ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3668.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 3668/2017-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. K. , proti žalovanému M. K. , zastoupenému JUDr. Milenou Arnoštovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Lucemburská 1170/7, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 35/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2016, č. j. 55 Co 248/2016-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 3 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 11. 2015, č. j. 4 C 35/2015-30, určil, že bytová jednotka č. 846/3 v domě, který se nachází na pozemku, s podílem na společných částech domu a pozemku ve výši 906/19823, vše zapsané na listu vlastnictví pro katastrální území V. u Katastrálního pracoviště P., Katastrálního úřadu pro P., je v zaniklém společném jmění manželů (výrok I.). Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2016, č. j. 55 Co 248/2016-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy. Proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
V nyní souzené věci jde o toto: Žalobkyně a žalovaný byli od 29. 6. 1995 do 26. 6. 2015 manželé. Žalovaný koupil předmětnou bytovou jednotku od Městské části Praha 3 v rámci „privatizace bytového fondu“ bez vědomí žalobkyně za trvání manželství (28. 1. 2014); žalovaný je zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí. V průběhu trvání manželství nedošlo ke zrušení ani zúžení společného jmění manželů („SJM“). Žalobkyně se domáhala určení, že bytová jednotka je součástí společného jmění manželů; žalovaný to popíral. Soudy obou stupňů vyšly z toho, že bytová jednotka se podle §709 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), stala součástí SJM, neboť žalovaný ji nabyl za trvání manželství.
Dovolatel v rozporu s §241a odst. 1 - 3 o. s. ř. výslovně nevymezuje, v čem konkrétně má spočívat nesprávné právní posouzení věci, když – jak sám uvádí – z podstatné části setrvává na tvrzeních vznesených v průběhu odvolacího řízení; většina dovolacích námitek tak ve skutečnosti nesměřuje proti napadenému rozhodnutí, neboť s jeho právními závěry nepolemizuje. Tak je tomu u námitky zaplacení předmětné bytové jednotky z výlučných prostředků dovolatele, se kterou se odvolací soud přesvědčivě vypořádal, když uvedl, že k ní nemohl přihlédnout proto, že se jednalo o skutečnost uplatněnou až v odvolacím řízení, přičemž nebyly splněny podmínky §205a o. s. ř.; proč takový právní názor nepovažuje dovolatel za správný, není zřejmé. Stejně tak jedná-li se o námitku, podle které se žalobkyně výslovně odmítla účastnit privatizace; ani v tomto případě dovolatel nepolemizuje s právním hodnocením odvolacího soudu, který se s tímto jeho tvrzením vypořádal.
Vymezení nesprávného právního posouzení lze však z obsahu podání přesto dovodit. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval otázkou vztahu zákona o vlastnictví bytů (zákon č. 72/1994 Sb.) a občanského zákoníku; resp. měl dospět k nesprávnému závěru, že zákon o vlastnictví bytů neobsahoval zvláštní režim pro převod vlastnického práva a došlo tak k nabytí vlastnického práva do společného jmění manželů.
Na takové otázce však napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, neboť „privatizace“ bytové jednotky (převod vlastnického práva k ní) se řídila ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník dále „o. z.“ (§3028 odst. 1 a 2 o. z.), nikoli zákonem o vlastnictví bytů, který byl v době převodu vlastnického práva již zrušen; podle zrušeného zákona o vlastnictví bytů – v souladu s §3063 o. z. – byla pouze vymezena převáděná bytová jednotka (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod číslem 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ostatně i v případě, že by k převodu jednotky došlo za účinnosti zákona o vlastnictví bytů, „privatizaci bytového fondu“ nelze chápat jako zvláštní proces, z něhož by měl vyplývat odlišný režim nabývání vlastnického práva. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1411/2008, „[z ustanovení §22 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů toliko vyplývá nárok dosavadního nájemce na to, aby mu vlastník bytu (popřípadě vlastník budovy) v případě převodu vlastnictví bytu tento převod přednostně nabídl.“ Je tak zřejmé, že převod vlastnického práva na základě §22 zákona o vlastnictví bytů rovněž podléhal obecné úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a to včetně nabývání do společného jmění manželů (§143 a násl.).
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud ho podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu