ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3199.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3199/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně P. F. , zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti žalovaným 1) B. L. , zastoupenému Mgr. Jiřím Klegou, advokátem se sídlem v Rychvaldě, Bohumínská 1553, 2) M. L. a 3) I. L. , o zrušení věcného břemene chůze, jízdy a hnaní dobytka, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 13 C 282/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2017, č. j. 11 Co 499/2016-739, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaného 1) Mgr. Jiřího Klegy.
III. Ve vztahu žalobkyně a žalovaných 2) a 3) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud ve Frýdku-Místku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2016, č. j. 13 C 282/2013-538, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 7. 2016, č. j. 13 C 282/2013-551, zrušil věcné břemeno chůze, jízdy a hnaní dobytka k pozemku, zapsanému v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu M. k., katastrálního pracoviště F., na listu vlastnictví pro katastrální území a obec O., zřízené ve prospěch vlastníků budovy, stojící na pozemku, a pozemkové parcely, zapsaných v téže obci a katastrálním území (výrok I.); k témuž pozemku zrušil také věcné břemeno hnaní dobytka ve prospěch vlastníků pozemku a pozemků (výrok II.). Dále zamítl žalobu o zrušení věcného břemene chůze a jízdy k pozemku, zapsaného ve prospěch vlastníků pozemku a pozemků (výrok III.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky IV. až VIII.).
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 2. 2017, č. j. 11 Co 499/2016-739, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. až VIII. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Pozemek ve vlastnictví žalobkyně byl zatížen věcným břemenem chůze, jízdy a hnaní dobytka ve prospěch vlastníků pozemků a budovy [žalovaní 2) a 3)], a věcným břemenem chůze, jízdy a hnaní dobytka ve prospěch vlastníků pozemků [žalovaný 1)]. Okresní soud na základě §1299 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušil věcné břemeno chůze, jízdy a hnaní dobytka k pozemkům ve vlastnictví žalovaných 2) a 3), neboť trvalou změnou poměrů došlo k hrubému nepoměru mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku, když vlastníci panujícího pozemku mají možnost přístupu z nově zbudované pozemní komunikace. Co se týká pozemků žalovaného 1), soud zrušil věcné břemeno hnaní dobytka, neboť právo, které odpovídalo takovému věcnému břemenu, žalovaný 1) ani jeho právní předchůdci nevyužívali; žalobu o zrušení věcného břemena chůze a jízdy nicméně zamítl z toho důvodu, že žalovaný 1) nemá možnost jiného přístupu k pozemní komunikaci, přičemž toto právo využívá.
Proti výrokům I. a II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř a navrhuje rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušit spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a vrátit věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 431/2006 (uveřejněný pod číslem 60/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle kterého „je-li právo odpovídající věcnému břemeni promlčeno, může se povinný z věcného břemene žalobou úspěšně domoci toho, aby se oprávněný výkonu takového práva zdržel“. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že skutečný stav má přednost před stavem zapsaným v katastru nemovitostí (přitom odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006).
Namítá-li však, že právo odpovídající věcnému břemenu je promlčené, podstatou takové námitky je tvrzení, že vlastníci panujících pozemků právo odpovídající věcnému břemenu nevyužívali. V takovém případě se však dovolatelkou předkládané právní hodnocení opírá o skutečnosti, které byly v průběhu řízení prokázány odlišně, neboť soud prvního stupně zjistil, že žalovaný 1) právo odpovídající věcnému břemenu využíval; stejně jako jeho právní předchůdci.
Za dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. přitom nelze považovat právní posouzení věci vycházející ze skutkového stavu uváděného dovolatelkou, který je v rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a soudem odvolacím (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Dovolací soud je zjištěným skutkovým stavem vázán; od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci - §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Lze podotknout, že sama žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně připustila, že žalovaný 1) cestu užívá (viz č. l. 54).
Totéž platí pro tvrzení, že k pozemkům žalovaného 1) existuje ještě jiný přístup; také v tomto případě soud zjistil, že k pozemkům, není jiný přístup možný. To, že si – snad, podle tvrzení žalobkyně - může zajistit i jiný přístup, není významné; má-li totiž zajištěn přístup na základě služebnosti, nelze po něm žádat, aby se tohoto právně zajištěného přístupu vzdal a pokoušel se o – nejisté - sjednání přístupu jiného, byť by šlo o možnou cestu přes pozemky, jak dovolatelka tvrdí, osob spřízněných.
Co se týká námitky, že odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně převzal a neprováděl vlastní dokazování, je třeba uvést, že ustanovení §213 o. s. ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, neznamená, že by odvolací soud nemohl převzít skutková zjištění soudu prvního stupně, má-li za to, že jsou správná a případně vyloží-li, z jakých důvodů neprovedl další navržené důkazy (k tomu podpůrně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016).
Konečně vyplývá-li z obsahu dovolání také to, že dovolatelka nesouhlasí se závěrem, podle kterého věcná břemena byla zřízena již na základě dohody z roku 1933, nýbrž se domnívá, že měla být zřízena až aktem správního orgánu někdy po roce 2009, pak je třeba upozornit, že dovolatelka nijak nekonkretizuje, v čem by mělo spočívat nesprávné právní posouzení této otázky. Dovolací soud upozorňuje, že existence věcného břemene (nyní služebnosti) není bezvýjimečně závislá na zápisu v katastru nemovitostí. V daném případě nedošlo k výmazu (extabulaci) služebnosti; ta nebyla od určité doby v katastru evidována jen v důsledku administrativní chyby, a tato skutečnost není důvodem k jejímu zániku. „Pokud by bylo prokázáno, že pozemková služebnost vznikla v době platnosti obecného zákoníku občanského a současně nebylo prokázáno, že by tato služebnost, resp. na ni navazující právo odpovídající věcnému břemeni, zanikly, pak věcné břemeno stále existuje a svědčí současnému vlastníkovi panující nemovitosti“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2003, sp. zn. 22 Cdo 1163/2002).
Základní práva, na která dovolatelka v závěru dovolání upozorňuje, tak nemohla být napadeným rozhodnutím porušena.
Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu