ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5373.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5373/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Bc. M. N. , proti žalovaným: 1) CB Immobilien , a. s. , se sídlem v Praze 8, Na malém klínu 1787/24, IČO 27607330, 2) Abema, s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, IČO 28040317, oběma zastoupeným JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, 3) RONDAS s. r. o. , se sídlem v Praze 8, Na malém klínu 1787/24, IČO 28545214, a 4) Ing. P. M. , zastoupenému Mgr. Jakubem Tichým, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 9 C 17/2012, o dovolání žalovaných 1), 2) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 11 Co 591/2014-465, 11 Co 138/2016-465, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 3. 2016, č. j. 11 Co 591/2014-465, 11 Co 138/2016-465, se ruší ve výrocích II. písm. b), jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalobkyně zaplatit náklady řízení žalovaným 1), 2) a 4), a ve výrocích III. a V. o nákladech odvolacího řízení, a věc se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2014, č. j. 9 C 17/2012- 372, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 29. 1. 2016, č. j. 9 C 17/2012-418, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2016, č. j. 9 C 17/2012-424, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti ½ na nemovitostech v rozsudku uvedených je žalovaný 1) - výrok I. Uložil žalobkyni, aby zaplatila na nákladech řízení žalovaným 1) a 2) k rukám jejich zástupce 102 814,50 Kč (výrok II.), žalované 3) k rukám jejího zástupce 43 434,16 Kč (výrok III.) a žalovanému 4) k rukám jeho zástupce 50 819,10 Kč (výrok IV.) Doplňujícím usnesením uložil žalobkyni, aby zaplatila České republice na účet Okresního soudu v Ústí nad Labem náhradu nákladů státu 1 775 Kč.
Protože žalovaní byli v řízení úspěšní, soud prvního stupně uložil podle §142 odst. 1 o. s. ř. neúspěšné žalobkyni, aby jim nahradila náklady, které v řízení vznikly za jejich zastoupení advokátem. Při určení odměny advokátů za specifikované úkony a náhrady jejich hotových výdajů vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění do 30. 6. 2014. Odměnu za úkon stanovil z tarifní hodnoty 35 000 Kč podle §9 odst. 3 advokátního tarifu sazbou 2 500 Kč podle §7, bod 5 advokátního tarifu.
Žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání; žalovaní 1), 2) a 4) napadli odvoláním výroky o nákladech řízení. Namítali, že soud prvního stupně při stanovení odměny advokáta za úkon právní služby vycházel nesprávně z tarifní hodnoty podle §9 odst. 3 advokátního tarifu. Předmětem řízení je však určení vlastnického práva k nemovitostem, které byly oceněny znaleckým posudkem Ing. Jaroslava Bukače částkou 65 838 950 Kč, takže tarifní hodnota měla být určena z této částky podle jejich spoluvlastnických podílů.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a žalovaných 1), 2) a 4) zastavil řízení o odvolání žalovaných 1), 2) a 4) proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 1. 2016, č. j. 9 C 17/2012-418 (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně:
a) potvrdil ve výrocích ve věci samé a o náhradě nákladů řízení státu,
b) změnil ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu:
ba) mezi žalobkyní a žalovanou 1) tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované 1) na nákladech řízení před soudem prvního stupně 66 064,10 Kč k rukám jejího zástupce,
bb) mezi žalobkyní a žalovanou 2) tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 57 836,10 Kč k rukám jejího zástupce,
bc) mezi žalobkyní a žalovanou 3) tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na nákladech řízení před soudem prvního stupně 59 164,16 Kč, jinak uvedený výrok potvrdil, a
bd) mezi žalobkyní a žalovaným 4) tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 4) na nákladech řízení před soudem prvního stupně 56 849,54, jinak uvedený výrok potvrdil (výrok II.).
Dále odvolací soud uložil žalobkyni, aby zaplatila na náhradě nákladů odvolacího řízení do tří dnů od právní moci rozsudku žalovaným 1) a 2) částku 10 707,17 Kč k rukám jejich zástupce (výrok III.), žalované 3) částku 12 449,69 Kč k rukám jejího zástupce (výrok IV.) a žalovanému 4) částku 20 673,58 k rukám jeho zástupce (výrok V.).
Odvolací soud mimo jiné vytkl soudu prvního stupně, že vyslechl Ing. Jaroslava Bukače jako znalce, ačkoliv soudem ustanoven znalcem nebyl. Uvedl, že ze spisu nevyplývá ověřitelný údaj o ceně předmětných nemovitostí (spoluvlastnického podílu), neboť předmětný znalecký posudek „nelze použít jako relevantní podklad pro výpočet odměny“. Za správnou považoval tarifní hodnotu za úkony právní služby učiněné do 31. 12. 2012 podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve výši 25 000 Kč a tarifní hodnotu za úkony od 1. 1. 2013 (po změně tarifu vyhl. č. 486/2012 Sb.) podle §9 odst. 4 písm. b) částkou 50 000 Kč. Odměna za úkon do 31. 12. 2012 tak činila 2 100 Kč a od 1. 1. 2013 částku 3 100 Kč. Pokud zástupce žalovaných 1) a 2) konal společné úkony od 1. 1. 2013, činila odměna za jeden úkon po 20 % snížení podle §12 odst. 4 advokátního tarifu částku 2 480 Kč. Odvolací soud pak specifikoval odměnu advokátů každého ze žalovaných za provedené úkony, paušální náhrady hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas, náhradu cestovních výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty a na základě těchto výpočtů pak změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o nákladech řízení, jak shora uvedeno. Také při stanovení náhrad nákladů odvolacího řízení žalovaných, které uložil neúspěšné žalobkyni zaplatit žalovaným podle §142 odst. 1 a §224 odst. 1 o. s. ř., vycházel z tarifní hodnoty za jeden úkon právní služby podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, tj. odměny 3 100 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti výrokům o nákladech řízení II. ba) a bb) a proti výroku III. podali žalovaní 1) a 2) dovolání. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu při výkladu advokátního tarifu. Jde o rozhodnutí ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, ze dne 31. 3. 2003 sp. zn. 33 Cdo 238/2001, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 489/2012. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci při určení odměny advokátů, neboť odvolací soud dospěl k závěru o absenci ověřitelného údaje o ceně předmětných nemovitostí, ačkoliv předmět řízení o určení spoluvlastnického práva k nemovitým věcem byl penězi ocenitelný, neboť nemovitosti byly oceněny znaleckým posudkem Ing. Jaroslava Bukače z 10. 3. 2013 a to částkou 65 838 950 Kč.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl jako znalec soudem prvního stupně ustanoven a že mohl být slyšen jen jako svědek, nemůže to zakládat automaticky stav, že je třeba postupovat podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Zjištění hodnoty nemovitostí nelze považovat za údaj zjistitelný jen s nepoměrnými obtížemi. Odvolací soud tak měl provést vlastní zjištění ceny nemovitostí, nebo alespoň účastníky poučit, že cenu nemá za prokázanou. Jeho rozhodnutí je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1176/2015, zejména proto, že odvolací soud znalecký posudek odmítl a vůbec se nepokusil cenu nemovitostí jinak zjistit.
Při určení náhrady nákladů řízení tak měl soud vycházet z hodnoty spoluvlastnických podílů na nemovitostech, jejichž cena činila 65 838 950 Kč, a to u žalovaného 1) z podílu celkem id. 3/10, které převáděl na žalované 2), 3) a 4), a žalovaného 2) z podílu id. 1/10. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Proti výrokům II. bd) a V. rozsudku odvolacího soudu podal dovolání také žalovaný 4). Uplatňuje přípustnost dovolání a nesprávnou aplikaci advokátního tarifu při stanovení náhrady nákladů stejně jako žalovaní 1) a 2). Navrhuje také, aby dovolací soud v napadených výrocích rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaných se žalobkyně vyjádřila tak, že odvolací soud rozhodl o odměně advokátů žalovaných v souladu s rozhodovací prací dovolacího soudu a také Ústavního soudu (viz v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5161/2014). V dané věci byla hodnota (obvyklá cena) nemovitostí nepodstatná, nebyla předmětem dokazování. Soud prvního stupně sice vyslechl jako znalce Ing. Jaroslava Bukače, ačkoliv ustanoven nebyl a jeho ocenění byla rozdílná. Kromě toho poukazoval na to, že nemovitost, které se spor týkal, je velmi atypická a obdobnou nemovitost nelze najít. Pro určení ceny nemovitostí podle §8 odst. 1 advokátního tarifu není ve spise žádný relevantní podklad – ověřitelný údaj.
Žalobkyně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu např. I. ÚS 83/14, usnesení sp. zn. III. ÚS 2383/15, která se týkají nákladů řízení. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že při určení vlastnického práva k nemovitostem je třeba vyjít z tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, neboť jde o speciální ustanovení ve vztahu §9 odst. 3 písm. a) tarifu, a použije se vždy bez ohledu na to, zda se spor týká určení vlastnického práva k nemovitosti, jejíž hodnotu lze určit s nepoměrnými obtížemi nebo bez obtíží a bez ohledu na to, zda je nemovitost ocenitelná nebo neocenitelná. Ke shodným závěrům dospěl i Nejvyšší soud v usneseních sp. zn. 22 Cdo 3003/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3794/2014. Rozhodnutí Ústavního soudu, na která dovolatelé poukazují, byla již překonána novější judikaturou reflektující novelu advokátního tarifu účinnou od 1. 1. 2013, kterou bylo doplněno ustanovení §9 odst. 4 písm. b), upravující tarifní hodnotu ve sporech týkajících se nemovitých věcí. Také rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které dovolatelé odkazovali, nejsou použitelná, neboťpředmětem řízení nebylo určení vlastnického práva k nemovitostem a nejednalo se ani o případy, kdy hodnotu nemovitostí nebylo možno zjistit bez obtíží. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud odvolání žalovaných odmítl.
Žalovaní 1) a 2) v replice k vyjádření ještě zdůrazňují, že znalecký posudek Ing. Jaroslava Bukače ze dne 13. 3. 2013, ke dni 6. 3. 2013, splňoval náležitosti znaleckého posudku včetně doložky podle §127a o. s. ř. a byl přiložen k podání žalovaného 1) z 2. 3. 2013.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 3. 2. 2012 a odvolacím soudem rozhodnuto dne 17. 3. 2016 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.); po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013; proto je dovolání přípustné. Dovolací soud však neshledal tvrzený rozpor s rozsudkem ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 489/2012; v té věci totiž tarifní hodnota vyplývala ze spisu a z rozhodnutí nevyplývá, že by šlo o případ uvedený v §127a o. s. ř.
Podle §8 odst. 1 advokátního tarifu není-li stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i závazku.
Podle §9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 5000 Kč.
Podle §9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi a není-li dále stanoveno jinak, považuje se za tarifní hodnotu částka 10 000 Kč.
Podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2012 se částka 25 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 se částka 35 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního úkonu, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního úkonu, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné.
Podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve znění účinném po 1. 1. 2013 se částka 50 000,- Kč považuje za tarifní hodnotu ve věcech uvedených v odstavci 3 písm. a), jde-li o právní vztah k podniku, nemovitosti, nebo právo z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví.
K tomu dovolací soud uvádí: Ustanovení §9 odst. 3 písm. b) i §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu je třeba vykládat v návaznosti na §9 odst. 1 advokátního tarifu; lze jej tedy aplikovat zejména v případě, že hodnotu věci nebo práva nelze vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi.
Ke zjišťování tarifní hodnoty věci ve sporu o určení vlastnického práva:
V projednávané věci šlo o určení spoluvlastnického podílu k nemovitosti; proto je třeba při určení tarifní hodnoty věci postupovat stejně jako při určení vlastnického práva, byť s přihlédnutím k tomu, že jde jen o určitý podíl na hodnotě celé věci.
„Ačkoliv §8 odst. 1 advokátního tarifu klade na soud požadavek, aby u každého úkonu právní služby vycházel z ceny věci anebo práva v době jeho započetí, není možné na tomto požadavku s ohledem na praktické obtíže, které by doslovný výklad v praxi způsobil, vždy striktně trvat. Vzhledem k tomu pokud soud v řízení zjistí cenu věci nebo práva a pokud během řízení nedojde k podstatné změně okolností (například znehodnocení věci či práva v průběhu řízení, výrazné cenové změny ve spojení s délkou řízení), může soud v zásadě pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení vyjít ze stejné ceny věci nebo práva pro všechny úkony právní služby. Stanovení ceny věci pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení je otázkou zjišťování skutkového stavu, při níž soud má vycházet ze všeho, co v řízení vyšlo najevo, tedy i z obsahu spisu, ze shodných tvrzení účastníků řízení, jakož i z dalších důkazů, které za účelem stanovení výše náhrady nákladů řízení předloží strany sporu. Soud může při splnění předpokladů §120 odst. 2 o. s. ř. za účelem zjištění ceny věci provést i nenavržené důkazy, například zadat vypracování odborného vyjádření či znaleckého posudku. V souvislosti se znaleckým posudkem je pak třeba zdůraznit, že nelze generálně a priori učinit závěr, že znalecký posudek je vždy nehospodárný, zvláště za situace, kdy probíhá řízení o majetek značné hodnoty. Nepodaří-li se cenu věci přesto zjistit, nebo lze-li cenu věci zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, je namístě postup podle §9 odst. 1 advokátního tarifu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1176/2015).
Ovšem uvedený výklad je třeba vztáhnout k okolnostem konkrétní věci, o kterou šlo. Obrat „lze-li ji (tj. hodnotu věci nebo práva) zjistit jen s nepoměrnými obtížemi“, činí z normy jej obsahující normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy odvolacího soudu vyslovené v nalézacím řízení ohledně „nepoměrných obtíží“ je v rámci dovolacího řízení možno revidovat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1927/2016). Proto sice provedení znaleckého posudku jen za účelem zjištění výše nákladů řízení nelze zcela vyloučit, je však na úvaze soudu (ostatně citované rozhodnutí odkazuje na §120 odst. 2 o. s. ř., podle kterého soud může – tedy nemusí – provést nenavržené důkazy), přičemž je třeba přihlédnout k tomu, že provedení takového posudku zpravidla řízení prodlouží a zvýší náklady účastníků; to lze podle okolností považovat za „nepoměrné potíže“. K tomu lze dodat, že i když o náhradě nákladů řízení soud rozhoduje bez návrhu (§151 odst. 1 o. s. ř.), nejsou tím účastníci zbaveni povinnosti tvrzení a důkazního břemene; chce-li tedy některý z nich provedení dalších důkazů, které by měly prokázat, že tarifní hodnota věci nebo práva je jiná, než jakou lze zjistit ze spisu, nebo ji prokázat tam, kde ji ze spisu zjistit nelze, musí je navrhnout; soud pak zváží, zda provedení důkazu je hospodárné a zda tedy nepředstavuje „nepoměrné potíže“, a rozhodne o tom, zda jej provede či nikoliv (§120 odst. 1 o. s. ř., věta druhá).
V této souvislosti Nejvyšší soud vyslovil: „Podle ustálené praxe soud při zjišťování tarifní hodnoty věci, ohledně níž je veden spor, vychází z podkladů obsažených ve spisu. Neumožňuje-li obsah spisu takto tarifní hodnotu stanovit, vychází se z toho, že hodnotu sporné věci nebo práva lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, a tarifní hodnota se stanoví částkou uvedenou v advokátním tarifu [§9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v dané věci ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) této vyhlášky]. Je tomu tak proto, že znalecké oceňování nemovitosti, jejíž vlastnictví je předmětem sporu, jen kvůli rozhodnutí o nákladech řízení by spor nepoměrně prodloužilo a prodražilo“ (usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2209/2015). Z tohoto hlediska nelze přisvědčit tvrzení, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Ke znaleckému posudku vypracovanému soudním znalcem:
„Jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku“ (§127a o. s. ř.).
Splňuje-li znalecký posudek předložený účastníkem řízení předpoklady stanovené v §127 odst. 2 a §127a o. s. ř., pohlíží se na něj jako na znalecký posudek vyžádaný soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013).
Žalovaní se domáhali, aby odvolací soud určil výši náhrady nákladů řízení podle posudku znalce Ing. Jaroslava Bukače a tvrdili, že tento posudek splňuje požadované náležitosti pro soudní řízení; cena celé budovy a pozemků podle nich činí 65 838 950 Kč. K tomuto posudku odvolací soud jen uvedl, že jej „nelze v dané věci použít jako právně relevantní podklad, z kterého by odvolací soud vycházel při výpočtu sazby mimosmluvní odměny“; soud nijak neodůvodnil, proč má posudek za nevýznamný. Tomuto závěru nepředcházelo výslovné (§157 odst. 2 o. s. ř.) hodnocení tohoto posudku ve smyslu §127a o. s. ř., věty první. Rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se určení tarifní hodnoty sporu je tak předčasné a spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
K vyjádření žalobkyně se uvádí:
V usnesení ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 2383/15, Ústavní soud opakoval závěry předchozího usnesení s tím, že v usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 Ústavní soud uvedl, že „z konstrukce ustanovení §9 advokátního tarifu je zřejmé, že se v případě §9 odst. 4 písm. b) jedná o ustanovení speciální k ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu a vztahuje se na tarifní hodnotu ve věcech určení právního vztahu k nemovité věci… Z textu tohoto ustanovení je zcela jasně patrné, že s aplikací ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu (jež vytrženo z kontextu stále hovoří pouze o neocenitelné věci, resp. neocenitelném plnění) je počítáno i ve vztahu k věcem ocenitelným - např. ve vztahu k nemovitostem, které jsou v citovaném ustanovení explicitně zmíněny a o něž se jednalo i v nyní projednávané věci. Ve světle této změny podústavního práva již proto není bez dalšího použitelný dříve vyslovený právní názor obsažený v citovaných nálezech, podle něhož paušální částka podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu může být považována za tarifní hodnotu ve věcech týkajících se věci či plnění stricto sensu neocenitelných (k tomu srov. mutatis mutandis i usnesení ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 83/14). Ústavní soud tedy konstatuje, že ve světle citované novelizace advokátního tarifu nelze bez dalšího přebírat závěry plynoucí z judikatury vztahující se k předchozí právní úpravě. Po této novele proto pouhá skutečnost, že předmětná věc či plnění jsou penězi ocenitelné, ještě nevylučuje aplikaci ustanovení §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu; aplikace příslušného ustanovení ovšem musí být odůvodněna způsobem, který je souladný s principy spravedlivého procesu .“
Toto rozhodnutí Ústavního soudu tedy neříká, že by v řízení o určení vlastnického práva bylo třeba vždy postupovat podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, jen takový postup nevylučuje. Věci Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3003/2014 a sp. zn. 22 Cdo 3794/2014 neobsahují právní věty, týkající se aplikace uvedených ustanovení, ani z jejich odůvodnění nevyplývá, že by šlo o věci, jejichž hodnotu lze vyjádřit v penězích, nebo ji bylo možno zjistit bez nepoměrných obtíží.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu v nepatrné části zrušit a věc mu vrátit v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu