ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5337.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 5337/2015-213
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. K. , zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 52, proti žalované obci Vendryně, IČO 63026112, se sídlem ve Vendryni 500, zastoupené JUDr. Janem Starzykem, advokátem se sídlem v Třinci – Starém Městě, Husova 401, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 20 C 120/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 8. 2015, č. j. 51 Co 16/2015-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalované JUDr. Jana Starzyka.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku – Místku (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, č. j. 20 C 120/2012-152, zamítl ve výroku I. žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem: a) kanalizace umístěné pod pozemky parc. č. v k. ú. V., a to od kanalizační šachty označené v geometrickém výkresu č. 4643 vypracovaném J. F.jako S 339 po čerpací stanici ČS-3, vyjma této čerpací stanice (dále rovněž jako „část výtlačné kanalizační stoky V3“), b) kanalizace umístěné pod pozemky parc. č. v k. ú. V., a to od kanalizační šachty označené v geometrickém výkresu č. 4643 vypracovaném J. F. jako S 173 po kanalizační šachtu S 182, včetně dalších kanalizačních šachet specifikovaných v tomto výroku (dále také jako „část kanalizační stoky A-5-1“), c) kanalizace umístěné pod pozemky parc. č. v k. ú. V., a to od kanalizační šachty označené v geometrickém výkresu č. 4643 vypracovaném J. F. jako S 317 po kanalizační šachtu označenou jako S 175, včetně těchto kanalizační šachet (dále také jako „kanalizační stoka A-5-1-10“; společně rovněž jako „části kanalizace“). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 4. 8. 2009 uzavřely Slezský vodohospodářský svazek, obec B. a obec V. jako objednatelé a Sdružení Čistá Olše tvořené IMOS Brno, a.s., a BAK stavební společnost, a.s. jako zhotovitelé smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo vybudování kanalizace v obci V.
Dne 1. 10. 2009 uzavřeli IMOS Brno, a.s. (dále také jako „hlavní zhotovitel“) a žalobce jako subdodavatel hlavního zhotovitele smlouvu o dílo, jejímž předmětem byl závazek žalobce vybudovat některé části kanalizace v obci V., mimo jiné stoku A-5-1 a výtlačnou kanalizační stoku V3. Žalobce se v čl. 2. 3. smlouvy zavázal provést i práce, které v zadávací dokumentaci sice nejsou obsaženy, ale které jsou nezbytné pro provedení díla a jeho řádné fungování.
Nalézací soud zjistil, že žalobce zhotovil kanalizační stoky A-5-1, A-5-1-10 a výtlačnou kanalizační stoku V3 v jiné či delší trase než bylo původně ujednáno ve smlouvě o dílo uzavřené mezi žalobcem a hlavním zhotovitelem. V tomto změněném rozsahu také žalobce část kanalizační sítě hlavnímu zhotoviteli předal a ten ji od žalobce převzal. Žalobce předpokládal, že shora uvedené změny na díle, které byly nezbytné k jeho dokončení, mu budou hlavním zhotovitelem uhrazeny, k čemuž však podle tvrzení žalobce nedošlo. Proto se domáhá určení vlastnického práva k těmto částem kanalizace vůči obci V. jako „hlavnímu“ objednateli.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná jako objednatel a IMOS Brno, a.s., jako hlavní zhotovitel se na výše uvedených změnách na díle dohodly a žalovaná kanalizaci i s těmito změnami převzala.
Uvedl, že žalovaná nabyla vlastnické právo k celé kanalizaci (a tedy i k jednotlivým částem, k nimž se domáhá určení vlastnického práva žalobce) na základě §542 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), neboť hlavní zhotovitel vybudoval kanalizaci na pozemcích žalované, resp. na pozemcích, které žalovaná opatřila. Vlastníkem zhotovované věci byla tedy od počátku žalovaná. Poznamenal, že není rozhodné, zda hlavní zhotovitel použil k provedení díla jinou osobu a zda došlo ve vztahu mezi hlavním zhotovitelem a jeho subdodavatelem k nabytí vlastnického práva ze strany hlavního zhotovitele. Doplnil, že žalobce vybudoval sporné části kanalizace na základě smlouvy o dílo uzavřené s hlavním zhotovitelem, nemohl k nim proto nabýt vlastnické právo, protože je od počátku nestavěl s právně relevantně projeveným úmyslem zhotovit je pro sebe. Vlastnické právo začal uplatňovat až poté, co se mu (podle jeho tvrzení) nedostalo plnění v souvislosti se smlouvou o dílo uzavřenou s hlavním zhotovitelem.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 4. 8. 2015, č. j. 51 Co 16/2015-186, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně.
K právnímu posouzení uvedl, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo ke shora specifikovaným částem kanalizace, neboť nejsou samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale pouze součástí věci hlavní – kanalizační stoky. Nemohou být od kanalizační stoky odděleny, aniž by se kanalizační stoka znehodnotila a zcela přestala plnit svoji funkci. Věc hlavní a její součást tvoří jedinou věc v právním slova smyslu, a proto nemůže nabýt vlastnické právo k součásti hlavní věci osoba odlišná od nabyvatele vlastnického práva k věci hlavní. V poměrech projednávané věci je zřejmé, že vlastnické právo ke kanalizačním stokám i celé kanalizaci v obci V. nabyla žalovaná, a proto nemohl nabýt vlastnické právo ke shora specifikovaným částem kanalizačních stok žalobce.
Rovněž konstatoval, že vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil. Jde-li o stavbu, nabývá k ní vlastnické právo stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy osoba, která stavbu uskutečnila s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe.
V posuzované věci ovšem žalobce právně relevantní úmysl mít pro sebe části kanalizace neprojevil a takový úmysl ani v době zhotovování díla neměl. Ze smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a hlavním zhotovitelem se podává, že žalobce se zavázal provádět dílo i nad rámec rozsahu sjednaného v této smlouvě na žádost druhé smluvní strany. Učinil-li tak, plnil svůj smluvní závazek, což vylučuje originární nabytí vlastnického práva.
Dále poznamenal, že podle §538 obch. zák. je zhotovitel oprávněn pověřit prováděním díla jinou osobu, přičemž (s ohledem např. na §15 odst. 1 či §664 obch. zák.) osoba pověřená má postavení zástupce osoby pověřující a je tedy oprávněna za tuto osobu (a s účinky pro ni) jednat. V takovém případě hlavní zhotovitel kanalizace uzavřením smlouvy o dílo se subdodavatelem (žalobcem) postavení objednatele díla nenabyl. Žalobce jako subdodavatel proto má vůči žalované jako „hlavnímu“ objednateli postavení zástupce hlavního zhotovitele a jako jeho zástupce nemůže sám svým jménem a na svůj účet práva vůči žalované jako „hlavnímu“ objednateli nabýt. Proto žalobce jako subdodavatel hlavního zhotovitele nemohl nabýt ani vlastnické právo ke zhotovované věci.
Za nepřiléhavou považoval námitku žalobce o rovném postavení smluvních stran obou smluv o dílo. Dovodil, že smlouva o dílo uzavřená mezi IMOS Brno, a.s., jako hlavním zhotovitelem a žalobcem jako jeho subdodavatelem je závislá na smlouvě o dílo uzavřené mezi (mimo jiné) žalovanou jako „hlavním“ objednatelem a IMOS Brno, a.s., jako hlavním zhotovitelem.
Uzavřel, že ze všech shora uvedených důvodů nemůže být důvodný žalobní požadavek, že žalobce je vlastníkem shora specifikovaných částí kanalizace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že části kanalizace, k nimž se domáhá určení vlastnického práva, nejsou věcí v právním slova smyslu, avšak součástí věci - kanalizační stoky. Uvádí, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 22 Cdo 944/2007) je vodovod ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích hromadnou věcí, která se skládá z vodovodního řadu a vodárenský objektů, přičemž vlastníkem vodovodního řadu a vodárenských objektů mohou být odlišné subjekty. Rovněž kanalizace je ve smyslu shora uvedeného zákona hromadnou věcí skládající se mimo jiné z kanalizačních stok a kanalizačních objektů. Tudíž části kanalizace, k nimž se domáhá určení vlastnického práva, jsou samostatnými věcmi v právním slova smyslu – a to kanalizačními stokami. Poznamenává, že v případě kanalizací neshledává funkční hledisko jako vhodné definiční kritérium součásti věci (podle tohoto hlediska je za součást věci považován výsledek stavební činnosti, nemůže-li být od této věci oddělen, aniž by došlo k jejímu znehodnocení a ztrátě funkčnosti).
Dále napadá závěr odvolacího soudu, že nenabyl vlastnické právo k částem kanalizace, neboť neprojevil právně relevantní úmysl mít tyto věci pro sebe. Za důkaz takového úmyslu považuje skutečnost, že vybudoval na své náklady části kanalizace (ohledně kterých nebyla uzavřena smlouva o dílo) s tím, že buď bude uzavřen dodatek ke smlouvě o dílo a za provedení díla dostane zaplaceno, nebo zůstanou části kanalizace v jeho vlastnictví. Dovozuje, že v takovém případě právně relevantně projevený úmysl mít věc pro sebe existoval, a to v podobě eventuálního úmyslu.
Podle dovolatele neobstojí ani argumentace odvolacího soudu, že smlouva o dílo uzavřená mezi IMOS Brno, a.s., jako hlavním zhotovitelem a žalobcem jako subdodavatelem je závislá (akcesorická) na smlouvě o dílo uzavřené mezi žalovanou jako „hlavním“ objednatelem a IMOS Brno., a.s., jako hlavním zhotovitelem. Namítá, že obch. zák. žádnou akcesoritu smluv nezakotvuje a tato nevyplývá ani ze shora uvedených smluv o dílo. Potom ale nelze dospět k závěru, že žalobce zhotovoval dílo, jehož vlastníkem byla od počátku žalovaná, jelikož žalobce se žalovanou žádnou smlouvu neuzavřel.
Dodává, že shora specifikované části kanalizace zhotovil nad rámec smlouvy o dílo, tudíž vlastnické právo k nim nabyl originárně. Není proto přiléhavý závěr odvolacího soudu, že žalobce vystupoval pouze jako zástupce hlavního zhotovitele, který nebyl oprávněn sám svým jménem jednat a nabývat na svůj účet práva vůči žalované jako objednateli.
Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Uvádí, že nabyla vlastnické právo ke kanalizaci jako celku na základě smlouvy o dílo uzavřené s hlavním zhotovitelem, kterému také zaplatila cenu díla. Dovolatel se snaží narušit právní postavení žalované tím, že se domáhá určení vlastnického práva ke shora specifikovaným částem kanalizace, které žalovaná nabyla v dobré víře. Má za to, že žalobcem specifikované části kanalizace nejsou samostatnou věcí v právním slova smyslu, ale představují pouhé části kanalizačních stok, protože při jejich případném oddělení od zbytku kanalizační stoky přestanou plnit svou funkci. Poznamenává, že dovolatel zhotovil části kanalizačních stok na základě smlouvy o dílo uzavřené s IMOS Brno., a.s, jako hlavním zhotovitelem a plnil svůj závazek vyplývající z této smlouvy. Nebudoval proto sporné části kanalizace s úmyslem mít je pro sebe. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno před 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Podle §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějšího předpisu, se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Protože k tvrzenému nabytí vlastnického práva žalobce mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud při posouzení této otázky podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno mimo jiné na závěru, že žalobce nenabyl vlastnické právo ke shora specifikovaným částem kanalizace, neboť je nezhotovil s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3710/2011 (toto a další níže uvedené rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), přijal a odůvodnil závěr, že „vlastnictví k nově zhotovené věci nabývá originárně ten, kdo věc vytvořil (poněkud odlišná pravidla platí pro zpracování cizí věci - viz §135b obč. zák.). Jde-li o stavbu, nabývá k ní takto vlastnictví stavebník v občanskoprávním smyslu, tedy ten, který stavbu uskutečnil s (právně relevantně projeveným) úmyslem mít ji pro sebe (viz například nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. III ÚS 336/96, dostupné na nalus.usoud.cz).“
V poměrech projednávané věci žalobce jako subdodavatel hlavního zhotovitele kanalizace v obci V. neměl a ani mít nemohl právně relevantně projevený úmysl zhotovit části kanalizace „pro sebe“, a to ani v podobě „eventuálního úmyslu“. Podle čl. 2. 1. smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a hlavním zhotovitelem kanalizace byla předmětem díla „Stavba kanalizace v obci V.“ Tento předmět díla byl dále specifikován, a to např. jako „stoka A-5-1“ či „výtlačná kanalizační stoka V3“. Žalobce byl povinen na základě čl. 2. 3. smlouvy provést „na svůj náklad a své nebezpečí veškeré práce a dodávky, které jsou v projektové dokumentaci obsaženy,“ a dále „i práce, které v dokumentaci sice obsaženy nejsou, ale které jsou nezbytné pro provedení díla a jeho řádné fungování.“ Podle čl. 4. 4. „veškeré hlavním zhotovitelem učiněné dodatečné objednávky, dodatečné omezení či jiné změny budou žalobcem provedeny či vyloučeny na základě pokynu hlavního zhotovitele“. V této souvislosti je důležité poukázat také na čl. 9. 3., podle kterého byl žalobce srozuměn s tím, „že právně významným účelem této smlouvy je řádné provedení díla ve prospěch konečného objednatele,“ kterým byla mimo jiné žalovaná.
Z uvedeného se podává, že žalobce neměl a ani nemohl mít od počátku zhotovování díla právně relevantní úmysl, že výsledek své stavební činnosti (zhotovované části kanalizace) nabude do svého vlastnictví a bude je provozovat samostatně. Muselo mu být zřejmé, že kanalizační stoky a další objekty zhotovuje za účelem jejich provozování žalovanou, nikoliv za účelem, aby část kanalizační stoky A-5-1, část výtlačné kanalizační stoky V3 a kanalizační stoky A-5-1-10 provozoval samostatně, jestliže za tyto výsledky své stavební činnosti nedostane od hlavního zhotovitele zaplaceno. V této souvislosti neobstojí námitka žalobce, že zhotovoval např. kanalizační stoku A-5-1-10 nad rámec smlouvy o dílo uzavřené s hlavním zhotovitelem. Je důležité poznamenat, že žalobce byl povinen na základě pokynu hlavního zhotovitele provést i práce, které byly nezbytné pro řádné fungování díla – kanalizaci v obci V. (čl. 4. 4.). Pokud tak učinil (a vybudoval kanalizační stoku A-5-1-10), plnil svůj smluvní závazek. V takovém případě nelze dovodit, že některé části kanalizace zhotovil s právně relevantním úmyslem mít je pro sebe.
Dovolací soud poznamenává, že s ohledem na shora uvedené není pro určení vlastnického práva k částem kanalizace významné, zda tyto části (k nimž se žalobce domáhá určení vlastnického práva) jsou samostatnou věcí (kanalizační stokou), či součástí věci (částí kanalizační stoky). Žalobce tyto části kanalizace nezhotovoval s úmyslem mít je pro sebe, tudíž k nim nemohl originárně nabýt vlastnické právo. A to bez ohledu na to, zda se jedná o samostatné věci v právním slova smyslu, nebo o pouhé součásti věci (jak dovodil dovolací soud níže).
Nejvyšší soud se nicméně nad rámec shora uvedeného zabýval i posouzením právní otázky, zda sporné části kanalizace jsou samostatnou věcí v právním slova smyslu, která sdílí právní osud věci hlavní, či samostatnou věcí.
Podle §120 odst. 1 obč. zák. součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila.
Podle §2 odst. 2 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o vodovodech a kanalizacích“), je kanalizace „provozně samostatný soubor staveb a zařízení zahrnující kanalizační stoky k odvádění odpadních vod a srážkových vod společně nebo odpadních vod samostatně a srážkových vod samostatně, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod, jakož i stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace. Odvádí-li se odpadní voda a srážková voda společně, jedná se o jednotnou kanalizaci. Odvádí-li se odpadní voda samostatně a srážková voda také samostatně, jedná se o oddílnou kanalizaci. Kanalizace je vodním dílem.“
Pod pojem kanalizace se tedy zahrnují jednotlivé kanalizační stoky, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod a stavby k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizace, které dohromady tvoří jeden funkční celek. Kanalizace je složenou věcí ( universitas rerum cohaerentium ), ve které si každá z původních věcí zachová svou individualitu a je samostatným předmětem právních vztahů. Toto mimo jiné vyplývá z §8 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích, podle kterého vlastníci provozně souvisejících kanalizací, popřípadě jejich částí provozně souvisejících, upraví svá vzájemná práva a povinnosti písemnou dohodou tak, aby bylo zajištěno kvalitní a plynulé provozování kanalizace [srov. RUBEŠ, Pavel. Zákon o vodovodech a kanalizacích (č. 274/2001 Sb.). Komentář. Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2014. Komentář k §2.].
Z uvedeného je zřejmé, že kanalizační stoka může být samostatnou věcí a předmětem právních vztahů. Avšak samostatnou věcí a předmětem právních vztahů nemůže být pouhá část kanalizační stoky. Neboť platí, že součást věci není způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu a sdílí to, co se po právní stránce týká hlavní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, uveřejněný pod č. 4/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.).
V rozsudku ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, Nejvyšší soud dále vyložil, že „zákonným předpokladem součástí věci je její neoddělitelnost bez současného znehodnocení věci hlavní; je přitom nerozhodné, zda se při oddělení znehodnotí součást. Znehodnocení věci nelze však chápat pouze v úzkém slova smyslu, tedy jako zničení či alespoň podstatné poškození věci hlavní při oddělení součásti; oddělením součásti pozemku se pozemek jako věc hlavní zpravidla fyzicky nepoškodí (neznehodnotí), ale sníží se jeho cena; znehodnocení lze tedy chápat rovněž ve smyslu snížení hodnoty, a tedy zpravidla i ceny věci. Znehodnocení může znamenat i to, že věc bude na nižší úrovni plnit svoji funkci (znehodnocení funkční), a konečně lze uvažovat o znehodnocení z hlediska vzhledu věci (tzv. znehodnocení estetické).“ K těmto závěrům se Nejvyšší soud dále přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, v rozsudku ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1105/2003, a řadě dalších rozhodnutí.
Dovolací soud může úvahu soudů učiněnou v nalézacím řízení, zda jde o samostatnou věc, či o její součást, přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2958/2008).
Nejvyšší soud nepovažuje za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že části kanalizace označené jako část kanalizační stoky A-5-1, část výtlačné kanalizační stoky V3 a kanalizační stoka A-5-1-10 nejsou samostatnými věcmi v právním slova smyslu, neboť teprve spojením s dalšími částmi kanalizačního potrubí tvoří kanalizační stoku ve smyslu zákona o vodovodech a kanalizacích (a tedy věc v právním slova smyslu), od které nemohou být odděleny, aniž by kanalizační stoka byla znehodnocena a oddělením jejích částí zcela přestala plnit svou funkci, kterou je odvádění odpadních vod z určitého území obce V.
Tudíž žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k těmto částem kanalizace i z toho důvodu, že se nejedná o samostatné věci v právním slova smyslu, ale o pouhé části věci (kanalizační stoky), k nimž nabyla vlastnické právo žalovaná (což ani žalobce žádným způsobem nerozporuje).
Z důvodu procesní ekonomie se dovolací soud nezabýval dalšími námitkami žalobce směřujícími do závěrů odvolacího soudu o akcesoritě smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobcem a hlavním zhotovitelem na smlouvě o dílo uzavřené mimo jiné mezi hlavním zhotovitelem a žalovanou jako „hlavním“ objednatelem (a z toho plynoucích důsledků), neboť závěry odvolacího soudu, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo ke shora specifikovaným částem kanalizace, obstojí i na základě výše uvedeného.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4211/2014, posuzoval také požadavek žalobce na určení vlastnického práva k části kanalizace vůči veřejnoprávní korporaci, kterou zhotovil jako subdodavatel hlavní zhotovitele. V poměrech této věci žalobce rovněž argumentoval, že hlavní zhotovitel nenabyl vlastnické právo k části kanalizace, a tudíž jej nemohla nabýt ani veřejnoprávní korporace jako její „hlavní“ objednatel. Nejvyšší soud uzavřel, že veřejnoprávní korporace nabyla vlastnické právo ke kanalizaci na základě §542 odst. 1 obch. zák., a tudíž k ní (a ani k jejím částem) nemohl nabýt vlastnické právo žalobce jako subdodavatel hlavního zhotovitele. Tyto závěry obstály rovněž v ústavním přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 762/17, dostupné na nalus.usoud.cz). Tudíž i v poměrech projednávané věci lze uzavřít, že žalovaná nabyla vlastnické právo ke kanalizaci na základě §542 odst. 1 obch. zák. s tím, že podle této právní normy není posuzován vztah mezi žalobcem a žalovanou, avšak vztah žalované jako objednatele a Sdružení Čistá Olše jako zhotovitele. Nabyla-li ovšem na základě tohoto zákonného ustanovení žalovaná vlastnické právo k celé zhotovované kanalizaci, nemohl k ní (a ani k její části) nabýt žalobce takové právo na základě svého subdodavatelského vztahu ke Sdružení Čistá Olše.
S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu