vyhotoveného Českou geodetickou, s. r. o., a to každý s podílem id. ½ (výrok I.). Zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou vlastníky pozemků parc. č. 277/4 a č. 149/3 v k. ú. Ž., obci T., rovněž nově vymezených na základě shora uvedeného geometrického plánu (výrok II.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok III. – V.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalované rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 26 Co 116/2016-437, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výrocích II. – V. jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I., podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem soudů nižších stupňů, že pokud bylo možné po provedeném dokazování zjistit průběh hranice mezi pozemky ve vlastnictví žalobců a žalované, je nutné o ochraně vlastnického práva žalobců rozhodnout v intencích žaloby na určení vlastnického práva ve smyslu §80 o. s. ř. Byla-li hranice mezi pozemky pochybná, měly soudy postupovat podle §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a stanovit ji konstitutivním rozhodnutím na základě poslední pokojné držby či slušného uvážení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil výrok I. rozsudku odvolacího i nalézacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nepřípustné odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přitom je dovolací soud vázán nejen tím, který z dovolacích důvodů byl uplatněn, ale i tím, jak byl důvod vylíčen, tj. v jakých okolnostech dovolatel spatřuje jeho naplnění. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §1028 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), „jsou-li hranice mezi pozemky neznatelné nebo pochybné, má každý soused právo požadovat, aby je soud určil podle poslední pokojné držby. Nelze-li ji zjistit, určí soud hranici podle slušného uvážení.“
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4071/2016 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), přijal a odůvodnil závěr, že „žaloba na ‚určení sporné hranice‛ mezi pozemky, o které žalobce tvrdí, že ji lze objektivně zjistit, avšak existuje spor o její průběh mezi účastníky řízení, je jen zvláštním případem žaloby na určení vlastnického práva žalobce; soud za použití pravidel pro dokazování ve sporném řízení zkoumá, kudy vede sporná hranice, a pokud zjistí, že žalobcova tvrzení jsou správná, žalobě vyhoví, jinak ji zamítne. (…) Jde o řízení o vydání deklaratorního rozhodnutí, jehož smyslem je určení skutečných hmotněprávních vztahů tak, jak byly zjištěny ke dni vyhlášení rozhodnutí soudu. Naopak žaloba podle §1028 o. z. se opírá o tvrzení, že skutečný průběh hranice nelze zjistit a žádá se o její nové vymezení či stanovení“. Dále poznamenal, že „podmínkou pro vyhovění žalobě podle §1028 tedy je, že hranice opravdu nelze zjistit. Zjistí-li se, že hranici lze objektivně určit (zjistit, kudy vede), nebudou splněny podmínky pro její stanovení a žalobu bude třeba zamítnout.“
V usnesení ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4822/2014, Nejvyšší soud vyložil, že samotná subjektivní pochybnost o průběhu sporné hranice (kterou může soud objektivně za pomoci znalce, příp. dalším dokazováním zjistit) neumožňuje její určení (stanovení) podle poslední pokojné držby ve smyslu §1028 o. z.; v takovém případě je třeba žádat o určení vlastnictví ke sporné části pozemku [srov. rovněž SPÁČIL, J., a kol., Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 190.].
V poměrech posuzované věci vzaly soudy za prokázané, že hranice mezi pozemky ve vlastnictví žalobců a žalované je objektivně zjistitelná a spor o její průběh existuje jen mezi účastníky řízení. V takovém případě nelze postupovat podle §1028 o. z. a stanovit hranici na základě konstitutivního rozhodnutí soudu. Soudy obou stupňů tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu rozhodly o uplatněném nároku žalobců jako o žalobě na určení vlastnického práva ve smyslu §80 o. s. ř.
Neobstojí námitka žalované, že soudy měla stanovit hranici mezi pozemky na základě stavu zapsaného v katastru nemovitostí, přičemž hranice byla zjištěna a stanovena při obnově katastrální operátu. I nadále totiž platí, že obnova katastrálního operátu nemá vliv na hmotněprávní vztahy k nemovitosti a nemůže měnit vlastnictví k nim [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1840/2003, či SPÁČIL, J., a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 190.]. Jinými slovy řečeno i v případech, ve kterých je hranice mezi pozemky objektivně zjistitelná a soud určuje vlastnické právo ke sporné části pozemku, nemá obnova katastrálního operátu vliv na hmotněprávní vztahy k nemovitostem a rozhodnutí soudu deklaruje vlastnické právo účastníků řízení vyplývající z hmotněprávních vztahů.
Důvodná není námitka žalované, že předmětem sporu v projednávané věci byla rozhrada ve smyslu §1024 a násl. o. z. Ze žalobních tvrzení je zřejmé, že předmětem řízení nebylo určení právního poměru žalobců a žalované k rozhradě ve smyslu §1024 a násl. o. z. (např. k plotu), avšak určení vlastnického práva žalobců k vymezeným pozemkům podle §1040 o. z. ve spojení s §80 o. s. ř. z důvodu „subjektivního“ sporu účastníků řízení o průběhu hranice mezi pozemky v jejich vlastnictví.
V podstatné části dovolání napadá žalovaná skutková zjištění soudů nižších stupňů. Především nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, na jehož základě byla zjištěna skutečná hranice mezi pozemky.
Žalovaná tak v souvislosti s provedeným dokazováním namítá nesprávnost konkrétních skutkových zjištění, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Ze shora uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí věci ve smyslu §243g odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu