ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.568.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 568/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce Z. V. , zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, proti žalovaným 1) J. V. a 2) D. V. , zastoupeným Mgr. Alešem Miklem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, o určení práva služebnosti, o uložení povinnosti strpět výkon práva odpovídajícího služebnosti a o uložení povinnosti zdržet se zásahů do výkonu takového práva, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 11/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2016, č. j. 26 Co 133/2016-131, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Semilech rozsudkem ze dne 19. 11. 2015, č. j. 7 C 11/2014-93, určil, že žalobce a každý další vlastník pozemku stavební par. č. 103, v katastrálním území V. pod K., je oprávněný z věcného břemena služebnosti cesty, stezky a průhonu po pozemkové parcele č. 1172/1, 1171/1 a 1171/2, ve stejném katastrálním území (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud žalovaným uložil povinnost strpět výkon práva žalobce a každého dalšího vlastníka stavební parcely č. 103, odpovídající věcnému břemenu služebnosti cesty, stezky, průhonu a jízdy všemi vozidly po pozemkových parcelách č. 1168/2, 1167, 1168/1, 1174/1, 1174/2, 1147/3, 1147/4, 1168/3, 1168/4, 1174/10, 1174/11, 1174/6, 1174/7, 1174/9, 1171/1, 1171/2 a 1172/1, ve stejném katastrálním území. Výrokem III. zamítl žalobu, aby soud žalovaným uložil povinnost zdržet se zásahu do průchodnosti a průjezdnosti pozemkových parcel uvedených ve výroku II. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. 9. 2016, č. j. 26 Co 133/2016-131, napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. potvrdil (výrok I.) a ve výrocích I., II. a IV. zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
Proti výroku I. Krajského soudu v Hradci Králové podává žalobce (dále také „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Tvrdí, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 443/2000), neboť negatorní žalobu není možné zamítnout jen proto, že v době rozhodování soudu žalovaní do výkonu práva odpovídajícího služebnosti nezasahují. Ustanovení §1259 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“), ve spojení s §1042 o. z., navíc tuto žalobou přiznává i tomu, kdo je oprávněn ze služebnosti; možnost domáhat se uložení povinnosti zdržet se zásahu do výkonu práva odpovídajícího služebnosti ostatně vyplývá také z §1003 o. z. Navrhuje rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání v souladu s §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů podle tohoto zákona, protože dovolatel se domáhá, aby rušitel odstranil překážku, která neumožňuje právo odpovídající služebnosti vykonávat, která nastala po 31. 12. 2013.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, proto na ně dovolací soud, v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř., pro stručnost odkazuje.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání není přípustné.
Žalobce ke svým pozemkům historicky přistupoval přes pozemky žalovaných. Mezi stranami vznikl spor o to, zda pozemky žalovaných par. č. 1172/1, 1171/1 a 1171/2, jsou zatíženy služebností cesty ve prospěch žalobce; proto žalobce podal žalobu na určení práva služebnosti. Naproti tomu skutečnost, že zbylé pozemky žalovaných jsou zatíženy služebností ve prospěch žalobce, nebyla sporná; spor však vznikl o obsah (resp. rozsah) této služebnosti. Protože žalovaní v minulosti umístili na služebné pozemky překážky s úmyslem zabránit žalobci v průjezdu, domáhá se žalobce rovněž uložení povinnosti strpět výkon práva odpovídajícího služebnosti a uložení povinnosti zdržet se zásahů do průchodnosti služebných pozemků.
V rozsudku ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 443/2000, Nejvyšší soud vyslovil: „Umístí-li vlastník pozemku na cestě, zatížené věcným břemenem, překážku, která neumožňuje právo odpovídající věcnému břemeni vykonávat, může se oprávněný domáhat odstranění této překážky.“
Nicméně zákaz neoprávněného rušení vlastníka věci (také oprávněného ze služebnosti) přichází v úvahu jen tam, kde neoprávněné rušení trvá, resp. pokračuje, anebo tam, kde sice již přestalo, avšak existuje konkrétní nebezpečí jeho opakování v budoucnu (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1626/96, publikovaný v časopise Soudní rozhledy 7/1999, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2162/99, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 73/2001). Tyto závěry jsou použitelné rovněž pro ustanovení §1042 o. z. (k tomu obdobě srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3844/2016).
S uvedenou judikaturou dovolacího soudu, která je použitelná i v poměrech občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., neboť podstata tzv. konfesorní žaloby (tj. žaloby na ochranu práva odpovídajícího věcnému břemeni) se nezměnila, je napadené rozhodnutí v souladu. Soud nevycházel pouze z toho, že v současné době k neoprávněným zásahům nedochází; žalobu zamítl především s ohledem na to, že není obava, že by k rušení výkonu práva odpovídajícího služebnosti mělo docházet v budoucnu.
Uvedený závěr není zjevně nepřiměřený. Nalézací soudy zjistily, že bránění v průjezdu přes pozemky žalovaných bylo důsledkem sporů o obsah služebnosti, resp. o existenci práva služebnosti vůbec; od počátku soudního sporu přitom žalovaní průjezdu přes dotčené pozemky nijak nebrání a nedali ani žádným způsobem najevo, že by takto zamýšleli činit v budoucnu. Ostatně dá se očekávat, že v dále probíhajícím řízení (žaloba o určení služebnosti a žaloba o uložení povinnosti strpět výkon práva jí odpovídajícího) bude vyřešeno jádro sporu o existenci resp. obsah služebnosti, přičemž dosavadní chování stran nezavdává příčinu domnívat se, že by pravomocné rozhodnutím soudu neměly respektovat.
Tvrdí-li dovolatel, že žádal rovněž ochranu rušené držby (§1003 o. z.), jedná se o novou skutečnost, kterou tvrdí až nyní v dovolacím řízení; v dovolání však nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, není dovolání přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť o nákladech řízení se rozhoduje v rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže odvolací soud zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozhodne o náhradě nákladů dovolacího řízení soud prvního stupně.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne odvolací soud.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu