ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3513.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3513/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Ch. A. , zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Praze, Branická 1884/193, proti žalovanému K. A. , zastoupenému Mgr. Petrem Vlachem, advokátem se sídlem v Plzni, Guldenerova 547/4, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 194/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2017, č. j. 19 Co 435/2016-384, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 30. 12. 2013 se žalobkyně domáhala vypořádání společného jmění manželů (dále též „SJM“), konkrétně nemovitostí nacházejících se na území České republiky. Žalobkyně je občankou S. r. N., žalovaný je občanem S. r. N. a Č. r. (dále též „ČR“). Žalobkyně podala žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2, protože v současné době žalovaný nemá obecný soud v ČR a poslední známé bydliště měl před emigrací (21. 8. 1968) v P.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) vyloučil k samostatnému projednání řízení o vypořádání jednotlivých nemovitostí a vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že příslušnými jsou ty soudy, v jejichž obvodu se nemovitosti nacházejí.
K odvolání účastníků bylo rozhodnutí o místní nepříslušnosti zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2014, č. j. 19 Co 307/2014-127. Odvolací soud dále vyslovil právní názor, že nemělo dojít k vyloučení věcí k samostatnému projednání a nemělo být aplikováno ustanovení o místní příslušnosti podle polohy nemovitostí. Místní příslušnost má být určena podle posledního známého bydliště žalovaného. Tímto bydlištěm je místo, kde žalovaný žil s úmyslem zdržovat se tam trvale a nelze jej zaměňovat s pojmem trvalý pobyt.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 20. 11. 2014, č. j. 21 C 194/2013-129, vyloučené věci spojil ke společnému projednání.
Žalovaný k dotazu soudu uvedl (31. 12. 2014), že pokud se zdržoval na území ČR, bylo místo jeho pobytu na adrese K., M. L., kde pobýval se svými nezletilými dětmi a jejich matkou. Pro případ, že soud neučiní závěr o místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2, navrhl, aby byly jeho připomínky k místní příslušnosti posouzeny jako návrh na delegaci vhodnou podle §12 odst. 2 o. s. ř., a to k Okresnímu soudu Plzeň-město, v jehož obvodu se nachází většina nemovitostí, které jsou předmětem řízení (č. l. 149).
Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 28. 4. 2015, č. j. Ncd 56/2015-179, návrh na delegaci vhodnou zamítl.
Dne 25. 8. 2016 (č. l. 212) namítl žalovaný místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 a uvedl, že v jeho obvodu neměl své bydliště ani před emigrací. V době před podáním žaloby bydlel v M. L., tedy v obvodu Okresního soudu v Chebu.
Dne 22. 9. 2016 (č. l. 283) žalovaný uvedl, že před emigrací se zdržoval na adrese F., Ú. n. L., kde studoval základní a střední školu. V Praze na adrese B. nepobýval nikdy, jednalo se o byt, kde pobývala sestra matky žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. 21 C 194/2013-308, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.) a rozhodl, že věc bude postoupena Okresnímu soudu v Chebu jako soudu místně příslušnému. Obvodní soud pro Prahu 2 vzal za prokázané, že žalovaný bydlel do 21. 8. 1968 na adrese F. v Ú. n. L., poté emigroval do N. a v období let 2008 až 2011 pobýval na adrese K., M. L. Od roku 2011 žil žalovaný pouze v N., na adrese B., v P. nikdy nepobýval.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze změnil usnesením ze dne 27. 2. 2017, č. j. 19 Co 435/2016-384, usnesení soudu prvního stupně tak, že se místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 nevyslovuje.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že námitka místní nepříslušnosti, kterou žalovaný podal, nebyla učiněna včas (při prvním úkonu, který mu příslušel), a proto měla být soudem prvního stupně zamítnuta, tudíž nelze přihlížet k tvrzením v ní uvedeným. Tvrzení žalovaného o místech, kde v Č. r. bydlel, jsou rozporná a účelově měněná. Protože poslední známé faktické bydliště žalovaného v Č. r. bylo v P., B., je místně příslušným Obvodní soud pro Prahu 2.
Proti výše citovanému usnesení Městského soudu v Praze podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku včasnosti podání námitky místní nepříslušnosti. K místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 se vyjádřil již v podání ze dne 11. 7. 2014, kde uvedl, že tento soud nepovažuje za místně příslušný. Postupem odvolacího soudu došlo v rozporu s Listinou základních práv a svobod k odnětí zákonného soudce.
Dále uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to posuzování místní příslušnosti ve věci vypořádání SJM, kdy jde o manželství s cizím prvkem. Otázkou je, zda rozhodné kritérium pro určení místní příslušnosti soudu je subjektivní vnímání charakteru pobytu žalovaným nebo posouzení faktického charakteru tohoto pobytu. Namítá, že jeho poslední známé bydliště bylo na adrese K., M. L., tudíž by měl být místně příslušný Okresní soud v Chebu. Navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K otázce místní příslušnosti soudu se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil. Tak např. v usnesení ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3347/2016 (toto a další rozhodnutí dovolacího soudu je uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), uvedl, že „místní příslušnost soudu patří mezi podmínky, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (§103 o. s. ř.). Nemá však povahu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, zkoumat ji lze, jak z citovaného ustanovení §105 odst. 1 o. s. ř. plyne, pouze na samém začátku řízení, a to buď z iniciativy soudu, nebo z iniciativy účastníka řízení. Ustanovení §105 odst. 1 o. s. ř. je jednoznačným projevem zásady hospodárnosti řízení, kterou zde zákon staví na první místo. Nezkoumal-li totiž soud svou místní příslušnost z pohledu §105 odst. 1, věty první a druhé o. s. ř. včas, může ji zkoumat pouze tehdy, jestliže nedostatek místní příslušnostï namítne účastník řízení, učiní-li tak ovšem rovněž včas (z pohledu věty třetí téhož ustanovení). Nebyla-li tato možnost využita, je případný nedostatek místní příslušnost nadále zhojen (shodně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 937/2009). Věta první a druhá §105 odst. 1 o. s. ř. výjimku ze zásady, že možnost soudu zkoumat z vlastní iniciativy svou místní příslušnost je časově omezena, nepřipouští. Plyne z toho, že zkoumat ji později z vlastní iniciativy soud nemůže v žádném případě, tedy ani tehdy, neměl-li na počátku řízení pro závěr o své místní příslušnosti dostatek informací a ani si je (například postupem podle §43 o. s. ř.) neobstaral. Stejný princip musí být uplatněn ve vztahu k námitce vznesené účastníkem řízení. Ani pro něj totiž zákon nepřipouští žádné výjimky z uvedené zásady, možnost účastníka namítat místní nepříslušnost soudu koncentruje k prvnímu úkonu, který účastníku přísluší. Tím je účastníkův první procesní úkon adresovaný soudu, učiněný buď z jeho iniciativy, nebo na výzvu soudu.“
Prvním procesním úkonem zpravidla bývá vyjádření k žalobě, námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu, námitka podjatosti (srov. JIRSA, Jaromír et. al. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář, Praha: Kancelář Havlíček Brain Team, 2013).
V projednávané věci bylo prvním procesním úkonem žalovaného jeho „odvolání proti usnesením o postoupení věci místně příslušným soudům“ ze dne 11. 7. 2014 (č. l. 112). Námitku místní nepříslušnosti v tomto podání neučinil. Jeho tvrzení, že „podle jeho právního názoru Obvodní soud pro Prahu 2 správně rozhodl, že o žalobě na vypořádání zaniklého společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného není místně příslušný“, nelze považovat za námitku místní nepříslušnosti. V tomto svém podání žalovaný dále uvedl, že místně příslušným soudem by měl být Okresní soud Plzeň-město z důvodu vhodnosti a zásady hospodárnosti řízení (č. l. 115).
Námitku místní nepříslušnosti žalovaný vznesl až ve svém podání ze dne 25. 8. 2016 (č. l. 243).
Z výše citované judikatury a odborné literatury plyne, že námitku místní nepříslušnosti je nutno podat při prvním procesním úkonu účastníka. Žalovaný však tuto námitku při svém prvním procesním úkonu neučinil a neučinil tak ani ve svém dalším podání ze dne 21. 11. 2014, kde navrhoval (stejně jako v odvolání ze dne 11. 7. 2014) delegaci vhodnou. Pokud odvolací soud rozhodl, že námitka místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 vznesená žalovaným dne 25. 8. 2016 byla uplatněna opožděně, je jeho rozhodnutí založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř.
Je také zřejmé, že důvodná není námitka žalovaného, že postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení práva na zákonného soudce a zásahu do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci byla místní příslušnost soudu posuzovaná opakovaně Obvodním soudem pro Prahu 2, Městským soudem v Praze i Vrchním soudem v Praze a rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
S ohledem na procesní ekonomii se dovolací soud nezabýval námitkou žalovaného ohledně vnímání subjektivního a faktického charakteru bydliště, protože rozhodnutí odvolacího soudu obstojí i na závěru, že dovolatel neuplatnil námitku místní nepříslušnosti včas [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. C 779, podle kterého platí, že v případech, kdy odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý].
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu