ECLI:CZ:NS:2017:22.CDO.872.2017.1
sp. zn. 22 Cdo 872/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. W. , zastoupeného Mgr. Pavlem Szkanderou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Svatoplukova 1209, proti žalovaným 1) J. C. , 2) R. C. , oběma zastoupeným JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 21, o uložení povinnosti odstranit stromy z blízkosti společné hranice pozemků a o zdržení se jejich výsadby, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 46/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2016, č. j. 56 Co 183/2016-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovaným oprávněným společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení ve výši 4 041 Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Igora Honuse, advokáta se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 18 C 46/2014-114, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 2. 2016, č. j. 18 C 46/2014-150, zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaným uložena povinnost zdržet se do vzdálenosti 3 metrů od společné hranice mezi pozemkem parc. č. 3125 zahrada, zapsaném na listu vlastnictví č. 3583 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, obec a katastrální území V., a pozemkem parc. č. 3127 zahrada, zapsaném na listu vlastnictví č. 1273 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, obec a katastrální území V., výsadby stromů dorůstajících výšky přesahující 3 metry (výrok I.). Dále zamítl žalobu s návrhem, aby byla žalovaným uložena povinnost odstranit od společné hranice mezi pozemkem parc. č. 3125 zahrada, zapsaném na listu vlastnictví č. 3583 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, obec a katastrální území V., a pozemkem parc. č. 3127 zahrada, zapsaném na listu vlastnictví č. 1273 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, obec a katastrální území V., rostoucí stromy, a to ořešák královský a dvě vrby (výrok II.). V důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení o odstranění lísky od společné hranice mezi pozemkem parc. č. 3125 zahrada, zapsaném na listu vlastnictví č. 3583 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, obec a katastrální území V., a pozemkem parc. č. 3127 zahrada, zapsaném na listu vlastnictví č. 1273 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, obec a katastrální území V. (výrok III.). Žalobci uložil povinnost nahradit žalovaným v obecné pariční lhůtě k rukám jejich zástupce náklady řízení ve výši 16 218 Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaní jsou vlastníci sousedních pozemků. Stromy, jejichž odstranění se žalobce domáhá, vysadili u společné hranice žalovaní až poté, kdy z žalobcovy strany rostly čtyřmetrové túje. Po jejich odstranění se žalobce začal domáhat odstranění stromů vysázených žalovanými s odůvodněním, že stíní jeho posezení v altánu. Po zjištění, že tyto stromy altán vůbec nezastiňují, žalobce argumentoval tím, že vrhají stín na bazén, v němž žalobce s manželkou relaxují. Bazén je umístěn jeden metr za společnou hranicí v celém svém objemu za altánem. Předmětné stromy na něj stín nevrhají. V odpoledních hodinách je část zahrady s bazénem zastíněna domem žalobce v závislosti na pozici slunce. Zahradu žalobce rovněž zastiňují dva vzrostlé stromy vysázené na jeho pozemku. Výšku stromů, jejichž odstranění se žalobce domáhá, udržují žalovaní pravidelným ořezem.
Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval právní úpravu občanského zákoníku účinnou do 31. 12. 2013. Uvedl, že předmětné stromy byly na pozemku žalovaných vysázeny již před 1. 1. 2014 a žalobce vyzýval žalované k jejich odstranění již v roce 2013. Protože občanskoprávní předpisy nepůsobí zpětně, nemůže se žalobce domáhat uložení povinnosti stromy odstranit, ale s ohledem na místní poměry pouze se bránit účinkům, jež jsou s existencí vzrostlých stromů spojeny, tj. stínění. V takovém případě by ve smyslu §127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“) přicházela v úvahu žaloba na uložení povinnosti zdržet se stínění stromy z pozemku žalovaných. Takové stínění nad míru přiměřenou poměrům však soud prvního stupně v projednávané věci nezjistil. Konstatoval, že stromy nebrání obvyklému užívání pozemku žalobce. Žalobu na uložení povinnosti zdržet se další výsadby stromů shledal soud prvního stupně rovněž nedůvodnou. Uvedl, že v době rozhodování soudu nebylo žalobcem ani tvrzeno, že by žalovaní měli v úmyslu při společné hranici nějaké stromy vysázet.
Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých věcných výrocích I. a II. a ve výroku o nákladech řízení IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na něž odkázal a neshledal žádný důvod dokazování doplňovat. Uvedl, že zjištěný skutkový stav je třeba podrobit jinému právnímu posouzení. S odkazem na §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) a datum podání žaloby dne 21. 2. 2014 je třeba přihlédnout k právní úpravě účinné po 1. 1. 2014, konkrétně k ustanovení §1017 odst. 1 o. z., podle něhož je třeba důvodnost žalobou uplatněných nároků posoudit. Zdůraznil, že pozdější právní úpravu by bylo třeba použít i tehdy, pokud by soud prvního stupně rozhodoval o podané žalobě v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (tento názor odvolací soud v podmínkách rozhodování o imisích stíněním podpořil závěrem vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, jenž je přístupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Připomněl, že §1017 odst. 1 o. z. poskytuje, vedle §1013 o. z., další možnost právní ochrany vlastníku pozemku před jeho zastíněním. Žalobě pak lze vyhovět a uložit vlastníku pozemku stínící stromy nebo jiné porosty odstranit tehdy, má-li pro to obtěžovaný vlastník pozemku rozumný důvod, který musí tvrdit. V poměrech projednávané věci ovšem žalobce tento rozumný důvod netvrdil. Odvolací soud na základě dokazování provedeného soudem prvního stupně dovodil, že sám žalobce má na pozemku dva vzrostlé stromy a další předměty vytvářející překážky v jeho užívání. Stínění části zahrady podle pohybu slunce mohou vytvářet i vzrostlé stromy na žalobcově pozemku. Stromy, jejichž odstranění se žalobce domáhá, po pravidelném ořezu žalovanými dosahují výše oplocení mezi pozemky, která činí 1,8 metrů. Odvolací soud uzavřel, že žalobce nemá rozumný důvod domáhat se odstranění stromů žalovanými. Vysvětlil, že takový důvod nelze shledat v situaci, kdy žalovaní výšku stromů pravidelně regulují, k zastínění pozemku žalobce dochází jen po určitou omezenou část dne podle sklonu slunečních paprsků, zastínění se týká pouze zatravněné plochy zahrady (nikoliv bazénu a pergoly) a jen v omezené části roku, kdy jsou stromy pokryty listím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Přípustnost dovolání vymezil odkazem na §237 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení právní otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Formuloval ji přitom tak, zda za rozumný důvod ve smyslu §1017 odst. 1 o. z. lze považovat zdravotní stav konkrétního účastníka řízení a jeho manžela.
Namítal, že soudy obou stupňů zasáhly do jeho základního práva spočívajícího v legitimním očekávání spravedlivého řízení. Tento zásah na úrovni podústavního práva shledal v neposkytnutí poučovací povinnosti ve smyslu §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. v situaci, kdy mu evidentně hrozil neúspěch ve věci. Odvolací soud přitom pochybil, pokud uzavřel, že žalobce v řízení netvrdil žádný rozumný důvod pro odstranění vzrostlých stromů z pozemku žalovaných. Upozornil na svá tvrzení o tom, že on a jeho manželka nemohou využívat pozemek a bazén jako osoby zdravotně indisponované k nezbytné rehabilitaci, a tudíž zdravotní stav je tím důvodem, pro nějž se odstranění stromů domáhá. Má navíc za to, že soudu nemusel výslovně sdělovat, co je oním rozumným důvodem. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřili žalovaní. Uvedli, že rozsudek odvolacího soudu je založen na správném právním posouzení věci. Upozornili, že žalobce byl soudy obou stupňů opakovaně poučován o tom, že na základě výsledků dokazování nelze učinit závěr o oprávněnosti žaloby. Odvolací soud pak dokonce žalobci poskytl prostor k možné dispozici s odvoláním, čehož však nevyužil. Dále poukázali na to, že zdravotní stav žalobce není rozumným důvodem pro odstranění vzrostlých stromů z jejich pozemku. V této souvislosti poukázali na výsledky dokazování, zejména zjištění z místního ohledání, fotografie a snímky z Internetu. Při něm bylo prokázáno, že pozemek žalobce je po většinu dne osluněn a teprve odpoledne je zastíněn. Nikoliv však předmětnými stromy, ale domem žalobce a vzrostlými stromy na jeho pozemku. Navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 o. s. ř.), že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel předkládá v poměrech projednávané věci k řešení právní otázku existence aplikační podmínky ustanovení §1017 odst. 1 věta první o. z. pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti odstranit vzrostlé stromy ze společné hranice mezi pozemky a zdržet se do budoucna výsadby takových stromů. Žádá, aby se dovolací soud vyjádřil k tomu, zda rozumným důvodem k uložení uvedených povinností může být zdravotní stav konkrétního účastníka řízení a jeho manžela.
Dovolání není přípustné, neboť dovolací soud se ve své rozhodovací praxi aplikační podmínkou ustanovení §1017 odst. 1 o. z. již zabýval, a to v souvislosti s řešením otázky dopadající právní úpravy na případ, kdy se obtěžovaný vlastník pozemku domáhá odstranění stromů z pozemku souseda, které byly vysázeny před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Předložená právní otázka tak implikuje posouzení, zda žalobou uplatněný nárok mohl být poměřován §1017 odst. 1 o. z.
Podle §1017 odst. 1 věta první o. z. má-li pro to vlastník pozemku rozumný důvod, může požadovat, aby se soused zdržel sázení stromů v těsné blízkosti společné hranice pozemků, a vysadil-li je nebo nechal-li je vzrůst, aby je odstranil.
Soud prvního stupně s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti případu (dobu vysazení předmětných stromů a doručení výzvy k jejich odstranění žalobcem) a názory prezentované v odborné literatuře (soud prvního stupně citoval z komentáře k novému občanskému zákoníku autorů Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§976–1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 170) dospěl k závěru, že se nová právní úprava nemůže uplatnit. Žalobu zamítl pro neexistenci aplikační podmínky uvedené v §127 odst. 1 obč. zák., tj. že by předmětné stromy na pozemku žalovaných obtěžovaly žalobce zastíněním jeho pozemku v míře nepřiměřené místním poměrům a omezovaly by jej v obvyklém užívání pozemku. Odvolací soud s ohledem na judikatorní reflexi nové právní úpravy imisí v ustanovení §1013 odst. 1 věta první o. z. a její obsahové porovnání s úpravou obsaženou v §127 odst. 1 obč. zák. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3277/2014) dospěl k závěru, že nárok žalobce je třeba podřídit nové právní úpravě, tedy i aplikační podmínce obsažené v §1017 odst. 1 o. z.
V rozsudku ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, jenž je přístupný na internetových stránkách dovolacího soudu http://www.nsoud.cz , Nejvyšší soud uvedl, že „vlastník pozemku, který je obtěžován stromy vysázenými na sousedním pozemku před 1. 1. 2014 tak, že jej nad míru přiměřenou místním poměrům obtěžují účinky způsobené těmito stromy, se může bránit cestou negatorní žaloby (§1013 odst. 1 o. z.), v případě jejíhož úspěchu může v konečném důsledku odstranění stromu dosáhnout, byť ne přímým žalobním požadavkem na jeho odstranění.“ Dále vysvětlil, že „úpravu obsaženou v §1017 odst. 1 o. z. je možné ve vztahu k požadavku na odstranění stromů aplikovat až na stromy vysázené po 1. 1. 2014. Vzniklý stav založený výsadbou stromů na vlastním pozemku v době, kdy úprava sousedských práv v obč. zák. neumožňovala domáhat se jejich odstranění (tj. do 1. 1. 2014), založil princip ochrany důvěry, jenž obstojí v konfrontaci s důsledky nepravé zpětné retroaktivity.“
Žádal-li proto žalobce, aby dovolací soud přezkoumal, zda rozumným důvodem pro odstranění stromů ve smyslu ustanovení §1017 odst. 1 věta první o. z. může být zdravotní stav žalobce a jeho manželky, který si vyžaduje častý rehabilitační pobyt v zahradním bazénu, na nějž však dopadá stín vzrostlých stromů na pozemku žalovaných, pak pro řešení této otázky dovolání přípustné není. Jestliže rozhodovací praxe dovolacího soudu použití citovaného ustanovení na účinky stromů vysázených před účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zapovídá, pak není na místě, aby se dovolací soud zabýval aplikační podmínkou „rozumného důvodu.“
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve svém výsledku v souladu s judikaturou dovolacího soudu, byť odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil z jiného důvodu, než jaký z judikatury vyplývá.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka žalobce, kterou se odvolacímu soudu (a rovněž soudu prvního stupně) vytýká neposkytnutí poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř., ač bylo zřejmé, že mu hrozil neúspěch ve sporu. V takovém postupu žalobce shledal porušení jeho práva na spravedlivý proces. Pomine-li dovolací soud, že žalobce vůbec neuvádí, poskytnutí jakého poučení mu bylo odepřeno, zda o povinností tvrzení (§118a odst. 1 o. s. ř.), či pro případ jiného právního náhledu odvolacího soudu na věc (§118a odst. 2 o. s. ř.), anebo o povinnosti důkazní (§118a odst. 3 o. s. ř.), nelze přehlédnout, že poučovací povinnost soudu ve smyslu citovaných ustanovení je sice koncipována jako objektivní (bez ohledu na to, zda účastník řízení, který nese břemeno tvrzení či břemeno důkazní, si je sám vědom, že je povinen své procesní povinnosti splnit), nicméně postup podle ustanovení §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Jestliže z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudků soudů obou stupňů vyplývá závěr, že provedeným dokazováním byl náležitě objasněn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí a soud prvního stupně i soud odvolací vysvětlili důvody, pro které nebyly provedeny další navržené důkazy, pak jejich postupem nemohlo být zasaženo do práva žalobce na spravedlivý proces. Kromě toho, argumentace žalobce o porušení práva na spravedlivý proces vychází z výtky o nedostatku poučení o hrozícím neúspěchu ve věci. Poučení o neúspěchu ve sporu se ovšem neposkytuje samo o sobě, ale pouze v závislosti na poskytnutí poučení o potřebě doplnit skutková tvrzení nebo označit (navrhnout) důkazy, neboť je následkem nesplnění některé z uvedených procesních povinností účastníkem řízení.
Protože žalobce napadl dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „do všech jeho výroků“, zabýval se dovolací soud i přípustností dovolání směřujícího proti nákladovým výrokům. Pro výroky o nákladech řízení platí rovněž omezení přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání podle §237 není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 8 083 Kč a tato částka nedosahuje hodnotového censu upraveného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohlo by být dovolání přípustné ani tehdy, pokud by žalobce důvod přípustnosti dovolání řádně vymezil. Ze stejného důvodu není dovolání přípustné ani proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, který rovněž – kromě zamítavých věcných výroků – potvrdil i výrok o nákladech prvostupňového řízení, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění ve výši 16 218 Kč.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. července 2017
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu