ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2723.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2723/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené JUDr. Karlem Zachem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, třída Legií 876, proti žalovanému Mgr. I. P. , zastoupenému Mgr. Jindřichem Pastrňákem, advokátem se sídlem v Pelhřimově, Školní 61, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 37/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co 434/2016-320, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Karla Zacha.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2016, č. j. 1 C 37/2015-275, přikázal, mimo dalších majetkových hodnot, ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalovaného bytovou jednotku č. 1655/10 v domě a podíl o velikosti 3870/151160 na společných částech domu a pozemku parc. č. 618/2, v obci P. Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 350 934,47 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů nalézacího řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací k odvolání žalobkyně i žalovaného rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 15 Co 434/2016-320, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal vedle majetku, o němž již rozhodl soud prvního stupně, i nárok na odbytné z pojistné smlouvy č. 4421993387, uzavřené s Českou podnikatelskou pojišťovnou, a. s., ve výši 27 982 Kč (výrok I.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu částku 236 677,72 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že veškeré finanční prostředky použité na koupi bytové jednotky č. 1655/10 byly v jeho výlučném vlastnictví (tedy i částka 310 000 Kč, která podle odvolacího soudu byla součástí společného jmění manželů), tudíž tato bytová jednotka netvořila součást společného jmění manželů a neměla být vypořádána. Pokud soudy nižších stupňů bytovou jednotku vypořádaly, je jejich rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. založeno na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2345/2003) a spočívá podle §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu. Uvádí, že soudy nižších stupňů se výší vnosů i výlučného majetku žalovaného nabytého před uzavřením manželství zabývaly a v rozhodnutí jej zohlednily, aniž by se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný ve skutečnosti pouze brojí proti hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu. Navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Rozhodnutí odvolací soudu je založeno na závěru, že z celkové částky vynaložené na pořízení bytové jednotky představovala částka 310 000 Kč finanční prostředky tvořící společné jmění účastníků řízení, zbytek finanční prostředky ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalovaný v dovolání uvádí skutkové okolnosti, na základě kterých soudy měly dojít k závěru, že i částka 310 000 Kč představovala jeho výlučné prostředky, proto bytová jednotka nemohla tvořit součást společného jmění manželů. Fakticky tak polemizuje se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.
Dovolatel tedy namítá nesprávnost konkrétních skutkových zjištění, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Neuvádí tak, v čem spatřuje (vzhledem k otázce dokazování) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Pouhá polemika se správností určitých skutkových zjištění, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
Rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená žalovaným v dovolání nejsou pro projednávanou věc přiléhavá, neboť tato rozhodnutí jsou založena na odlišných skutkových zjištěních (a to že v době trvání společného jmění manželů byl nabyt jedním z manželů majetek za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví), než jaká byla učiněna v projednávané věci. V posuzované věci ovšem soudy uzavřely, že předmětný byt byl zčásti nabyt za finanční prostředky tvořící společné jmění účastníků řízení, a je tak podle §709 odst. 1 o. z. součástí společného jmění manželů.
Z uvedeného se podává, že odvolatel řádně nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.), ani neuvedl řádný dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný povinnost mu uloženou tímto rozhodnutím dobrovolně, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. července 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu