ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5777.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5777/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Š. K. , zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti žalovanému L. K. , zastoupenému Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 51, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 208/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, ze dne 4. 8. 2016, č. j. 58 Co 185/2016-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.271,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupce Mgr. Zdeňka Rumplíka, se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 51.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 35 C 185/2016-118, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vypořádání společného jmění manželů; žalobkyni uložil, aby na náhradě nákladů řízení zaplatila žalovanému 63.646,- Kč k rukám jeho zástupce (výrok II.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání žalobkyně proti výroku o náhradě nákladů řízení usnesením ze dne 4. 8. 2016, č. j. 58 Co 185/2016-146, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení a uložil žalobkyni, aby zaplatila žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.792,- Kč.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně správně rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalovanému náklady řízení podle §142 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro aplikaci §150 o. s. ř. Odkázal na zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný účtoval náklady řízení nižší částkou, než která by mu podle obsahu spisu náležela; již to byl důvod pro odepření moderace. I když žalovaný nereagoval na výzvu žalobkyně učiněnou před podáním žaloby, soud prvního stupně správně poukázal na to, že žalobkyně v řízení neúspěšně pokračovala i po vyjádření žalovaného a po předložení listinných důkazů prokazujících zaplacení kupní ceny matkou žalovaného, a k jejímu návrhu bylo provedeno obsáhlé dokazování. Odvolací soud také považoval za správné, že soud prvního stupně stanovil odměnu advokáta sazbou za úkon z tarifní hodnoty 473.000,- Kč podle §8 odst. 6 a §7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif - „AT“), neboť šlo o žalobu na vypořádání SJM a žalobkyně doložila cenu vypořádávaných nemovitostí odborným odhadem znalkyně. Odvolací soud také přiznal podle §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. úspěšnému žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení 4.792,- Kč; z toho činila odměna advokáta celkem 3.660,- Kč za jeden úkon z tarifní hodnoty 63.646,- Kč (výše náhrady nákladů), 300,- Kč paušální náhrada hotových výdajů a 832,- Kč náhrada 21 % daně z přidané hodnoty.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 o. s. ř.; odvolací soud se podle jejího názoru při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od judikatury dovolacího soudu (usnesení sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 a 23 Cdo 2941/2013) a Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 3448/10).
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné; odvolací soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu ani Ústavního soudu.
Ustanovení §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně existence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byly zjevně nepřiměřené (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 520/2015). V dané věci úvahy soudů ohledně aplikace tohoto ustanovení zjevně nepřiměřené nejsou.
Dovolatelka sama v dovolání uvedla, že výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013 a v usnesení ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz ). V nich vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje nutnost při posuzování důvodů zvláštního zřetele hodných podle §150 o. s. ř. vycházet ze všech okolností konkrétní věci. Zejména potřebu zohlednit majetkové, sociální a osobní poměry neúspěšného účastníka řízení, avšak stejně tak i skutkové a právní složitosti, procesní chování stran, důvody neúspěchu strany náhradově povinné a případně i další okolnosti. Dále pak zdůrazňuje, že ustanovení §150 o. s. ř. neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, a s okolnostmi uplatnění nároku (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
V dané věci soudy zjistily, že žalovaný sice nereagoval na výzvu žalobkyně před podáním žaloby k objasnění toho, z jakých prostředků v době trvání manželství nemovitosti zakoupil, nicméně ani žalobkyně nereagovala na důkazy předložené žalovaným, prokazující jeho tvrzení o tom, že peníze na zaplacení kupní ceny mu darovala jeho matka. Chování účastníků v řízení nelze tak považovat za důvod zvláštního zřetele hodný k nepřiznání náhrady nákladů. Odvolací soud také připomněl, že žalobkyně poukázala na své majetkové poměry s odkazem na §150 o. s. ř. až v závěrečném návrhu před soudem prvního stupně. Soudy správně přihlédly i k tomu, že žalovaný požadoval jen část vynaložených nákladů řízení. Lze dodat, že podle dohody účastníků o vypořádání SJM, uzavřené 12. 9. 2014, se žalovaný zavázal zaplatit žalované částku 150.000,- Kč do 30. 6. 2015; prostředky k náhradě nákladů řízení by tedy měla mít. Věc Krajského soudu v Brně sp. zn. 49 Co 57/2015, na kterou dovolání odkazuje, vychází ze zcela jiného skutkového stavu a také z jiných poměrů druhé strany, kterou byl podnikatel se základním kapitálem 20.383.000,- Kč. Úvaha odvolacího soudu ohledně aplikace §150 o. s. ř. tak není zjevně nepřiměřená.
Ani ohledně otázky odměny advokáta podle §8 odst. 6 AT není dovolání přípustné.
I pro výroky o náhradě nákladů řízení platí omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv nebo o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Žalobkyně namítá, že kdyby soudy správně aplikovaly §8 odst. 6 AT, musely při stanovení odměny advokáta žalovaného za úkony před soudem prvního stupně vycházet z tarifní hodnoty 215.000,- Kč, tj. odměny za jeden úkon podle sazby uvedené v §7 bod 6 AT ve výši 9.180,- Kč. Odměna za pět úkonů by tak činila 45.900,- Kč, paušální náhrada 5x 300,- Kč hotových výdajů (celkem 1.500,- Kč) a náhrada za 21 % daň z přidané hodnoty 9.954,- Kč, celkem 57.354,- Kč. To znamená - oproti přiznané částce 63.476,- Kč rozdíl 6.292,- Kč. Po připočtení rozdílu v nákladech odvolacího řízení 2.396,- Kč (přisouzeno 4.792,- Kč, podle dovolatelky při odměně 1.680,- Kč za půl úkonu z tarifní hodnoty 63.476,- Kč, paušální náhradě 300,- Kč a 21% náhradě daně z přidané hodnoty 416,- Kč, celkem 2.396,- Kč), tak dovolání nepřípustně napadá výrok jen ohledně částky 8.688,- Kč.
Jelikož dovolání žalobkyně není podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu