ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.5783.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 5783/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Ing. L. K., zastoupené Mgr. Naděždou Priečinskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Zborovská 49, proti žalovanému J. K. , zastoupenému Mgr. Ivou Frömlovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Legerova 39, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 155/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2016, č. j. 13 Co 370/2015-329, 13 Co 371/2015-329, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 15 C 155/2011-295, přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků řízení do výlučného vlastnictví žalobkyně majetkové hodnoty blíže specifikované ve výroku I., do výlučného vlastnictví žalovaného majetkové hodnoty blíže určené ve výroku II., mimo jiné i podnik žalovaného, IČO: 61840785, v ceně 734 000 Kč, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 1 360 871,50 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. V doplňujícím usnesení ze dne 28. 7. 2015, č. j. 15 C 155/2011-305, rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 10. 6. 2016, č. j. 13 Co 730/2015-329, 13 Co 371/2015-329, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.), změnil doplňující usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to jakým způsobem má být zohledněna osobní spotřeba podnikatele při stanovení ceny jeho podniku v rámci řízení o vypořádání společného jmění. Namítá, že v projednávané věci je cena podniku nadhodnocena, neboť výdaje na osobní spotřebu žalovaného byly účtovány jako „hotovost na pokladně“, což navýšilo aktiva podniku, a tedy i jeho cenu (která měla být stanovena jako rozdíl mezi aktivy a pasivy podniku žalovaného). Podle dovolatele by výše finanční prostředků představující osobní spotřebu žalovaného měla být od ceny podniku stanovené na základě znaleckého posudku odečtena a tato výsledná částka použita jako cena podniku pro účely vypořádání společného jmění manželů. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám a tvoří součást procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Jelikož k zániku společného jmění manželů došlo v posuzované věci před 1. 1. 2014, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce způsobu ocenění podniku jednoho z manželů [který je podnikatelem smyslu §2 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“)], jenž je součástí společného jmění manželů, a to pro účely vypořádání společného jmění manželů.
Podle §5 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“), se podnikem „pro účely tohoto zákona rozumí soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které patří podnikateli a slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají k tomuto účelu sloužit.“ Podle §5 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb. je podnik věcí hromadnou.
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. „společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.“
Vzhledem k úpravě společného jmění manželů podle §143 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2013, není podnik, ve kterém podniká jen jeden z manželů, vyloučen ze společného jmění manželů, a tudíž je i předmětem vypořádání (srov. rovněž DVOŘÁK Jan, SPÁČIL Jiří. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 3. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2011, s. 156). Pokud je podnik jako věc hromadná předmětem vypořádání společného jmění, je nezbytné jej pro účely stanovení výše vypořádacího podílu ocenit (srov. §149 odst. 2 obč. zák.).
V posuzované věci soudy nižších stupňů uzavřely, že podnik žalovaného je součástí společného jmění účastníků řízení (přičemž dovolatel tento závěr nenapadá), přikázaly jej do výlučného vlastnictví žalovaného a soudy nižších stupňů stanovily jeho cenu ve výši 734 000 Kč na základě znaleckého posudku ze dne 28. 1. 2011 vypracovaného American Appraisal s. r. o. (dále jen „znalecký posudek“).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010, vysvětlil, že „zjištění ceny podniku je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Při určení ceny podniku se soud zpravidla neobejde bez provedení důkazu znaleckým posudkem. Pokud účastník nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, nezbývá mu než jeho závěry relevantně zpochybnit (není dostačující tvrzení, že posudek není správný, ale je třeba uplatnit konkrétní námitky). V případě zpochybnění metodiky znaleckého posouzení vychází dovolací soud z toho, že je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu ocenění použije. Soud, který nemá příslušné odborné znalosti, nemůže metodiku ocenění stanovit. Pokud se účastníkovi řízení podaří použitou metodiku relevantně zpochybnit, přichází do úvahy vypracování revizního znaleckého posudku.“
V projednávané věci námitky žalovaného ohledně ceny podniku fakticky směřují k hodnocení znaleckého posudku jako důkazu ze strany soudů nižších stupňů.
Z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu se podává, že znalecký posudek soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem podle §132 o. s. ř. nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit ve svém posudku na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, ze kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, či ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1054/13).
Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, vyložil, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku. V usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, dovolací soud dále uvedl, že znalec je povinen volbu jedné (či více) z metod ocenění řádně odůvodnit, a toto odůvodnění podléhá posouzení soudu co do jeho úplnosti a vnitřní logiky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014).
Nalézací soud podrobně vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem ustanoveného znalce, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil, proč jeho závěry považuje za správné, z jakého důvodu nejsou důvodné námitky žalovaného a z jakého důvodu byl zamítnut návrh žalovaného na vypracování revizního znaleckého posudku. Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Z uvedeného je zřejmé, že postup soudů nižších stupňů při stanovení ceny podniku žalovaného na základě hodnocení znaleckého posudku je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává následující:
Není důvodná námitka žalovaného, že částka 459 677 Kč evidovaná jako hotovost na pokladně podniku ke dni zániku společného jmění by měla být od jeho ceny odečtena, neboť tyto prostředky byly spotřebovány pro osobní účely žalovaného a tato hotovost se fakticky na pokladně nenachází. Znalec ocenil podnik metodou sumární hodnoty aktiv (jako výše rozdílu aktiv a pasiv podniku žalovaného, a to částkou 682 000 Kč) a metodou výnosovou (odvozující cenu podniku od výše jeho budoucích ekonomických přínosů, a to částkou 734 000 Kč, viz č. l. 172). Soudy nižších stupňů vyšly z metody výnosové, přičemž je z provedeného dokazování zřejmé, že při použití této metody není v projednávané věci výše hotovosti na pokladně pro účely stanovení ceny podniku relevantní, jelikož cena podniku byla vypočtena na především na základě výše rozdílu daňově uznatelných příjmů a výdajů podniku za normalizovaný rok (a dalších kritérií, nikoliv však výše hotovosti na pokladně). Soudy tedy nestanovily cenu podniku na základě metody sumární hodnoty aktiv, v rámci které výše hotovosti na pokladně (a tudíž hypoteticky výše osobní spotřeby žalovaného) tuto cenu může přímo ovlivnit. Ze znaleckého posudku (č. l. 166 a 167) se podává, že „k hodnotě majetku získaného pomocí výnosové metody za použití metody přímé kapitalizace“ je nutné přičíst „hodnotu neprovozního majetku, do kterého patří i přebytečná hotovost, a hodnotu majetkových účastí.“ Dále je uvedeno, že „podnik k datu ocenění nedisponoval majetkovými účastmi ani neprovozním majetkem.“ Z uvedeného je zřejmé, že pokud by (i když pouze účetně) existovala přebytečná hotovost (a tato by představovala výši osobní spotřeby žalovaného), musela by být tato částka připočtena k hodnotě majetku získané pomocí výnosové metody. V posuzované věci ovšem žádná částka k hodnotě majetku získané na základě výnosové metody připočtena nebyla, a tudíž nemohla (i když pouze účetně evidovaná) přebytečná hotovost na pokladně podniku žádným způsobem ovlivnit jeho cenu (viz č. l. 181). Není tedy důvodné, aby tato částka byla odečtena od ceny podniku žalovaného, neboť tato cena byla na základě výnosové metody určena pomocí jiných hledisek.
Dále dovolací soud zdůrazňuje, že je nutné (v případech ocenění podniku jednoho z manželů tvořícího součást společné jmění) rozlišovat mezi finančními prostředky představujícími zisk z podnikání (které mohou být použity na osobní spotřebu podnikatele) a zohledněním výše tohoto zisku jakožto jednoho z kritérií zohledněnými některými z metod, na jejichž základě je oceněn podnik fyzické osoby. Podnik fyzické osoby může být oceněn pomocí různých metod a je výhradně na znalci, aby v souladu s poznatky dosaženými v jeho oboru zvolil, jakou metodu použije. V rámci některých metod (např. výnosové) představuje zisk podnikatele jedno z hledisek, na jejichž základě je určena cena podniku. Tímto způsobem je podnik (jako věc hromadná ve smyslu §5 odst. 1 obch. zák.) oceněn pro účely vypořádání společného jmění manželů, tato hromadná věc je zásadně přikázána podnikajícímu manželovi a následně je cena tohoto aktiva zohledněna při stanovení výše vypořádacího podílu. Výše uvedené ovšem neznamená, že by podnikateli bylo upřeno právo na odměnu za jeho činnost, pouze je zisk podnikatele použit jako jedno z řady možných kritérií pro účely zjištění ceny podniku jako aktiva tvořícího součást společného jmění.
Ze shora uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání tak není podle §237 o. s. ř. přípustné, a proto jej Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2017
Mgr. David Havlík
předseda senátu