ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.2992.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 2992/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně EMILAK, spol. s r. o. , se sídlem v Čejči, Nádražní 2, IČO: 63483858, zastoupené Mgr. Stanislavem Králíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Masarykovo nám. 120, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 279/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2017, č. j. 38 Co 339/2016-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 9. 2016, č. j. 7 C 279/2015-120, určil, že vlastnicí pozemku parc. č. 346 v katastrálním území Č., zapsaném na listu vlastnictví č. 10002, vedeném u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Hodonín, je žalobkyně (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 38 Co 339/2016-145, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když „nesprávně vyložil a aplikoval judikaturu týkající se výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a) občanského soudního řádu v platném znění, judikaturu, týkající se určení vlastnického práva k pozemku, a to s ohledem na skutečnost, že žalobce nemohl být v dobré víře a nemohl tudíž být oprávněným držitelem a nemohlo u něj dojít k vydržení žalobou dotčeného pozemku.“ V řízení nebylo prokázáno vlastnické právo žalobkyně, která nabyla kupními smlouvami pouze pozemky v nich uvedené, a bylo na ní, aby si náležitě zjistila, o které pozemky se jedná. Pokud tak neučinila a užívala sporný pozemek pouze na základě skutečnosti, že byl součástí oploceného areálu, nejedná se o oprávněnou držbu. Poukazuje přitom na „nález pléna Ústavního soudu sp. zn. 9/07 ze dne 12. 7. 2010“. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě nastaly všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují původní (originární) nabytí vlastnického práva k nemovitostem před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srovnej §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že žalobkyně vydržela vlastnické právo ke spornému pozemku, neboť byla po celou dobu užívání v dobré víře, že jí toto právo svědčí. Dovolatelka přitom spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky posouzení dobré víry žalobkyně a namítá, že žalobkyně nemohla být oprávněnou držitelkou sporného pozemku. Poukazuje přitom na „nález pléna Ústavního soudu sp. zn. 9/07 ze dne 12. 7. 2010“. Z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že pouze polemizuje a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na straně žalobkyně byly splněny podmínky pro vydržení vlastnického práva ke spornému pozemku.
Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe (§129 odst. 1 obč. zák.). Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným (§130 odst. 1 věta první obč. zák.). Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o věc movitou, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§134 odst. 1 obč. zák.).
V rozsudku ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 4451, dovolací soud vyslovil, že nabude-li někdo vlastnické právo k pozemku a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby sousedního pozemku, bude držitelem oprávněným. Podobně viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck - dále též jen „Soubor“ - pod č. C 1067, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 836, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, Soubor č. C 3670.
Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Při posouzení oprávněnosti držby záleží i na tvaru pozemků a jejich umístění v terénu. U pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru než u pozemku nepravidelného; to platí i o pozemku na rovině oproti členitému terénu. Význam hraje i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže ani vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu.
Nejvyšší soud rovněž opakovaně konstatoval, že posouzení otázky, zda s přihlédnutím k uvedenému právnímu názoru byl držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu část pozemku patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená. V dané věci se odvolací soud podrobně zabýval individuálními okolnostmi případu a jeho úvahy o omluvitelném omylu žalobkyně, a tedy i oprávněné držbě pozemku parc. č. 346, nejsou zjevně nepřiměřené, jestliže vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí oploceného areálu a jeho koupi realizovala prostřednictvím dvou kupních smluv. V pořadí první kupní smlouvu uzavřela již v roce 2000 a na jejím základě získala pozemky parc. č. 347/1, 347/3 a 347/4. Oprávněnou držitelkou pozemku parc. č. 364 se pak stala na základě druhé kupní smlouvy z 8. 4. 2002, kdy získala od Moravského bednářství výrobně-obchodního družstva Modřice pozemek parc. č. 347/2, který bezprostředně přiléhá k pozemku parc. č. 364, vedle něhož vede oplocení areálu. Pozemek parc. č. 347/2 má výměru 1347 m 2 a pozemek parc. č. 364 má výměru pouhých 242 m 2 (zhruba 18% výměry parc. č. 347/2). Tvar pozemku představuje podlouhlý trojúhelník a pro laika je téměř nemožné odhadnout výměru pozemku jako celku. Pozemek parc. č. 346 byl součástí oploceného areálu přinejmenším od šedesátých let a v tomto stavu byl převzat i žalobkyní od jejích právních předchůdců, kteří pozemek stejně jako ona užívali a považovali jej za nedílnou součást areálu, zatímco žalovaná, která je sice v katastru nemovitostí vedená jako vlastnice pozemku, tento pozemek nikdy neužívala a fakticky jej neovládala.
Za zcela nepřípadnou pak považuje dovolací soud námitku žalované, že odvolací soud „nesprávně vyložil a aplikoval judikaturu týkající se výkladu §135 odst. 2 ve spojení s §159a) občanského soudního řádu v platném znění.“ Žalovaná ji totiž nijak blíže nerozvedla, a proto není vůbec zřejmé, co zamýšlela odvolacímu soudu vytknout. Namístě rovněž není ani odkaz na „nález pléna Ústavního soudu sp. zn. 9/07 ze dne 12. 7. 2010“. Podle data vydání nebyl žádný nález pod tímto číslem dohledán a ostatní nálezy pléna Ústavního soudu vedená pod sp. zn. 9/07, s jiným datem vydání, se posuzované problematiky vůbec netýkají.
V podstatné části dovolání pak žalovaná podrobuje kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. června 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu