ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2616.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 2616/2016-121
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně B. J. , zastoupené JUDr. Květoslavou Tomanovou, advokátkou se sídlem v Tachově, nám. Republiky 87, proti žalované D. M. , zastoupené JUDr. Petrem Hrůzou, advokátem se sídlem v Tachově, nám. Republiky 58, o uložení povinnosti odstranit stromy z blízkosti společné hranice pozemků, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 4 C 92/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 11. 2015, č. j. 13 Co 339/2015-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované JUDr. Petra Hrůzy.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2015, č. j. 4 C 92/2014-53, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované odstranit stromy na pozemku v k. ú. T., a to 8 ks zeravu obecného, 1 ks zlatého deště a 1 ks lísky (výrok I.). Zastavil řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala uložit žalované povinnost odstranit 1 ks vrby na shora uvedeném pozemku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 13 Co 339/2015-86, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadených výrocích I. a III. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž namítá nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí je založeno na právní otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to zda se lze domáhat uložení povinnosti odstranit strom na základě §1017 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějšího předpisu (dále jen „o. z.“), jde-li o strom vysazený před 1. 1. 2014. Dále předkládá dovolacímu soudu jako neřešenou otázku výkladu §1017 odst. 1 o. z., a to konkrétně „rozumného důvodu“, na jehož základě může vlastník pozemku požadovat, aby soused odstranil stromy v těsné blízkosti společné hranice. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vlastník pozemku se může domáhat odstranění stromů podle §1017 o. z. pouze v případě, že tyto stromy byly vysázené po 1. 1. 2014. Také má za to, že v poměrech projednávané věci je dán „rozumný důvod“, na základě kterého se může domáhat odstranění těchto stromů. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že se sice lze domáhat uložení povinnosti odstranit strom podle §1017 o. z. také ohledně stromů vysazených před 1. 1. 2014, avšak v poměrech projednávané věci neshledává skutečnosti odůvodňující uzavřít, že je dán „rozumný důvod“, na základě kterého se může žalobkyně domáhat odstranění stromů. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolací soudu je založeno na právní otázce, zda lze úspěšně uplatnit nárok na odstranění stromů podle §1017 odst. 1 o. z., jde-li o stromy vysázené před 1. 1. 2014.
Podle §1017 odst. 1 věty první o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 1017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu) přijal a odůvodnil závěr, že „úpravu obsaženou v §1017 odst. 1 o. z. je možné ve vztahu k požadavku na odstranění stromů aplikovat až na stromy vysázené po 1. 1. 2014.“ Poznamenal, že „vzniklý stav založený výsadbou stromů na vlastním pozemku v době, kdy úprava sousedských práv v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neumožňovala domáhat se jejich odstranění (tj. do 1. 1. 2014), založil princip ochrany důvěry, jenž obstojí v konfrontaci s důsledky nepravé zpětné retroaktivity“ (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 872/2017).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že stromy v poměrech posuzované věci byly vysázeny před 1. 1. 2014. Uzavřel-li, že žalobkyně se nemůže z tohoto důvodu domáhat odstranění stromů podle §1017 o. z., je jeho rozhodnutí založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Žalobkyně dále požaduje, aby dovolací soud přezkoumal, zda je v poměrech projednávané věci dán „rozumný důvod“ pro odstranění stromů ve smyslu §1017 odst. 1 věty první o. z. Zapovídá-li však rozhodovací praxe dovolacího soudu použití citovaného ustanovení na účinky stromů vysázených před účinnosti o. z., pak není (z důvodu procesní ekonomie) na místě, aby se dovolací soud zabýval aplikační podmínkou „rozumného důvodu“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 872/2017).
Neobstojí ani námitka žalobkyně, že odvolací soud se nezabýval „hrubými rozpory v provedených důkazech“ a z odůvodnění jeho rozhodnutí není zřejmé, z jakých důkazů a skutkových zjištění soud při posuzování „rozumného důvodu“ vycházel.
S ohledem na shora uvedené však bylo zásadní skutkové zjištění, že stromy byly vysázeny před 1. 1. 2014, a toto skutkové zjištění žalobkyně žádným způsobem nezpochybňuje. Žalobkyní rozporovaná skutková zjištění vztahující se k „rozumnému důvodu“, na jehož základě se může odstranění stromů domáhat, nebyla pro rozhodnutí v této věci (zamítnutí žaloby) relevantní.
Nad rámec shora uvedeného je nutné poznamenat, že žalobkyně v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů by mělo být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika s právním posouzením otázky procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno (resp. s procesním postupem odvolacího soudu), aniž by dovolatelka uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Ze shora uvedeného se podává, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. listopadu 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu