ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.466.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 466/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce B. Sc. P. H. , zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalovanému Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizaci , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, identifikační číslo osoby: 65993390, zastoupenému JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátě, Masarykovo náměstí 91/28, o zdržení se jednání, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 68/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2016, č. j. 57 Co 205/2016-96, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Ostravě (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 1. 2016, č. j. 26 C 68/2015-80, přerušil řízení (o uložení povinnosti zdržet se realizace stavby) do doby, než bude ukončeno řízení, které je vedeno u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 27/2013.
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného usnesením ze dne 23. 6. 2016, č. j. 57 Co 205/2016-96, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje. Z odůvodnění usnesení se podává, že odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného po zjištění, že odpadla překážka, pro niž bylo soudem prvního stupně řízení přerušeno, postupoval podle §220 odst. 1 o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. V něm vymezil důvod přípustnosti dovolání odkazem na §237 odst. 3 o. s. ř. (zřejmě se jedná o pouhé přepsání, neboť takto označené ustanovení není v občanském soudním řádu obsaženo) a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Odvolacímu soudu vytýkal chybnou aplikaci ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Dovozoval, že důvod pro přerušení řízení i nadále trvá, neboť řízení o kasační žalobě před Krajským soudem v Ostravě nebylo dosud pravomocně skončeno. Účinky odpadnutí překážky pro klid řízení přitom nemůže nahradit skutečnost, že nalézací soud má k dispozici správní spis. Dále žalobce uvedl, že odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru i z hlediska aplikace §3 odst. 2 písm. e) a f), §1004 a §1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval tím, zda je dovolání žalobce přípustné ( §237 o. s. ř. ).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).
V posuzované věci dovolání není přípustné již z toho důvodu, že žalobce v rozporu se shora označenou judikaturou dovolacího soudu nevymezil žádnou otázku přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a tato nevyplývá ani z obsahu dovolání. Dovolací soud přitom není oprávněn si sám vymezit otázku přípustnosti dovolání namísto dovolatele, neboť takovým postupem by zjevně porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, a to především zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Ostatně judikatura dovolacího soudu akceptuje, že dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
Důvod přípustnosti dovolání rovněž nemůže být suplován vymezením dovolacího důvodu, tedy nesprávného právního posouzení věci. Pokud dovolací důvod dovolatel vymezí tak, že uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi dovolacího soudu řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak. Právě vylíčení vazby mezi řešením právní otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí, a rozhodovací praxí dovolacího soudu dovolání v projednávané věci postrádá.
Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci samé končí, a řízení nebylo dříve skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, jež bylo publikováno pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu