ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1278.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1278/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně I.F.T. POWER & ENERGY a. s. , se sídlem v Ostravě, Martinov, Martinovská 3076/5, identifikační číslo osoby 28568486, zastoupené JUDr. Martinem Vojtíškem, advokátem se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Rožnovská 241, proti žalované AIR TECHNIC s. r. o. , se sídlem v Praze 6 - Dejvice, Na Kocínce 210/3, identifikační číslo osoby 44268190, o zaplacení 26 343 250 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 59/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2016, č. j. 91 Co 252/2016-32, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 8. 2016, č. j. 8 C 59/2016-22, nepřiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 26 343 250 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Vyšel ze zjištění, že za hospodářský rok 2015 činila ztráta žalobkyně 12 945 000 Kč, za hospodářský rok 2014 činila ztráta žalobkyně 15 608 000 Kč a za rok 2013 činila ztráta 16 558 000 Kč. Zůstatky žalobkyně na bankovních účtech činily ke dni 1. 2. 2016 117 439,47 Kč, ke dni 1. 3. 2016 355 078,05 Kč a ke dni 1. 4. 2013 155 248,09 Kč. Žalobkyně dále disponuje pohledávkou za žalovanou z titulu náhrady škody, která je předmětem této žaloby, a další pohledávkou vůči žalované z titulu ušlého zisku v roce 2015 a 2016, kterou v budoucnu uplatní. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně disponuje krátkodobými pohledávkami z obchodních vztahů ve výši 3 057 000 Kč, pohledávkou za ovládající osobou ve výši 1 234 000 Kč a jinými pohledávkami ve výši 1 437 000 Kč. Z knihy dlouhodobého majetku zjistil, že žalobkyně disponuje dlouhodobým majetkem v zůstatkové ceně 55 115 214,22 Kč a z knihy drobného majetku plyne, že žalobkyně disponuje drobným majetkem v zůstatkové ceně 487 128 Kč. Z nemovitých věcí vlastní žalobkyně stavbu bez č. p. pro výrobu a skladování. Soud prvního stupně po posouzení žádosti v daném případě neshledal důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků žalobkyni, a to ani částečně, vzhledem k tomu, že její poměry objektivně umožňují splnit vyměřenou poplatkovou povinnost.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 12. 2016, č. j. 91 Co 252/2016-32, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že nelze učinit závěr, že majetkové poměry žalobkyně jsou zde závažnými důvody pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Žalobkyně disponuje rozsáhlým majetkem a je zcela na ní, aby své podnikání uzpůsobila možnostem plnit své povinnosti, a to i povinnosti vůči státu. I v případě nemožnosti prodat část majetku žalobkyně může být majetek v těchto hodnotách použit k zajištění půjčky či úvěru tak, aby žalobkyně splnila i povinnost zaplatit soudní poplatek, která má stejnou vážnost jako povinnosti žalobkyně z podnikání a nelze jí stavět na poslední místo, tedy na jakési „až co zbude žalobkyni po zaplacení jejích závazků spojených s podnikáním“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolací soudu „závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a „dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř, „když soud nepřiznal žalobkyni právo na osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. §138 o. s. ř., ačkoliv nebyly naplněny žádné důvody pro nepřiznání takového práva, resp. když soud nesprávně právně posoudil poměry účastníka řízení a nesprávně právně posoudil smysl ustanovení §138 o. s. ř.“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, usnesení téhož soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4570/2014), kdy měl soud zkoumat reálnou možnost žalobkyně půjčku či úvěr získat, jakož i zkoumat zvlášť nepříznivou finanční situaci žalobkyně v důsledku škody způsobené žalovanou a zároveň dopad vzniklé škody na další životaschopnost žalobkyně, kdy osvobození od soudního poplatku nebrání skutečnost, že si žalobkyně v rámci své podnikatelské činnosti natolik zatížila a omezila nakládání se svým majetkem, že nyní není objektivně schopna k úhradě soudního poplatku, a kdy s ohledem na majetkové poměry žalobkyně je „seznatelné“, že žalobkyně nemá své vlastní prostředky, které by mohla na zaplacení soudního poplatku použít.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při posouzení žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků neodchýlil od dovolatelkou označené rozhodovací praxe. Zmiňovaná rozhodnutí dovolacího soudu řeší něco jiného, než otázku, „zda majetkové poměry žalobkyně skutečně žalobkyni umožňují financování soudního poplatku z půjčky nebo z úvěru, když žalobkyně od počátku uvádí a dokládá skutečnosti svědčící o opaku“.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, uveřejněném pod číslem 31/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se tak řešila situace, kdy žalobce požadoval osvobození od soudních poplatků v řízení, ve kterém se domáhal náhrady škody, kterou mu způsobil žalovaný svým trestním činem, když v postavení zaměstnance žalobce se zařazením na pozici hlavního účetního odčerpal peněžní prostředky žalobce ve svůj prospěch, za což byl pravomocně odsouzen. Nejvyšší soud v dané věci uzavřel, že skutečnost, že se žalobce dostal do nepříznivé finanční situace v důsledku trestného činu žalovaného, kterým mu byla způsobena škoda, a u soudu se domáhá náhrady této škody, je zásadně podstatnou okolností svědčící pro naplnění podmínky existence zvlášť závažných důvodů pro úplné osvobození od soudních poplatků ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř., nicméně nezakládá naplnění této podmínky bez dalšího a vždy záleží na dalších okolnostech konkrétního případu.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se potom dovolací soud zabýval otázkou, zda lze žadateli (účastníku) odepřít osvobození od soudních poplatků (lhostejno, zda zcela nebo zčásti) jen proto, že jde o podnikatele, jenž nese „podnikatelské“ či „hospodářské“ riziko, které nelze přenášet (přiznáním osvobození) na stát. Nejvyšší soud konstatoval, že osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i právnické osobě - podnikateli. Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku pak nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko). Dále pak byla v tomto usnesení řešena otázka, zda a jaký vliv na výsledek dovolacího řízení má (může mít) skutečnost, že v řízení nešlo o první rozhodnutí o dovolatelově žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků, nýbrž že úvahy obou soudů se soustředily k prověření otázky, zda v porovnání se stavem, jenž zde byl při vydání dřívějšího rozhodnutí, jímž soud stejnou žádost dříve zamítnul, nastala „změna poměrů“ odůvodňující nové věcné posouzení žádosti. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že usnesením, jímž zamítne žádost účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků, je soud vázán (§170 odst. 1 o. s. ř.). Později podané (nové) žádosti téhož účastníka o přiznání osvobození od soudních poplatků může soud vyhovět jen tehdy, změní-li se u účastníka (žadatele) poměry, z nichž soud vycházel v původním (zamítavém) rozhodnutí pro účely právního posouzení původní žádosti. To, že samo právní posouzení předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků v prvním (zamítavém) rozhodnutí nebylo správné, důvodem pro to, aby soud vyhověl nové žádosti, být nemůže (šlo by o nepřípustnou revokaci právního názoru obsaženého v pravomocném soudním rozhodnutí mimo rámec opravných prostředků, jimiž mohlo být napadeno).
Konečně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4570/2014, pak Nejvyšší soud řešil otázku, zda důvodem pro přiznání osvobození mohou být okolnosti, jako jsou dočasné omezení dispozice s majetkem, nepříznivá hospodářská situace, ale i zdravotní a osobní komplikace. Nejvyšší soud dovodil, že ani okolnosti nezávislé na vůli žadatele samy o sobě nemusí postačovat pro přiznání osvobození. Skutečnost, že dovolatelka se dostala do nepříznivé finanční situace z ekonomických, zdravotních nebo osobních důvodů, sice nepochybně představuje podstatnou okolnost svědčící pro osvobození od soudních poplatků, nezakládá však právo na přiznání osvobození bez dalšího, a je nutné hodnotit ji v souvislosti s dalšími okolnostmi, zejména majetkovými poměry. Dočasné zhoršení poměrů dovolatelky není samo o sobě skutečností odůvodňující osvobození od povinnosti zaplatit soudní poplatek, obzvláště ve spojení s jejími objektivně nadprůměrnými majetkovými poměry.
Rozhodnutí odvolacího soudu s namítanými rozhodnutími Nejvyššího soudu není v rozporu. Pro posouzení předmětné žádosti o osvobození od soudních poplatků v dané věci bylo určující, že odvolací soud (stejně tak i soud prvního stupně) měl za osvědčené, že žalobkyně disponuje rozsáhlým majetkem. Odvolací soud konstatoval, že i v případě nemožnosti prodat část majetku žalobkyně, může být majetek v těchto hodnotách použit k zajištění půjčky či úvěru. Přihlásil se tak k závěrům soudu prvního stupně, podle něhož rozhodující je pouze to, zda má právnická osoba coby žadatel o osvobození od soudních poplatků k dispozici finanční prostředky či jiný majetek nebo pohledávky, jehož prodejem či vymožením by mohla získat prostředky ve výši dostačující pro úhradu soudního poplatku. Odvolací soud odkázal na závěry soudu prvního stupně, podle něhož i kdyby takové vymožení či zpeněžení pohledávek možné nebylo, měl by soud za to, že vzhledem k poměrům žalobkyně, která je kapitálovou společností se značným budoucím potenciálem, si tato může opatřit finanční prostředky nezbytné na úhradu soudního poplatku různými způsoby běžnými v obchodním životě společnosti, např. formou provozního úvěru či využitím jiných finančních produktů, které jsou velmi rozšířené, relativně dostupné a zcela běžně slouží k překlenutí dočasných problémů s financováním provozu společnosti.
Předkládaná otázka tak není v rozporu s dovolatelkou namítanou judikaturou a nezakládá přípustnost dovolání. Ke shodnému závěru o možnostech žadatele o osvobození od soudních poplatků v případě dispozice dostatečným majetkem žádat o úvěr srov. navíc obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 126/2011-304.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu §151 odst. 1 o. s. ř. nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu