ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.435.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 435/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Z. M. , zastoupené JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze, Wenzigova 1861/7, proti žalovanému Ing. arch. J. M. , zastoupenému Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 7, o určení způsobu užívání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 62/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 35 Co 405/2014-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2014, č. j. 13 C 62/2010-88, rozhodl, že žalobkyně je oprávněna užívat bytovou jednotku č. 245/7, nacházející se na pozemku p. č. 188 v Praze, katastrální území S. M., zapsanou na listu vlastnictví č. 2544, u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, včetně podílu 878/4044 na společných částech domu, oproti povinnosti žalobkyně platit žalovanému měsíčně částku 7 500 Kč, uložil žalovanému strpět výkon tohoto práva, zdržet se jakéhokoliv jednání, jímž by zasahoval do práva žalobkyně užívat byt a zdržet se stavebních úprav či změn oproti kolaudovanému stavu této bytové jednotky. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 35 Co 405/2014-133, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl. Rozhodl také o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015, rozsudek Městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2016, č. j. 35 Co 405/2014-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2016 podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“); tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného, příp. procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř., pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ).
Dovolatel „klade“ dovolacímu soudu „otázky“, aniž by specifikoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání má být naplněn. Těmito otázkami jsou, zda „je možno“, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění několik let starých, zda je přípustné, aby věc posoudil podle nesprávné právní úpravy a konečně „zda se jeví dostatečným vyhodnocení ’užívání‘ společné nemovitosti (bytové jednotky) soudem toliko ve velmi zúženém rozsahu – tj. pouze v rozsahu oprávnění žalobkyně byt ‚užívat‘ pro potřebu bydlení“.
K námitce, „zda je možno, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění několik let starých“, se uvádí :
Podle jejího obsahu jde o tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; to však podle účinného znění o. s. ř. není důvod přípustnosti dovolání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 28Cdo 4295/2013). Na okraj: Ze zvukového záznamu pořízeného při jednání odvolacího soudu dne 28. 6. 2016 (který je součástí spisu) je patrné, že soudkyně odvolacího soudu učinila dotaz na účastníky za účelem zjištění případných změn ve skutkovém stavu; ani jeden z účastníků změnu skutkového stavu netvrdil. Bylo věcí procesní aktivity žalovaného vnést do řízení potřebná tvrzení ohledně skutečností svědčících v jeho prospěch a nabídnout k nim důkazy (§120 odst. 1 o. s. ř.).
K tvrzení, že odvolací soud vyšel z nesprávné právní úpravy, neboť věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a podle zákona o rodině :
Odvolací soud postupoval podle právního názoru, který Nejvyšší soud vyslovil v této věci v rozsudku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3922/2015; nejde tak o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Dovolatel měl možnost vyslovit proti tomuto názoru námitky v odvolacím řízení, to však neučinil (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010 - vše dostupné na www.nsoud.cz ).
V tomto rozhodnutí se uvádí: „Podle hlavy II. - ustanovení přechodných a závěrečných, dílu 1 – přechodných ustanovení, oddílu 1 – všeobecných ustanovení – §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. Protože v dané věci jde o úpravu užívání věci, náležející do společného jmění manželů, které zaniklo ještě před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, posuzoval dovolací soud věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění k 31. 12. 2013“ – dále opět „obč. zák.“ - k tomu srovnej přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014, uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek“. S právním názorem uvedeným v posledně uvedeném rozhodnutí, který byl rozhodující pro závěr o použití občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., dovolání nijak nepolemizuje.
Není žádný důvod pro to, aby právní režim užívání věcí SJM, které zaniklo před 1. 1. 2014 a dosud nebylo vypořádáno, byl jiný, než režim jeho vypořádání. Úvahy, které dovolatele vedly k jeho právnímu názoru, že je třeba postupovat podle nového občanského zákoníku, by byly správné, pokud by šlo o zánik a vypořádání spoluvlastnictví, případně užívání věci ve spoluvlastnictví, nicméně specifikum SJM spočívá v tom, že již dříve (za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) zaniklo, a jde již jen o jeho vypořádání, resp. o prozatímní úpravu užívání; nelze tedy postupovat stejně jako v případě podílového spoluvlastnictví, jehož režim se nadále řídí novým zákoníkem. Lze přisvědčit tomu, že zákon o rodině již aplikovat nelze, ovšem princip vyjádřený v §20 tohoto zákona se uplatní i nyní (§692 odst. 2 o. z.); není tak důvod pro to, aby judikatura týkající se užívání věci v SJM zaniklého již před 1. 1. 2014 byla měněna (to ani dovolatel nenavrhuje). Ostatně judikatura v souladu s odbornou literaturou opírala právo žádat v těchto případech soud o rozhodnutí sporu i o čl. 36 Listiny základních práv a svobod (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2696/2009); tato argumentace platí i nadále.
Poukazuje-li na pravidla ohledně věcí tvořících obvyklé vybavení rodinné domácnosti, poznamenává se, že jejich užívání netvořilo předmět řízení a napadený rozsudek ohledně nich netvoří překážku věci rozsouzené.
K otázce, „zda se jeví dostatečným ’užívání‘ společné nemovitosti (bytové jednotky) soudem toliko ve velmi zúženém rozsahu – tj. pouze v rozsahu oprávnění žalobkyně byt ‚užívat‘ pro potřebu bydlení“ :
Dovolacímu soudu není zřejmé, pod jaký důvod přípustnosti by bylo možno tuto „otázku“ zařadit (dovolatel to výslovně neuvádí), a ostatně ani jaká je její podstata.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu