ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1386.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1386/2017-447
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MONTAKO s.r.o. se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Vodárenská 732, IČO 25123017, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech nad Vltavou, Riegrova 172/3, proti žalovanému L. H., zastoupenému Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, o zaplacení částky 382 526 Kč s příslušenstvím a o zaplacení částky 76 427 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 242/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2016, č. j. 23 Co 401/2016-377, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. května 2016, č. j. 24 C 242/2012-300, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni v záhlaví uvedenou částku s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu.
Žalobkyně s odběratelem uzavřeli dne 14. prosince 2010 pod číslem 105/2010 rámcovou kupní smlouvu, ve které si strany sjednaly, že žalobkyně bude odběrateli dodávat zboží a služby a odběratel bude za tyto dodávky platit cenu podle ceníku žalobkyně platného v den odebrání zboží. V rámcové smlouvě byla dále sjednána lhůta splatnosti v délce 60 dnů od data vystavení faktury, úrok z prodlení se zaplacením kupní ceny ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení a smluvní pokuta ve výši 20% z dlužné částky sjednaná pro případ, že žalobkyně bude nucena vymáhat dlužnou částku prostřednictvím třetí osoby. Žalovaný v rámcové smlouvě prohlásil, že uspokojí pohledávku žalobkyně vzniklou na základě této smlouvy, pokud odběratel svůj závazek nesplní.
Žalobkyně dodávala na základě rámcové smlouvy odběrateli stavební materiál specifikovaný v potvrzených dodacích listech i na fakturách. J. S. převzal závazek ručení samostatným prohlášením ze dne 3. října 2011, přičemž k tomuto datu činila celková výše pohledávek 469 639 Kč. Dlužník uznal co do důvodu i výše faktury č. 36, 41, 42, 23, 11, 15, 80, 83, 84 a 85. Žalobkyně vystavila ve prospěch odběratele dobropis na částku 15 658 Kč z titulu vráceného zboží a palet. J. S. dne 15. listopadu 2011 vyzval za žalobkyni žalovaného, dlužníka a J. S., aby zaplatili částku 287 162 Kč za neuhrazené faktury č. 36, 41, 42, 23, 11 a 15 s upozorněním na smluvní úrok z prodlení a smluvní pokutu a zároveň je upozornil na splatnost faktur č. 80, 83, 84 a 85. Vzhledem k tomu, že J. S. je v úpadku, přihlásila žalobkyně své pohledávky vůči němu do předmětného insolvenčního řízení. Vůči dlužníkovi byla pohledávka žalobkyni přiznána rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 31. srpna 2015, č. j. 10 C 80/2015-12.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posuzoval podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, tedy podle zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Soud prvního stupně shrnul skutkové závěry rozhodné pro právní posouzení věci, konkrétně tedy to, že žalobkyně na základě rámcové smlouvy dodala odběrateli zboží, které převzal, ovšem nezaplatil kupní cenu. Dále soud prvního stupně zohlednil písemné uznání dluhu odběratelem a následné částečné plnění uznaného dluhu. Vzhledem k tomu, že žalovaný převzal závazek ručení podle §303 a násl. obch. zák., zdůraznil soud prvního stupně, že uznání závazku dlužníkem má stejné účinky i vůči ručiteli. Ohledně ručitelského prohlášení žalovaného v rámcové smlouvě dospěl soud prvního stupně k závěru, že toto prohlášení není neplatné pro neurčitost. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že žalobkyně vyzvala k plnění nejprve odběratele. Dle soudu prvního stupně tak skutečnost, že se výzva k plnění týkala i v té době nesplatných pohledávek, neodporuje §306 obch. zák., neboť bylo zřejmé dlužník přestal platit a nehodlá platit ani do budoucna. Soud prvního stupně tedy přiznal žalobkyni žalovanou částku z titulu kupní ceny, úroků z prodlení a smluvní pokuty.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. prosince 2016, č. j. 23 Co 401/2016-377, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se co do úroku z prodlení ve výši 0,1% za každý den prodlení z částky 15 658 Kč od 10. února 2012 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 31 111,40 Kč zamítá. Ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, dále doplnil dokazování o aktuální výpis z obchodního rejstříku týkající se informací o odběrateli a uzavřel, že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu potřebném pro rozhodnutí v řešené věci. Ve svém právním posouzení věci odvolací soud odmítl argumentaci žalovaného, že se na jeho postavení jakožto ručitele nemůže vztahovat obchodního zákoník, a to vzhledem k tomu, že není podnikatelem. Odvolací soud v tomto ohledu odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které je rozhodující výlučně podnikatelský status účastníků hlavního závazkového vztahu, nikoli povaha ručitele. Odvolací soud se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ztotožnil také se závěrem, že ručitelské prohlášení žalovaného v rámcové smlouvě je dostatečně určité. Odvolací soud se zabýval také účinky uznání závazku a dospěl k závěru, že žalovanému se nepodařilo v řízení vyvrátit domněnku existence předmětného závazku odběratele plnit žalobkyni kupní cenu. Odvolací soud nadto poukázal na to, že v řízení byla prokázána existence pohledávek žalobkyně na základě faktur a dodacích listů. Odvolací soud uzavřel, že ručení žalovaného dopadá veškeré pohledávky žalobkyně za odběratelem, neboť tyto pohledávky vznikly na základě rámcové kupní smlouvy, v níž žalovaný učinil své ručitelské prohlášení.
Odvolací soud se také zabýval smluvní pokutou sjednanou v rámcové kupní smlouvě a uzavřel, že z ujednání vyplývá, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ porušení právní povinnosti odběratele, a jejím účelem bylo zajistit žalobkyni paušální náhradu nákladů, které by mu mohly vzniknout v případě, že by k vymáhání pohledávky využil služeb třetí osoby. Podle odvolacího soudu je předmětné ujednání o smluvní pokutě platné, neboť zajišťuje řádné splnění povinnosti odběratele zaplatit kupní cenu ve lhůtě splatnosti, když vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu váže na porušení povinnosti odběratele a zároveň na podmínku, že žalobkyně využije při vymáhání pohledávky služeb třetí osoby.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky přiznané žalobkyni z titulu smluvní pokuty, neboť dle závěru odvolacího soudu za vymáhání pohledávky nelze považovat upozornění na blížící se splatnost dalších čtyř pohledávek ve výzvě, kterou J. S. zaslal dlužníkovi a ručitelům, neboť z povahy věci lze účelně vymáhat pouze pohledávky již splatné.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v části, v jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jeho názoru spočívá na řešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího.
Dovolatel v dovolání rozsáhle a nepřehledně argumentoval a odkazoval na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu, avšak konkrétní právní otázky, které formuloval a na kterých podle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí, uvedl až v samotném závěru textu dovolání s odkazem na svoji argumentaci v textu předchozím. Značnou část dovolání (str. 12 až str. 20 dovolání) pak tvořila argumentace přejatá z odvolání žalovaného obsahově směřující proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně.
První otázka, která dle dovolatele nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, se týká toho, zda lze žalovat předčasně ručitele, ačkoliv dlužník není řádně vyzván k zaplacení dluhu, není vyčíslena smluvní pokuta ani úroky z prodlení a tvrzený závazek ručitele dospěje až v průběhu nalézacího řízení. Dovolatel tvrdil, že nikdy nebyl k plnění závazku vyzván a soudy tak ve svém právním posouzení pominuly princip subsidiarity ručení. Na podporu své argumentace odkázal dovolatel na právní názory prezentované v odborné literatuře.
Druhá dovolatelem formulovaná právní otázka se vztahovala k závaznosti ručitelského prohlášení v rámcové smlouvě ve vztahu k závazkům z realizačních smluv. Podle názoru dovolatele rámcová smlouva nezakládá závazkový právní vztah a žalovaný se v ručitelském prohlášení zavázal k ručení za závazky vzniklé z této rámcové smlouvy, nikoli za závazky vzniklé na základě jednotlivých realizačních smluv, tedy za předmětné pohledávky žalobkyně za odběratelem.
Třetí otázka předestřená v dovolání se týkala toho, zda se na ručení jakožto na akcesorický závazek vztahuje taktéž obchodní zákoník, jestliže hlavní závazkový právní vztah spadá pod režim obchodního zákoníku, neboť byl uzavřen mezi dvěma podnikateli. Dovolatel v tomto ohledu navrhl, aby se dovolací soud odchýlil od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe a tuto otázku vyřešil jinak, neboť dosavadní judikatura je dle mínění dovolatele v rozporu s principem ochrany slabší smluvní strany.
Poslední otázka předestřená dovolatelem se vztahovala k ujednání o smluvní pokutě, ohledně kterého dovolatel tvrdil, že toto ujednání měly soudy obou stupňů posoudit jako neplatné, neboť odporuje judikatuře Nejvyššího soudu, podle které smluvní pokutu nelze vázat na výkon práva, nýbrž pouze na porušení povinnosti. Dovolatel odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, podle jehož závěru smluvní pokuta sjednaná pro případ výkonu práva je v rozporu s účelem institutu smluvní pokuty, jak jej stanoví zákon, a takové ujednání je tedy pro rozpor se zákonem neplatné.
Dovolatel dále namítal také vady odvolacího řízení spočívající v tom, že se odvolací soud nezabýval jeho námitkami uvedenými v odvolání, příp. z jeho námitek nevyvodil žádné právní závěry.
Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a osobou oprávněnou zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelem předestřených právních otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. tyto otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Co se týče poslední otázky dovolatele vztahující se k výroku odvolacího soudu, kterým rozhodoval o nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty, není dovolání přípustné z důvodu uvedeného v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
První otázka, která dle dovolatele nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, se týká toho, zda lze žalovat předčasně ručitele, ačkoliv dlužník není řádně vyzván k zaplacení dluhu a tvrzený závazek ručitele dospěje až v průběhu nalézacího řízení. Dovolatel však při formulaci této právní otázky částečně vycházel ze svých skutkových tvrzení, že byl jakožto ručitel žalován předčasně, aniž by byl vyzván k plnění hlavní dlužník. Soud prvního stupně a shodně s ním i odvolací soud však dospěl ke skutkovému závěru, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co k tomu byl žalobkyní písemně vyzván. Žalovaný tak podle skutkových závěrů obou soudů nebyl jakožto ručitel žalován předčasně. Jestliže dovolatelovy námitky směřovaly proti tomu, že ohledně některých faktur nebyl nejprve vyzván k plnění obligační dlužník (odběratel) a tyto faktury tak vůči žalovanému jakožto ručiteli nebyly v době výzvy k plnění učiněné dne 15. listopadu 2011 splatné, nelze než uzavřít, že soudy obou stupňů správně aplikovaly §306 odst. 1 obch. zák., podle kterého vyzvání dlužníka k plnění není třeba, jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, přičemž v řešeném případě soudy obou stupňů dospěly ke skutkovému závěru, že z okolností bylo zřejmé, že odběratel jakožto dlužník přestal platit a nehodlá platit ani do budoucna, což potvrdilo i jeho následné chování. Žalovaný nadto v řízení nevyvrátil domněnku existence předmětného závazku založenou podle §323 odst. 1 obch. zák. uznáním závazku ze strany dlužníka (odběratele), přičemž toto uznání závazku má v souladu s §323 odst. 3 obch. zák. účinky i vůči ručiteli. Odvolací soud rovněž správně uzavřel, že žalovaný (dovolatel) byl vyzván k zaplacení dluhu nejen částečně výzvou ze dne 15. ledna 2011, ale také v průběhu řízení formou samotné žaloby; podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je totiž žalobu nutno považovat za výzvu žalobce k zaplacení dluhu žalovaného. K tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem tak, jak jej zjistily soudy obou stupňů, což vyplývá ze samotné povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku a také přímo z §241a odst. 1 o. s. ř., podle kterého je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelem formulovaná otázka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť je částečně postavena na skutkových tvrzeních dovolatele, která se liší od skutkových závěrů učiněných soudy obou soudů. V části, v níž se dovolatelova argumentace neliší od skutkových závěrů soudů, pak otázka nezaloží přípustnost dovolání z toho důvodu, že soudy obou stupňů zjištěný skutkový stav posoudily správně, když na něj aplikovaly §306 odst. 1 obch. zák., neboť v daném případě byly podmínky aplikace tohoto ustanovení naplněny (k tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2013, sp. zn. 32 Cdo 2169/2011).
Ani druhá dovolatelem formulovaná právní otázka, která se vztahuje k závaznosti ručitelského prohlášení v rámcové smlouvě ve vztahu k závazkům z realizačních smluv, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že ručitelské prohlášení v rámcové smlouvě je z hlediska identifikace zajištěných v budoucnu vzniklých pohledávek dostatečně určité, a tento závěr podpořil také odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. K tomu viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2014, sp. zn. 32 Cdo 83/2013. Odvolací soud tedy nepochybil a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když ručitelské prohlášení žalovaného v rámcové smlouvě posoudil jako platné a závazné.
Třetí otázka, kterou dovolatel v dovolání formuloval, se týkala toho, zda se na ručení jakožto na akcesorický závazek vztahuje taktéž obchodní zákoník, jestliže hlavní závazkový právní vztah spadá pod režim obchodního zákoníku, neboť byl uzavřen mezi dvěma podnikateli. Dovolatel v tomto ohledu navrhl, aby se dovolací soud odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe a tuto otázku vyřešil jinak. Nejvyšší soud ovšem nemá důvodu odchylovat se od své dosavadní ustálené rozhodovací praxe, podle které akcesorická a subsidiární povaha ručitelského závazku ve vztahu k závazku hlavnímu je určující rovněž v řešení otázky, zda ručení žalovaného za závazek dlužníka se řídí občanským nebo obchodním zákoníkem. Zásada, že práva a povinnosti ze zajištění plnění závazků v závazkových vztazích jsou podřízeny režimu téhož kodexu, kterým se řídí hlavní závazkový vztah, je nadto vyjádřena výslovně v ustanovení §261 odst. 4 obch. zák. (blíže viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014 nebo také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 a další). Nejvyšší soud neshledal v argumentaci dovolatele důvod, pro který by se odchýlil se od svých závěrů, které vyslovil ve výše citovaných rozhodnutích, neboť na posuzovanou věc dopadají tytéž právní předpisy a nedošlo ani k takové změně poměrů, která by odůvodňovala odlišné právní posouzení a tedy i odchýlení se od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ani třetí dovolatelem formulovaná otázka tak není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť Nejvyšší soud neshledal důvody pro změnu své dosavadní rozhodovací praxe v této otázce, jak požadoval dovolatel.
Poslední otázka předestřená dovolatelem se vztahovala k ujednání o smluvní pokutě, kterou soud prvního stupně přiznal žalobkyni v nárokované výši 76 427 Kč, přičemž odvolací soud výrok soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba na zaplacení smluvní pokuty co do částky 31 111,40 Kč zamítá. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud potvrdil výrok soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení smluvní pokuty, co do částky 45 315,60 Kč. Jestliže dovolatel tedy brojil proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu, není dovolání ohledně výroku, kterým bylo rozhodnuto o nároku na zaplacení smluvní pokuty, přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, přičemž šlo o výrok založený na samostatných skutkových zjištění, neboť smluvní pokuta nepředstavuje příslušenství pohledávky, nýbrž jde o samostatný nárok, jehož oprávněnost se posuzuje dle samostatných skutkových zjištění (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 4799/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 2632/2010 a další).
Dovolací soud se nezabýval tvrzenými vadami řízení, neboť v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř. k vadám řízení přihlíží dovolací soud pouze za předpokladu, že je dovolání přípustné.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel v dovolání dále navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 2. listopadu 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu