ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.4313.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 4313/2017-203
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce K. Š. , zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Jiřím Bauerem, advokátem se sídlem v Sušici, Kostelní 71, o určení vlastnictví nabytého vydržením, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 232/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna 2017, č. j. 64 Co 145/2017-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 613,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Jiřího Bauera, advokáta se sídlem v Sušici, Kostelní 71.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. 1. 2017, č. j. 6 C 232/2014-155, zastavil řízení o určení vlastnictví nabytého vydržením (výrok I.) a uložil žalobci povinnost k zaplacení náhrady nákladů řízení žalovanému ve výši 22 274 Kč (výrok II.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 4. 2017, č. j. 64 Co 145/2017-174, usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku II. tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 18 523 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Polemizuje v něm se závěry odvolacího soudu o přiznání náhrady nákladů řízení žalovanému. Nesouhlasí s přiznáním náhrady nákladů řízení žalovanému v případě, kdy nedošlo k žádnému jednání soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvádí, že dovolání není přípustné z důvodu uvedeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50 000 Kč. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto a žalobce zavázán nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání obecně přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. I pro akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení pak nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)].
V posuzovaném případě uložená náhrada nákladů řízení ve výši 18 523 Kč zákonem požadovanou hranici nepřevyšuje, tudíž je dovolání nepřípustné.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. října 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu