ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3288.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3288/2017-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně K. M. , zastoupené Mgr. Daliborem Franzem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 1276/36, proti žalovaným 1) B. Š. , 2) M. Š. , 3) D. Z. , všem zastoupeným Mgr. Janem Zapotilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 794/38, o uložení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu práva odpovídajícího služebnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 166/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. 29 Co 284/2016-173, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2017, č. j. 29 Co 284/2016-209, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále „soud prvního stupně“) uložil žalovaným povinnost zdržet se jednání, jímž by žalobkyni bránili v užívání rodinného domu s pozemkem a pozemků v katastrálním území H. P., vše zapsáno na listu vlastnictví v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro P., Katastrální pracoviště P., v souladu s darovací smlouvou o převodu nemovitostí uzavřenou dne 22. 7. 1993 mezi žalobkyní jako dárkyní a panem A. M. jako obdarovaným, která je zároveň smlouvou o zřízení věcného břemene doživotního užívání, a to v rozsahu 4/6 uvedených nemovitých věcí tak, že žalovaní nebudou bez předchozího souhlasu žalobkyně v tomto rozsahu vstupovat do obytných místností rodinného domu a na pozemky, a nebudou zde v tomto rozsahu umísťovat movité věci (výrok I.). Dále zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaným uložena povinnost umožnit žalobkyni užívání rodinného domu s pozemkem a pozemky, dále zdržet se jednání, jímž by žalobkyni v rozsahu 2/6 bránili v užívání rodinného domu a pozemků tím, že by bez jejího předchozího souhlasu vstupovali do obytných místností rodinného domu a na pozemky, a v tomto rozsahu zde umísťovali movité věci a nahlašovali do rodinného domu osoby rozdílné od žalovaných k trvalému pobytu (výrok II.). Rozhodl rovněž o nákladech řízení (výrok III.) a o odměně a její výši ustanoveného zástupce žalobkyně (výrok IV.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 20. 10. 2016, č. j. 29 Co 284/2016-173, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2017, č. j. 29 Co 284/2016-209, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I.) změnil tak, že zamítl žalobu i ohledně tohoto nároku (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalovaným v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 37 268 Kč (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, eventuálně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nezpochybňuje princip vyplývající z ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř., tj. že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Tvrdí ovšem, že nalézací soud nevzal v úvahu, že v minulosti ze strany žalovaných k zásahům do subjektivních práv žalobkyně docházelo a že nezkoumal, jaká je pravděpodobnost, že žalovaní v těchto zásazích budou pokračovat. Neztotožnila se s odvolacím soudem v závěru, že zápůrčí žaloba není důvodná proto, že v době vyhlášení rozhodnutí k porušování jejích práv nedocházelo. Poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, z něhož akcentuje závěr o povinnosti soudu zkoumat, zda žalobce má na určení, že žalovaný není oprávněn zasahovat do jeho práv způsobem, kterým hrozí, naléhavý právní zájem a zda takovou hrozbu myslí vážně a je schopen ji uskutečnit. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 20. 10. 2016 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 a §241b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), že byl uplatněn zákonem aprobovaný důvod dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí „závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, podle kterého „při řešení otázky hmotného, resp. procesního, práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy,
je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatele, dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Dovolání žalobkyně není přípustné již pouze z toho důvodu, že v rozporu s ustanovením §237 o. s. ř. a shora citovanou judikaturou dovolacího soudu nevymezuje žádné z hledisek přípustnosti dovolání tím, že by identifikovala právní otázku, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu závisí, a tímto řešením se buď odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, nebo jde o věc dosud neřešenou, popřípadě judikatura dovolacího soudu již řešení nabízí, ale právní otázka by měla být dovolacím soudem vyřešena jinak.
Poukazuje-li dále žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, z něhož cituje, pak ani ve spojení s tímto rozhodnutím dovolacího soudu nelze důvod přípustnosti dovolání, byť by byl posuzován z obsahového hlediska, identifikovat. Pokud by dovolatelka odkazem na citovanou pasáž zamýšlela vymezit důvod přípustnosti dovolání spočívající v odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, pak právě dovolatelkou citovaná pasáž odůvodnění rozsudku dovolacího soudu přisvědčuje tomu, že rozsudek odvolacího soudu není s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v rozporu. Žalobkyní zvolený právní prostředek ochrany subjektivního práva, jemuž odpovídá služebnost (v daném případě služebnost užívání), tj. negatorní žalobu, lze uplatnit tehdy, pokud rušení oprávněného ze služebnosti ze strany rušitele trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již ustalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu (k tomu srovnej např. Stanovisko Najvyššieho súdu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 59/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/1972, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 7/1999). Podle skutkových zjištění nalézacího soudu, kterými je dovolací soud vázán, a nemůže je přezkoumávat, popřípadě založit právní posouzení věci na jiném (dovolatelkou tvrzeném) skutkovém základu, v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu žalovaní neuskutečnili žádný zásah do výkonu práva žalobkyně, jehož následek by měl být zápůrčí žalobou odstraněn, ani zásah pokračujícího charakteru a z provedeného dokazování se rovněž nepodává, že by hrozilo reálné nebezpečí opakování jakéhokoliv zásahu v budoucnu.
Jelikož žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu bez uvedení, že by směřovalo pouze proti věcnému výroku I., zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti výroku II., jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však žalobkyně v dovolání nedostála. I pokud by však ve vztahu k nákladovému výroku přípustnost dovolání řádně vymezila, i u akcesorických výroků se uplatní hodnotový census vyplývající z §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Protože výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů byla stanovena částkou 37 268 Kč, nemůže být dovolání – ze zákona – přípustné, neboť dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. listopadu 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu