ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5264.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 5264/2017-237
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně V. J. , zastoupené JUDr. Doubravkou Řehouškovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Puklicova 49, proti žalované obci Dvorce, se sídlem ve Dvorcích 21, identifikační číslo osoby: 00373672, zastoupené Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 1669/2, o zřízení služebnosti nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 22 C 55/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 17. 1. 2017, č. j. 54 Co 4/2016-212, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 28. července 2015, č. j. 22 C 55/2014-148, se zastavuje .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Petra Noska, advokáta se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 1669/2, do tří dnů od právní moci tohoto unesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3, věta první, občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“):
Okresní soud v Jihlavě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 7. 2015, č. j. 22 C 55/2014-148, zamítl žalobu o zřízení služebnosti nezbytné cesty odpovídající právu chůze a jízdy po vymezené části pozemku v katastrálním území D. ve prospěch každého vlastníka pozemku v katastrálním území D. (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.) a o nákladech řízení státu (výrok III.).
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 1. 2017, č. j. 54 Co 4/2016-212, k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil s tím, že zákres s vyznačením části služebného pozemku je nedílnou součástí písemného vyhotovení rozsudku (výrok I.), změnil výroky o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech řízení státu ve výši náhrady těchto nákladů (výroky II. a III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV.).
Proti rozsudku odvolacího soudu a rovněž i proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání. V něm rekapitulovala obsah výrokových částí rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku soudu odvolacího a důvody, pro které nalézací soud žalobu zamítl. Dále uvedla, že nepřihlédl k jejím námitkám, pokud jde o hodnocení pravdivosti svědeckých výpovědí. Uvedla, že byla zkrácena na svých právech, neboť zřízením služebnosti by byl při užívání pozemku panujícího a služebného zachován stávající pokojný stav. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná má za to, že dovolání má vady, které nebyly v prekluzivní lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny. Rovněž připomněla, že v rozporu s §236 odst. 1 o. s. ř. dovolání směřuje rovněž proti rozsudku soudu prvního stupně. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů a obsah dovolání jsou účastníkům řízení známy a tvoří obsah procesního spisu; proto na ně nad rámec výše uvedeného dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 17. 1. 2017 (srovnej část první, čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno jak proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou splněny podmínky dovolacího řízení, jestli má dovolání další předepsané náležitosti, tj. byl-li řádně uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a zda žalobkyně vymezila přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobkyně, které směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, podle §104 odst. 1 věty první ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř. zastavil (blíže srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, publikované v časopisu Soudní judikatura pod č. 45/2000).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §241b odst. 3 věta první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Z pohledu §241b odst. 3 věta druhá o. s. ř. je dovolání podané žalobkyní dne 27. 5. 2017 včasné. Evidentně však postrádá obligatorní náležitosti dovolání stanovené §241a odst. 2 o. s. ř. (zejména údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ovšem též důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vysvětlení, v čem tato nesprávnost spočívá – k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, spolu s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na www.nsoud.cz ). Původně odstranitelné vady dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. staly vadami neodstranitelnými (v poměrech projednávané věci tato lhůta skončila dne 27. 7. 2017).
Bez vlivu na výše uvedený závěr o vadách dovolání zbývá dodat, že dovolací soud by nemohl dovolání žalobkyně věcně projednat ani z důvodu absence řádného vymezení přípustnosti dovolání. Pokud dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci (nikoliv námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či hodnocení provedených důkazů – k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013), se vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak. K projednání dovolání také nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části, popřípadě prostý odkaz na §237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Jelikož uvedené náležitosti dovolání žalobkyně zcela postrádá, a jejich absence je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 8. listopadu 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu