ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.709.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 709/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně E. B. , zastoupené JUDr. Vlastou Bártovou, advokátkou se sídlem v Havlíčkově Brodě, Smetanovo náměstí 3290, proti žalovanému M. B. , zastoupenému JUDr. Irenou Tůmovou, advokátkou se sídlem v Chotěboři, Družstevní 196, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 207/2015, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. srpna 2016, č. j. 25 Co 210/2016-73, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 8. 2016, č. j. 25 Co 210/2016-73, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 13. 5. 2016, č. j. 5 C 207/2015-68, se mění tak, že soud ustanovuje žalovanému v řízení o vypořádání společného jmění manželů vedeném u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 5 C 207/2015 zástupkyni JUDr. Irenu Tůmovou, advokátku se sídlem v Chotěboři, Družstevní 196.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 13. 5. 2016, č. j. 5 C 207/2015-68, neustanovil žalovanému zástupce pro řízení z řad advokátů. V odůvodnění uvedl, že projednávaná věc (řízení o vypořádání společného jmění manželů) není nijak skutkově ani právně složitá. Navíc žalovaný vystupoval jako účastník řízení v několika soudních sporech, kde se v průběhu řízení orientoval, vyjadřoval se k uváděným skutečnostem, navrhoval soudu důkazy, a proto soud žalovanému nevyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 8. 2016, č. j. 25 Co 210/2016-73, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění se neztotožnil s námitkou žalovaného, že rozhodnutí soudu prvního stupně není řádně odůvodněno a je nepřezkoumatelné, uvedl, že rozhodnutí odpovídá požadavkům kladeným právním předpisem na procesní rozhodnutí podle §169 občanského soudního řádu, o čemž ostatně svědčí ta skutečnost, že žalovaný byl schopen kvalifikovaným způsobem se závěry soudu prvního stupně polemizovat. Rovněž se odvolací soud ztotožnil s tím, že žalovaný svými podáními v předchozích řízeních prokázal, že se v právní problematice přiměřeně orientuje, že je schopen své zájmy před soudem dostatečně bránit. Obstojí tedy závěr okresního soudu, že i v řízení tohoto typu jsou rozumové a vyjadřovací schopnosti žalovaného více než dostatečné, aby mohl před soudem jednat osobně, a proto není nutné mu k ochraně jeho zájmů ustanovovat zástupce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaný se neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že se v právní problematice přiměřeně orientuje, a je tak schopen své zájmy dostatečně bránit; takový závěr odvolacího soudu není dostatečně podložen. Zdůrazňuje, že pokud v minulosti byl účastníkem soudního řízení, vždy byl právně zastoupen, pro sepis listin v této věci využíval bezplatné jednoduché porady u advokátů a konzultace u právníka pracujícího pro Národní radu zdravotně postižených a podobně. V situaci, kdy se účastník v dané problematice neorientuje, nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení advokáta a požádá o ustanovení advokáta, je namístě zástupce účastníkovi ustanovit, aby mu pomohl se ve věci zorientovat a kvalifikovaně mu poradil, jakými prostředky dosáhnout ochrany jeho oprávněných zájmů. Jsou-li přitom naplněny podmínky podle §30 občanského soudního řádu, je soud povinen žádosti vyhovět. Zamítne-li naopak soud žádost o ustanovení zástupce, poruší tím právo na právní pomoc zakotvenou v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. V dané věci však nebyla žádost posouzena komplexně. Závěrem navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně nebyla s ohledem na §210 odst. 1 věta druhá občanského soudního řádu vyzvána, aby se k dovolání vyjádřila.
Nejvyšší soud jako dovolací soud projednal věc podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno po tomto datu (srovnej článek II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu §241 o. s. ř. a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce, kdy je zastoupení účastníka nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
Proto je dovolání přípustné a důvodné.
Podle čl. 37 odst. 2 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb. (dále též „Listina základních práv a svobod“), má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Z judikatury dovolacího soudu se podává, že právo na právní pomoc spadající do práva na spravedlivý proces je nezbytným předpokladem pro realizaci práva na přístup k soudu včetně práva na efektivní obranu a vede k naplnění rovnosti účastníků v řízení podle článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí, publikované pod č. 209/1992 Sb.). Právo na právní pomoc dvojí povahu. V prvé řadě zaručuje každému, aby se mohl nechat v řízení zastupovat osobou znalou práva (zpravidla advokátem), přičemž do tohoto práva může stát zasahovat jen zcela výjimečně, například z důvodu zneužití práva. Vedle toho právo na právní pomoc stanoví pozitivní závazek státu na zmírnění faktické (materiální) nerovnosti účastníků řízení, aby mohli efektivně hájit své zájmy [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3849/11 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2662/2015 (uveřejněné pod č. C 15 262 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
K zajištění práva na právní pomoc v rámci civilního soudního řízení slouží více právních institutů. Základním institutem je obecná (§5 o. s. ř.), případně zvláštní (např. §15a, §118a odst. 4 nebo §119a odst. 1 o. s. ř.) poučovací povinnost soudů, která se uplatňuje vůči všem účastníkům řízení bez rozdílu na jejich osobní (sociální, ekonomické a jiné) poměry. Ačkoliv poučovací povinnost plní důležitou roli, ne vždy postačuje k dostatečnému hájení práv a zájmů účastníka řízení, a proto občanský soudní řád umožňuje účastníku řízení, aby mu soud na jeho žádost ustanovil zástupce za podmínek stanovených v §30 o. s. ř.
Podle §30 odst. 1 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. stanoví několik podmínek, které je nutno splnit, aby mohl být účastníku řízení ustanoven zástupce. Základním předpokladem je, že účastník řízení o ustanovení zástupce požádá. Dále musí být ustanovení zástupce nezbytně třeba k ochraně zájmů žadatele a musí být naplněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků (§30 odst. 1 o. s. ř.), jimiž jsou nepříznivé osobní poměry žadatele a skutečnost, že se nejedná o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva (§138 odst. 1 o. s. ř.). V souvislosti s naplněním podmínky nezbytnosti by se soud měl individuálně, s ohledem na veškeré okolnosti případu, zabývat povahou řízení, zdali je věc skutkově a právně jednoduchá, jakož i osobními předpoklady žadatele, zdali je schopen se sám efektivně bránit, a teprve následně učinit závěr, zda je v konkrétní věci zastoupení účastníka podle §30 o. s. ř. nezbytné k ochraně jeho práv a oprávněných zájmů [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4653/2016 (dostupné na www.nsoud.cz ), či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2006, č. j. 3 Ads 26/2005-36 (dostupný na www.nssoud.cz) ].
V usnesení ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2662/2015 (uveřejněném pod č. C 15 262 v Souboru), Nejvyšší soud uvedl, že rozhodovací praxe dovolacího soudu „nedává odpověď na to, které typy sporů lze označit za skutkově či právně jednodušší. Může se jednat o takový typ řízení, v němž zpravidla není složitý skutkový stav a zároveň hmotněprávní i procesní úprava se pro uplatnění nároku nejeví jako složitá. Naproti tomu by se nemělo jednat o řízení s velkou emoční účastí účastníka řízení, která by bránila efektivní obhajobě, či o řízení, která mají pro účastníka zpravidla zásadní význam. Příkladmo by se tak mohlo jednat o skutkově a právně jednoduché žaloby na plnění. Dále přichází do úvahy některá nesporná řízení nebo řízení ve věcech rodinněprávních, v nichž se uplatňuje výrazněji poučovací povinnost soudu, jsou v nich vyloučeny některé ryze procesní instituty (například tzv. koncentrace řízení, rozsudek pro uznání či pro zmeškání), případně se uplatňuje i zásada vyšetřovací. Zde je však nutné podotknout, že jednoduchost řízení není možné posuzovat mechanicky, a proto jeví-li se například již z žaloby či z návrhu na zahájení řízení, že řízení bude z nějakého důvodu v tomto konkrétním případě složitější, nelze jen pro obvyklou jednoduchost účastníkovi řízení zástupce odepřít… Při zkoumání osoby žadatele pak rozhodují jeho osobní předpoklady, především vzdělání, profese, znalosti a zkušenosti účastníka řízení či jeho schopnosti vést spor a v řízení argumentovat. Je tedy třeba posoudit, zdali je žadatel schopen i s ohledem na své osobní předpoklady za případné poučovací povinnosti ze strany soudu se v řízení sám efektivně bránit. Efektivní obrana však nepředpokládá jen orientaci (či znalost) v právu hmotném, nýbrž i v právu procesním. Při posouzení osobních předpokladů je možné vyjít z obsahu a kvality jednotlivých podání účastníka. Kvalitu jednotlivých podání ovšem nelze přeceňovat, a to zvláště za situace, kdy je z okolností zjevné, že účastníkovi řízení bylo podání vyhotoveno jinou osobou znalou práva, která však v řízení nevystupuje. Dále je možné vyjít z toho, jak účastník v řízení vystupuje. Je-li z dosavadního průběhu řízení zřejmé, že účastník v civilním soudním řízení není schopen odpovídajícím způsobem vystupovat (například účastník činí opakovaně vadná podání, je třeba účastníka opakovaně poučovat apod.), je namístě mu ustanovit zástupce. Mimo výše uvedené by měl soud při zkoumání nezbytnosti zastoupení zohlednit i tu okolnost, zda je druhá strana řízení sama právně vzdělána či zastoupena právně vzdělanou osobou“.
Soud by tak při posuzování naplnění podmínky nezbytnosti zastoupení měl zkoumat povahu řízení, zdali je v té které konkrétní věci skutkově a právně jednoduchá, a následně by měl zjišťovat osobní předpoklady žadatele, zdali je schopen se sám efektivně bránit. Je přitom třeba zdůraznit, že povahu řízení není možné přeceňovat, nýbrž je třeba dát důraz spíše na osobní předpoklady žadatele. Jelikož posouzení podmínky nezbytnosti zastoupení je věcí individuálního posouzení, je soud povinen při rozhodování o naplnění této podmínky posoudit komplexně všechny konkrétní okolnosti případu a následně rozhodnout, zdali je v té které věci zastoupení účastníka podle §30 o. s. ř. nezbytné k ochraně jeho práv a oprávněných zájmů [srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2004, č. j. 6 Azs 19/2003-45 (dostupný na www.nssoud.cz) ].
V dané věci soud prvního stupně žalovanému zástupce pro řízení z řad advokátů neustanovil s tím, že řízení o vypořádání společného jmění manželů není nijak skutkově ani právně složité. Navíc žalovaný vystupoval jako účastník řízení v několika soudních sporech, kde se v průběhu řízení orientoval, vyjadřoval se k uváděným skutečnostem, navrhoval soudu důkazy, a proto soud žalovanému nevyhověl. S těmito závěry se následně ztotožnil i odvolací soud, který zdůraznil, že žalovaný svými podáními v předchozích řízeních prokázal, že se v právní problematice přiměřeně orientuje, že je schopen své zájmy před soudem dostatečně bránit. Rozumové a vyjadřovací schopnosti žalovaného jsou pak více než dostatečné, aby mohl před soudem jednat osobně, a proto není nutné mu k ochraně jeho zájmů ustanovit zástupce.
S právním posouzením soudů obou stupňů se dovolací soud neztotožňuje, když má naopak za to, že u žalovaného jsou splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Především nebylo nijak zpochybněno, že žalovaný splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, když byl i pro účel tohoto dovolacího řízení osvobozen od soudního poplatku za dovolání v rozsahu ¾, a nelze učinit závěr, že žalovaný zjevně svévolně nebo zřejmě bezúspěšně uplatňuje či brání práva.
Stran nezbytnosti zastoupení se dovolací soud v žádném případě nemůže ztotožnit s tím, že řízení o vypořádání společného jmění manželů spadá typově mezi skutkově a právně jednoduchá řízení. Je totiž třeba zohlednit tu skutečnost, že řízení o vypořádání společného jmění manželů je sporným řízením, které je po řadě novelizací občanského soudního řádu pro osobu bez právního vzdělání obtížné a v řadě ohledů komplikované (uplatnění tzv. koncentrace řízení, rozsudku pro uznání apod.), nadto řízení o vypořádání společného jmění manželů se vyznačuje jistými specifiky, neboť spadá do kategorie řízení, u nichž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2103/2016 (dostupné na www.nsoud.cz )]. Nelze rovněž pominout tu skutečnost, že společné jmění účastníků zaniklo rozvodem manželství až po 1. 1. 2014, a proto režim vypořádání společného jmění manželů se bude řídit již zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž k této právní úpravě obsahující řadu změn se oproti předchozí úpravě judikatura Nejvyššího soudu doposud nevytvořila. Předmětem soudního řízení je rovněž větší množství položek, které mají být vypořádány, a to včetně nemovitostí, které žalovaný v současnosti obývá, a proto i z tohoto pohledu lze spatřovat spor pro žalovaného za významný.
Rovněž nelze přeceňovat skutečnost, že žalovaný již dříve vystupoval před soudem v soudních řízeních. Předně je třeba zdůraznit, že z rozhodnutí soudů není zcela patrné, o jaká řízení se mělo jednat, když z obsahu spisu lze najisto postavit, že žalovaný se doposud účastnil řízení o rozvod manželství a řízení o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem, která jsou typově odlišnými řízeními. Nadto jak podotkl žalovaný (což koresponduje obsahu soudního spisu), v předešlých soudních sporech byl zastoupen osobou znalou práva, a proto nelze v současné situaci učinit jednoznačný závěr o tom, že žalovaný je natolik orientovaný v civilním soudním řízení, takže zástupce z řad advokátů k ochraně svých práv skutečně nepotřebuje a postačí k efektivní obraně jeho práv a oprávněných zájmů jen poskytování poučovací povinnosti. V neposlední řadě nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že žalobkyně je v řízení sama zastoupena zástupkyní z řad advokátů.
S ohledem na uvedené shledal dovolací soud, že je namístě žalovanému v řízení o vypořádání společného jmění manželů ustanovit zástupce z řad advokátů, a proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil podle §243d písm. b) o. s. ř. tak, že žalovanému pro toto řízení ustanovil k ochraně jeho práv ve výroku uvedenou zástupkyni z řad advokátů, kterou vybral v souladu se zásadou procesní ekonomie podle toho, že tato zástupkyně žalovaného zastupovala v tomto dovolacím řízení, a proto lze předpokládat, že je s probíhajícím soudním řízením obeznámena.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť řízení není doposud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. dubna 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu