ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.46.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 46/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) P. H., zastoupené Mgr. Jiřím Kotalou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hradební 856/10, b) D. J. a c) L. J. , obou zastoupených Mgr. Klárou Francovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 866/27, proti žalovaným 1) L. B. , 2) M. B. , oběma zastoupeným Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 504/54, 3) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, 4) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 5) Lesům České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, identifikační číslo osoby 42196451, 6) Vodovodům a kanalizacím Mladá Boleslav, a. s., se sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova 1151, identifikační číslo osoby 46356983, zastoupené JUDr. Františkem Hrudkou ml., advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, 7) Zemědělskému družstvu Mečeříž, se sídlem v Mečeříži 41, identifikační číslo osoby 00105619, a 8) Obci Košátky, v sídle úřadu obce Košátky 4, identifikační číslo osoby 00509256, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 360/2008, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2016, č. j. 28 Co 190/2014-2255, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 19. 12. 2013, č. j. 8 C 360/2008-1039, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2014, č. j. 8 C 360/2008-1084, zrušil a vypořádal spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem. Proti tomuto rozsudku podali žalovaní 1) a 2) odvolání.
V průběhu odvolacího řízení žalovaní 1) a 2) navrhli přerušení řízení. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. 8. 2016, č. j. 28 Co 190/2014-2255, návrh na přerušení řízení do skončení restitučního řízení vedeného u Státního pozemkového úřadu pod č. j. 1365/1, č. j. 13083/2012-130708 a č. j. 2677/2001 zamítl. Usnesení obsahovalo poučení, že dovolání proti němu není přípustné. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalovaných 1) a 2) dne 23. 8. 2016.
Žalovaní 1) a 2) podali proti usnesení odvolacího soudu ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 3017/16. Uvedl, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud rozhodl podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., není občanským soudním řádem výslovně vyloučeno. O tom, že dovolání lze proti takovému rozhodnutí podle §236 a následujících o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013 podat, svědčí také judikatura Nejvyššího soudu (Ústavní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3401/2015). Protože žalovaní 1) a 2) byli nesprávně poučeni o tom, že proti usnesení odvolacího soudu není dovolání přípustné, platí pro podání dovolání tříměsíční dovolací lhůta podle §240 odst. 3 o. s. ř. Ústavní soud uzavřel, že ústavní stížnost odmítl proto, že žalovaní 1) a 2) nevyužili před jejím podáním právo podat dovolání jako mimořádný opravný prostředek a že tříměsíční dovolací lhůta pro podání dovolání dosud neuplynula.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní 1) a 2) dne 10. 11. 2016 dovolání. Ohledně jeho přípustnosti odkázali na shora označené usnesení Ústavního soudu a uvedli, že uplatňují dovolací důvod nesprávné aplikace §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobci a ani žalovaní 3) až 8) se k dovolání nevyjádřili.
Obsah rozhodnutí odvolacího soudu a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 25. 11. 2010 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaných 1) a 2) přípustné (§237, §238a o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Zákon jinak stanoví (viz §237 o. s. ř.) v ustanovení §238a o. s. ř., podle něhož je dále (bez ohledu na zákonná kritéria přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř.) dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Dovolání není přípustné.
Dovoláním je v projednávané věci napadeno usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o návrhu na přerušení řízení před odvolacím soudem z důvodu vymezeného v §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Protože usnesení odvolacího soudu o takovém návrhu (bez ohledu na to, bylo-li mu vyhověno či nikoliv) není uvedeno ve výčtovém §238a o. s. ř. upravujícím přípustnost dovolání proti nemeritorním rozhodnutím odvolacího soudu, nemůže být přípustnost dovolání na tomto ustanovení založena.
Dovolání ovšem není přípustné ani podle §237 o. s. ř., neboť podmínky přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení se spojují pouze s rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. Takovým rozhodnutím ovšem není usnesení, jímž je v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o návrhu na přerušení řízení ve smyslu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Po právní moci usnesení odvolací soud podle toho, jak o návrhu rozhodne, buď v projednání věci za účelem posouzení důvodnosti odvolání pokračuje a ve věci rozhodne meritorním rozhodnutím, popřípadě rozhodnutím nemeritorní povahy (například v důsledku zpětvzetí odvolání), čímž bude (až teprve tehdy) odvolací řízení skončeno, anebo bude odvolací řízení přerušeno s účinkem vyplývajícím z §111 odst. 1 věta první o. s. ř. Nastane tzv. klid řízení, kdy se nekonají jednání a neběží žádné lhůty podle občanského soudního řádu, a nemůže být ani vydáno žádné rozhodnutí, kterým by bylo odvolací řízení skončeno.
V poměrech projednávané věci považuje dovolací soud za nezbytné uvést, že názor Ústavního soudu vyjádřený ve shora označeném usnesení není správný. Ústavní soud totiž přehlédl, že v usnesení Nejvyššího soudu, na nějž odkázal, bylo předmětem dovolacího přezkumu usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení. Odvolací soud tak sám řízení před ním probíhající nepřerušoval, ale k odvolání účastníka řízení posuzoval správnost procesního postupu soudu prvního stupně, který řízení přerušil. Důsledek rozhodnutí odvolacího soudu v této procesní situaci je takový, že po jeho vydání je vyčerpán předmět odvolacího přezkumu, tj. odvolací řízení je skončeno, a věc se vrací do fáze řízení před soudem prvního stupně.
Vedle popsaného důvodu nepřípustnosti dovolání, jenž má oporu v §237 o. s. ř. a contr., by nemohlo být dovolání přípustné ani pro nedodržení dvouměsíční dovolací lhůty upravené v §240 odst. 1 o. s. ř. Protože poučení odvolacího soudu o nepřípustnosti dovolání obsažené v písemném vyhotovení usnesení ze dne 19. 8. 2016, č. j. 28 Co 190/2014-2255, bylo správné, nemohl se uplatnit procesní následek vyplývající z §240 odst. 3 o. s. ř., tj. nedošlo k prodloužení lhůty určené k podání dovolání na celkovou dobu tří měsíců. Pokud bylo usnesení odvolacího soudu doručeno zástupci dovolatelů dne 23. 8. 2016 a dovolání podáno k poštovní přepravě dne 10. 11. 2016 (viz poštovní obálka přiložená k písemnému vyhotovení dovolání před č. l. 2887), pak bylo dovolání žalovaných 1) a 2) podáno zjevně opožděně.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu