ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.3782.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 3782/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Rostislavem Tomisem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 725/3, proti žalovanému Ing. J. B. , o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 37 C 106/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2016, č. j. 11 Co 56/2016-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění: (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 14. 10. 2015, č. j. 37 C 106/2014-82, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení práva nezbytné cesty ve formě služebnosti stezky a cesty přes pozemek žalovaného (par. č. 1607), ležící mezi veřejnou komunikací (pozemek par. č. 1713) a pozemky žalobce (par. č. 105/1 a par. č. 105/3), všemi zapsanými katastrálním pracovištěm Opava u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, pro obec a katastrální území S. Žalobci uložil nahradit žalovanému náklady řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 4. 2016, č. j. 11 Co 56/2016-121, napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že na pozemku žalovaného se nachází cesta (neveřejná komunikace), kterou používá k přístupu jak žalovaný, tak dlouhodobě i žalobce. Od roku 2004 docházelo k rozporům o užívání cesty, které vyústily v podání žaloby. Přístup přes pozemek žalovaného (dosavadní přístup) je z hlediska užívání nemovitosti nejvhodnější, nicméně žalobce má zajištěn přímý přístup k veřejné komunikaci rovněž přes vlastní pozemek. Přístup je dostatečný pro průchod osob i průjezd vozidel, přičemž vede skrze stodolu žalobce, vybavenou „průjezdovými vraty“, a ústí na jinou veřejnou komunikaci na pozemku par. č. 1667/1.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nezbývá, než žalobu na základě §1032 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zamítnout, neboť žalobce žádá zřízení nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení.
Proti rozsudku krajského soudu podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Důvodem podání dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání opírá „o přesvědčení, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatel tvrdí, že odvolací soud nesprávně posoudil přístup přes stodolu jako dostatečný. V dnešní době není možné požadovat, aby dovolatel chodil a jezdil přes stodolu, když sám soud prvního stupně uznal, že nejvhodnější řešení se jeví dosavadní přístup přes pozemek žalovaného.
Žalovaný považuje napadený rozsudek za správný a navrhuje dovolání zamítnout.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu, jsou účastníkům známy; proto na ně dovolací soud, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř., v podrobnostech odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu, neboť dovolání lze podat podle §241a odst. 1 o. s. ř. pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované po č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání vymezil dovolatel jen odkazem na text §237 o. s. ř. Nijak nepolemizuje s judikaturou, o kterou soudy v nalézacím řízení opřely zamítnutí žaloby a kterou podle dovolacího soudu aplikovaly správně.
Podstata dovolání je v tom, že „nežijeme v době, kdy vlastník rodinného domu musí do svého domu jezdit, chodit, vodit návštěvy a vše vyřizovat přes stodolu“.
Napadené rozhodnutí je v souladu judikaturou Nejvyššího soudu: „Zřízení věcného břemene nezbytné cesty je zásahem do vlastnického práva, které je jedním ze základních práv; ustanovení umožňující takový zásah nelze vykládat extenzívně. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1897/2004, publikovaném v Právních rozhledech č. 21/2005, Nejvyšší soud vyslovil: Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je třeba dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možno nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo věcného břemene cesty zřídit. Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. R I 209/21 (Vážný 997): „Nezbytnou cestu lze požadovat jen pro pozemek, jenž nadobro postrádá nutného spojení.“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005, publikovaný po č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Je též třeba upozornit, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Lze připustit veřejný zájem na tom, aby pozemek byl užíván (neužívání může mít negativní vliv nejen na sousední nemovitosti), nicméně je-li možný na pozemek přístup či příjezd z veřejné komunikace, byť i nepohodlný, pak nelze pro lepší spojení omezovat základní právo vlastníka sousední nemovitosti. Jistě, příchod přes stodolu může dovolatel považovat za nekomfortní, a takovým může i objektivně být, to však neodůvodňuje omezení základního práva žalovaného, garantovaného Listinou základních práv a svobod.
Tvrzení o tom, že se účastníci v minulosti dohodli o přístupu dovolatele přes spornou komunikaci a že se dovolatel finančně podílel na její údržbě, není v řízení o právu nezbytné cesty významné; tyto skutečnosti totiž nelze zahrnout pod hypotézu ustanovení o zřízení nezbytné cesty, a o ev. nárocích z obligační smlouvy (pokud by snad byla uzavřena) soudy v nalézacím řízení, vázány žalobcem vymezeným předmětem řízení, nemohly rozhodovat. K námitkám týkajícím se nákladů na průjezd přes stodolu se uvádí: Soudy konstatovaly, že přes stodolu je průchod a průjezd zajištěn („posuvná vrata“). Tímto skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán.
K tvrzení, že žalobce potřebuje cestu přes pozemek žalovaného kvůli rekonstrukci domu: V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1638/2016, se odkazuje na to, že pro tento účel mohou žalobci užít jiné instituty, méně zatěžující žalovanou stranu (§1021 o. z., §140 stavebního zákona č. 183/2006 Sb. - viz k tomu blíže Občanský zákoník III. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 176, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3903/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5235/2014). I v této části je napadené rozhodnutí v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Protože dovolání není přípustné, dovolací soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu