ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5017.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5017/2017-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce S. M. , zastoupeného Mgr. Mojmírem Ohnoutkou, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 1212, proti žalované J. M. , zastoupené Mgr. Marií Strakošovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží 2809, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 6 C 22/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. května 2017, č. j. 60 Co 316/2016-329, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 503,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované Mgr. Marie Strakošové, advokátky se sídlem ve Zlíně, Fügnerovo nábřeží 2809.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 6 C 22/2011-273, přikázal ze zaniklého společného jmění manželů (dále také „SJM“) do výlučného vlastnictví žalované šatní trojdílnou skříň (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na vypořádání SJM částku 21 283 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 5. 2017, č. j. 60 Co 316/2016-329, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.).
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud učinil v napadeném rozsudku nesprávný právní závěr, kterým se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s id. ½ pozemku, jehož souč ástí je dům v k. ú. U. H. (dále jen „předmětná nemovitost“), náležející do SJM. Žalovaná předmětnou nemovitost prodala po zániku SJM. Poměrnou část kupní ceny tedy měl soud vypořádat. Zmiňuje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4002/2011, a ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, a pokládá v souvislosti s nimi otázku, zda měl žalobce učinit předmětem vypořádání předmětnou nemovitost, kterou po zániku SJM žalovaná prodala, nebo učinit předmětem vypořádání SJM část kupní ceny, kterou žalovaná získala za převod předmětné nemovitosti. Žalobce má za to, že předmětem vypořádání může být toliko částka získaná za převod předmětné nemovitosti. Dále doplňuje, že nenamítl relativní neplatnost právního úkonu prodeje předmětné nemovitosti, a proto je kupní smlouva uzavřená žalovanou platná. Předmětná nemovitost byla platně převedena a žalobce se tedy nemohl domáhat jejího vypořádání, neboť ke dni vypořádání již součást SJM netvořila. Usuzuje, že by se tato hodnota však měla odrazit ve výroku o vyrovnání podílů. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná má za to, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, když nalézací soudy řádně vypořádaly veškeré majetkové hodnoty zaniklého SJM, které účastníci v zákonné lhůty učinili předmětem vypořádání. Dodává, že otázka vymezená žalobcem není způsobilá k posouzení. Soudy se správně tvrzenou majetkovou hodnotou nezabývaly, neboť žádný z účastníků ji neučinil předmětem vypořádání. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, popřípadě zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce vymezuje otázku, zda měl učinit předmětem vypořádání id. ½ předmětné nemovitosti, kterou žalovaná po zániku SJM prodala, nebo učinit předmětem vypořádání SJM část kupní ceny, kterou žalovaná získala za převod id. ½ předmětné nemovitosti.
Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť na ní napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno.
Dovolací soud předně předesílá, že je plně v dispozici účastníka řízení, co učiní předmětem soudního vypořádání společného jmění manželů.
Odvolací soud vůbec nezaložil své rozhodnutí na řešení otázky naznačené dovolatelem, zda „měl žalobce učinit předmětem vypořádání id. ½ pozemku, jehož součástí je dům v k. ú. U. H., kterou žalovaná po zániku společného jmění prodala, nebo učinit předmětem vypořádání společného jmění manželů část kupní ceny, kterou žalovaná získala za převod ½ nemovitosti náležející do společného jmění manželů“.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v řízení nemohla být vypořádána id. ½ pozemku, jehož souč ástí je dům, neboť žalobce návrh na vypořádání id. ½ pozemku, jehož souč ástí je dům v řízení v době od 28. 4. 2008 do 28. 4. 2011, tj. do tří let od zániku společného jmění neuplatnil; to ostatně potvrzuje i dovolatel, což vyplývá z toho, že tento převod (srpen 2009) předcházel podání žaloby (2011). Pokud se odvolací soud výslovně nevyjádřil k dovolatelem tvrzenému požadavku na vypořádání finanční částky, za kterou byl uvedený spoluvlastnický podíl žalovanou převeden, neučinil tak zřejmě proto, že žalobce takový požadavek v průběhu řízení před soudem prvního stupně vůbec neuplatnil. Zjevně pak toliko konstatoval, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok ve smyslu §216 odst. 2 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněné dovolací námitky ostatně věcně správné. Věci tvořící součást společného jmění manželů, které nejsou uplatněny a navrženy k vypořádání do tří let od zániku společného jmění manželů, již v řízení o vypořádání společného jmění vypořádat nelze, protože se u nich uplatní důsledky vyplývající ze zákonné domněnky vypořádání (§150 odst. 4 obč. zák.). Nárok, který strany v uvedené lhůtě řádně neuplatní, nemůže soud v řízení o vypořádání SJM vypořádávat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2881/2008 (uveřejněné pod č. C 8 310 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Dovolací soud po přezkoumání věci shledal, že se ze spisu nepodává, že by některý z účastníků řízení nárok na vypořádání peněžité částky získané žalovanou za převod spoluvlastnického podílu uplatnil do 28. 4. 2011, tj. posledního dne tříleté lhůty k uplatnění nároku na vypořádání.
První náznak uplatněného požadavku ve vztahu k částce získané za žalovanou za převod spoluvlastnického podílu učinil totiž dovolatel až v odvolání ze dne 16. 7. 2016, tj. bez jakýchkoliv pochybností po uplynutí tří let od zániku SJM. Nadto se tak stalo až v rámci odvolacího řízení, ačkoliv soud prvního stupně u posledního jednání konaného dne 3. 5. 2016 poskytl účastníkům řádné poučení podle §119a o. s. ř.
V návaznosti na učiněný závěr se odvolací soud předmětu vypořádání, tedy otázce, zda vypořádávat id. ½ předmětné nemovitosti či část kupní ceny, nevěnoval. Vymezená otázka je bezpředmětná a argumentace judikaturou o předmětu vypořádání nepřípadná.
Řízení o vypořádání SJM je řízením sporným, jež je ovládáno zásadou projednací; tvrdit skutečnosti je v tomto řízení věcí účastníků řízení [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3441/2009 (uveřejněný pod č. C 8 969 v Souboru)]. Stranám nelze vnucovat určitý způsob vypořádání; proto podají-li návrh na vypořádání jen části SJM, je soud tímto rozsahem vázán (vázán ovšem není navrženým způsobem vypořádání). Soud tak může do vypořádání zahrnout jen ten majetek, který účastníci výslovně učinili předmětem vypořádání [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1192/2007 (uveřejněný pod č. C 8 045 v Souboru)].
K námitce žalobce, že se uvedené závěry mohou prosadit pouze tehdy, jestliže v době vypořádání SJM patří taková věc do SJM, a nikoliv za situace, kdy byla věc po zániku SJM a před jeho vypořádáním platně převedena na třetí osobu, dovolací soud pro úplnost rozhodnutí dodává, že v judikatuře není pochyb o tom, že je v takovém případě třeba navrhnout vypořádání částky získané za převod vlastnického práva k takové věci do tří let od zániku společného jmění manželů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 172/2012 (uveřejněný pod č. C 13 304 v Souboru)]. V předmětném řízení však žalobce ani žalovaná vypořádání zpeněženého podílu k předmětné nemovitosti v této lhůtě nenavrhli.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 11. prosince 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu