ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5142.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5142/2017-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců: a) LOKAL INVEST s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Donská 1554/12, IČO 26446073, a b) M. S , zastoupených JUDr. Jakubem Vozábem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 747/10, proti žalovanému M. P. , zastoupenému JUDr. Pavlem Srbem, advokátem se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 294/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 69 Co 112/2017-149, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 10 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 28 C 294/2015-84, určil, že pozemek katastrální území V., zapsaný v katastru nemovitostí na LV vedeném Katastrálním úřadem pro P., katastrální pracoviště P. pro katastrální území V., obec P., není zatížen věcným břemenem (podle listiny) práva chůze a jízdy po tomto pozemku pro vlastníka pozemku, katastrální území V., zapsaného na LV vedeném Katastrálním úřadem pro P., katastrální pracoviště P., pro katastrální území V., obec P., zřízeným kupní smlouvou se zřízením věcných břemen, uzavřenou dne 25. 2. 2000 mezi žalovaným a společností DONSKAINVEST s. r. o., IČO 25173723, se sídlem Praha 10, Donská 12/317, na základě které byl povolen zápis tohoto věcného břemene do katastru nemovitostí (výrok I.), zamítl vzájemný návrh žalovaného, že žalobci jsou povinni vůči žalovanému se zdržet jakýchkoliv činností vedoucích k omezení práv žalovaného a dále že jsou povinni předat žalovanému tři sety klíčů, či funkčního ovládání k hlavním vjezdovým vratům (výrok II.), a rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 69 Co 112/2017-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil ve znění, že vyjmenované jednotky, v budově postavené na pozemcích, zapsané na LV vedených Katastrálním úřadem pro P., Katastrální pracoviště P., pro k. ú. V. a obec P., nejsou zatíženy věcným břemenem (podle listiny) práva chůze a jízdy po pozemku k. ú. V., pro vlastníka pozemku, k. ú. V., zapsaného na LV vedeném Katastrálním úřadem pro P., katastrální pracoviště P., pro katastrální území V., obec P., zřízeným kupní smlouvou se zřízením věcných břemen uzavřenou dne 25. 5. 2000 mezi žalovaným a společností DONSKAINVEST s. r. o., IČO 25173723, se sídlem Praha 10, Donská 12/317, na základě které byl povolen zápis tohoto věcného břemene do katastru nemovitostí (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. o vzájemném návrhu žalovaného a ve výroku III. o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o citaci §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Uvádí, že uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.; ačkoliv nejprve výslovně uvádí, že napadá výrok rozsudku pod bodem I. (str. 4 dovolání), v závěru navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil ve výroku I. tak, že se žaloba zamítá, ve výroku II. tak, že se jeho žalobě vyhovuje, nebo rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, dovolání a vyjádření k němu jsou účastníkům známy a dovolací soud na ně pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje mimo jiné údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. To platí i pro nevymezení přípustnosti dovolání (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3893/2013, a řadu dalších rozhodnutí).
Právní úprava dovolacího řízení účinná od 1. 1. 2013 nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podstata věci je v tomto: Dne 25. 5. 2000 prodala právní předchůdkyně žalující strany – společnost Edilstav, s. r. o., žalovanému pozemek a garáž na něm zřízenou, a současně ve prospěch prodávané nemovitosti zřídila věcné břemeno – právo chůze a jízdy přes pozemek; tento pozemek byl však již tenkrát zčásti zastavěn domem. Téhož dne účastníci smlouvy uzavřeli dohodu o výkonu vlastnických práv, ve které vymezili prostor pro výkon věcného břemene s tím, že jde o vjezd do dvora, který slouží jako jediná přístupová cesta (str. 9 rozsudku soudu prvního stupně dole); tento vjezd však vedl ve skutečnosti přes budovu, nikoliv tedy přes pozemek, ale nad ním. Jak prodávající společnost, tak i její nástupci nejprve právo žalovaného respektovali. Později, 3. 2. 2010, žalující společnost uzavřela s žalovaným smlouvou o právu provést stavbu a o spolupráci; v této dohodě bylo věcné břemeno respektováno (str. 11 rozsudku soudu prvního stupně dole a násl.); nová budova na místě původního domu byla zřízena tak, aby průjezd umožňovala. Po jejím zřízení však žalobci začali existenci věcného břemene zpochybňovat s tím, že cesta nemohla vést přes zastavěný pozemek, a smlouva o zřízení věcného břemene proto byla od samého počátku absolutně neplatná pro nemožnost plnění.
Soud prvního stupně žalobě vyhověl s tím, že věcné břemeno zaniklo, neboť jím zatížený pozemek byl celý zastavěn budovou, takže přes něj nelze přejíždět; příjezd lze realizovat přes tuto budovu, ale ta není věcným břemenem zatížena. Věcné břemeno tak zaniklo v důsledku trvalé změny poměrů. Odvolací soud rozsudek v části, týkající se určení existence věcného břemene potvrdil, byť z jiného právního důvodu; zaujal (v souladu s žalobním tvrzením) názor, že věcné břemeno nebylo pro nemožnost plnění ani platně zřízeno, neboť od počátku jej nebylo možno přes zatížený pozemek vykonávat. Rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II., kterým byla zamítnuta vzájemná žaloba, však zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, aby se zabýval možností vydržení věcného břemene; tato část rozhodnutí není dovoláním dotčena.
Rozsudek odvolacího soudu tak stojí v napadené části jedině a výlučně na právní otázce, zda lze platně sjednat věcné břemeno průchodu a průjezdu k pozemku, který je zcela zastavěn stavbou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný rozsáhlé dovolání, ve kterém popisuje celý případ, vrací se ke skutkovým otázkám, popírá naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, zpochybňuje přípustnost změny žaloby v odvolacím řízení, vznáší námitku promlčení práva žalobců žádat určení neexistence věcného břemene; poukazuje na to, že průjezd dlouhodobě a nerušeně užíval a že žalobce 1) i jinak jeho právo respektoval, zpochybnil je až v roce 2015. Také stavební úřad vyšel z existence věcného břemene a s ohledem na něj byla stavba nové budovy povolena. Nesouhlasí se závěrem o neplatnosti smlouvy o zřízení věcného břemene pro nemožnost jeho výkonu s tím, že fakticky vykonáváno bylo. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1304/2007 (aniž by však tvrdil, že je s ním napadené rozhodnutí v rozporu); zpochybňuje též aplikaci §151o odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.) na danou věc. Za „právní situaci dosud dovolacím soudem neřešenou“ považuje dovolatel, zda „by právo vjezdu a výjezdu a chůze po pozemku bylo tzv. nemožné jen z důvodu, že pod určitým pozemkem se ještě stavebně nachází jedno, dvě či více podzemních podlaží se sklepy, garážemi či sklady a technologickým zázemím budov“.
Nicméně ohledně samotné úvahy odvolacího soudu o tom, že smlouva o zřízení věcného břemene byla neplatná pro nemožnost plnění, neboť cesta měla vést přes pozemek, který byl zcela zastavěn budovou, přípustnost dovolání nijak nevymezuje; na otázkách, kterým se obsáhle věnuje, není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Jistě, věcné břemeno cesty lze zřídit i k pozemku, pod kterým se nachází sklepy, garáže apod., ovšem jen tehdy, lze-li přes pozemek (fyzicky) chodit a jezdit. Jsou-li však tyto prostory součástí budovy, která není součástí pozemku (a tou budova před 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník č. 89/2012 Sb., nemohla být) a ve které je průjezd, znamená to, že pozemek je až pod budovou, včetně jejich podzemních částí, a nelze přes něj jezdit ani přecházet; to je možné jen přes budovu. Problém tedy není v tom, zda – jak se uvádí v dovolání - „by právo vjezdu a výjezdu a chůze po pozemku bylo tzv. nemožné jen z důvodu, že pod určitým pozemkem se ještě stavebně nachází jedno, dvě či více podzemních podlaží se sklepy, garážemi či sklady a technologickým zázemím budov“, ale v tom, zda věcné břemeno, zatěžující podle znění smlouvy výlučně pozemek, se týkalo i budovy
– samostatné věci - nad ním zřízené. Tuto otázku však dovolání nijak neotevírá a ve vztahu k ní nevymezuje ani důvod přípustnosti dovolání.
K tomu lze dodat, že ani odkazy na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se zřízení práva nezbytné cesty (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1274/2003) nejsou zcela mylné. Lze přisvědčit, že smluvně lze zřídit i právo průchodu a průjezdu přes budovu – z judikatury Nejvyššího soudu rozhodně nevyplývá opak. Avšak zmíněné rozhodnutí jasně deklaruje, že je rozdíl mezi věcným břemenem zatěžujícím pozemek a břemenem zatěžujícím budovu na něm postavenou.
K námitce promlčení práva uplatnit absolutní neplatnost – i zde vznesené bez vymezení důvodu přípustnosti dovolání - se poznamenává, že námitku promlčení lze vznést kdykoli v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, tedy nejpozději v odvolacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Cdo 3766/2007); ostatně právo dovozovat důsledky z absolutní neplatnosti právního jednání promlčení vůbec nepodléhá; jak však odvolací soud správně uvedl, s ohledem na okolnosti věci do úvahy připadá vydržení vykonávaného práva. Rozsudek odvolacího soudu je formulován tak, že se týká existence věcného břemene zřízeného smlouvou, nevylučuje však vznik a trvání věcného břemene průjezdu přes budovu založeného vydržením práva.
V dovolání uplatňovaná skutečnost, že žalobci užívání budovy k průjezdu trpěli a právo uznávali, je okolností významnou pro posuzování dobré víry žalovaného (§130 odst. 1, §134 odst. 1 obč. zák.), nikoliv platnosti smlouvy. Ostatně platnost smlouvy je třeba posuzovat k okamžiku jejího uzavření (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98).
K naléhavému právnímu zájmu žalobců na požadovaném určení: Žalobci tím, že popírají existenci věcného břemene, tvrdí, že stav katastru nemovitostí je v rozporu se skutečným právním stavem. Za této situace mají na určení naléhavý právní zájem (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1799/2004).
K tvrzené vadě řízení – připuštění změny žaloby v odvolacím řízení – dovolatel odkazuje na to, že dovolací soud se takovou námitkou musí zabývat, neboť mu to ukládá §229 odst. 3 o. s. ř. Ve skutečnosti je tato povinnost stanovena v §242 odst. 3 o. s. ř., věta druhá, a to takto: „Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Protože dovolání přípustné není, nebylo možné se s odkazem na toto ustanovení tvrzenou vadou zabývat. Lze dodat, že podle konstantní judikatury žalobce může změnit žalobu za podmínek uvedených v ustanovení §95 o. s. ř. také za odvolacího řízení (srov. §211 o. s. ř.), ledaže by změnou žaloby uplatňoval nový nárok, tj. nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve (původně) uplatněným nárokem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 1998, sp. zn. 2 Cdon 753/97, uveřejněný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). V dané věci o jiný nárok nešlo, byl jen kvůli rozdělení budovy
– součásti pozemku – na jednotky jinak označen objekt, ke kterému se mělo popírané věcné břemeno vztahovat.
Dovolatel sice – navzdory tvrzení, že napadá rozsudek odvolacího soudu jen ve výroku pod bodem I. - navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu i ve výroku pod bodem II., ovšem neuvádí v této souvislosti žádnou argumentaci; patrně má za to, že dovolací soud vyhoví jeho návrhu na změnu rozsudku pod bodem I. a tím se otevře možnost změnit výrok pod bodem II. Již proto, že dovolání proti výroku pod bodem I. bylo odmítnuto, nepřichází taková možnost do úvahy.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Soud prvního stupně, který bude v řízení pokračovat, rozhodne také o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu