ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1437.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1437/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně Česká kardiologická společnost, z.s. , se sídlem Brno, Pekařská 962/72, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 60166789, zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, PhD., advokátem se sídlem Brno, Bašty 8, proti žalované E. L. H. , zastoupené JUDr. Jiřím Ptáčkem, advokátem se sídlem Brno, Masarykova 398/2, o zaplacení 145 604 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 19/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2016, č. j. 44 Co 387/2013-409, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2016, č. j. 44 Co 387/2013-409, se v části výroku I., jíž bylo rozhodnuto o potvrzení výroku III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2013, č. j. 14 C 19/2005-375, a závislém výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2013, č. j. 14 C 19/2005-375, výrokem I. zamítl žalobu co do 2 % úroku z prodlení z částky 145 604 Kč za období od 1. 4. 2004 do 10. 2. 2005, výrokem II. žalované uložil zaplatit žalobkyni částku ve výši 145 604 Kč s 2 % úrokem z prodlení od 11. 2. 2005 do zaplacení, výrokem III. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 45 155 Kč na náhradě nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení České republiky.
O odvolání žalované a žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j. 44 Co 387/2013-409 tak, že výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II až IV a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po meritorní stránce napadený rozsudek považoval za věcně správný, jestliže soud prvního stupně uložil žalované, jakožto daňové poradkyni, zaplatit žalobkyni škodu, která ji vznikla v příčinné souvislosti s porušením smluvní povinnosti žalované. Odvolací soud potvrdil i nákladové výroky napadeného rozsudku a nepřisoudil žalobkyni na základě její odvolací námitky vyšší částku na náhradě nákladů řízení s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., neboť dospěl k závěru, že pouze okolnost, že datum zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., podle níž soud prvního stupně určil výši nákladů řízení, připadlo do běhu odvolací lhůty, a kdy teprve zrušení právního předpisu žalobkyni založilo důvod k odvolání, kdy jinak žádnou nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení žalobkyně nenamítala, je úkonem zneužívajícím právo k tíži druhého účastníka řízení. Žalobkyni proto požadované náklady řízení ve vyšší výši podle §150 o. s. ř. odepřel. Požadavky na přiznání dalších úkonů, které měl zástupce žalobkyně provést, neuznal odvolací soud za důvodné a účelné ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady za odvolací řízení přiznal odvolací soud žalobkyni výrokem II. rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka napadá tu část rozsudku odvolacího soudu, jíž výrokem I. potvrdil výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně výše nákladů řízení přiznaných žalobkyni. Podle obsahu dovolání vymezila žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tím, že odvolací soud se měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky nároku na náhradu nákladů řízení za řízení před soudem prvního stupně s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanovily paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem. Odkázala přitom na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013 s tím, že použití moderačního práva zakotvené v §150 o. s. ř. jen s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nepovažuje za správné a odůvodnění takového postupu k aplikaci §150 o. s. ř. považuje dovolatelka za nedostatečné, když odvolací soud jiné okolnosti případu nezvažoval. Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně zapříčinila množství provedených úkonů, a proto ji nemá náležet za ně náhrada nákladů řízení.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu týkajícím se nákladů řízení přiznaných žalobkyni zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že dovolání žalobkyně jen do výroku o náhradě nákladů není přípustné, když se nejedná o rozhodnutí ve věci samé s ohledem na ustanovení §237 o. s. ř., a přípustnost dovolání nemůže být založena ani ustanovením §238, §238a a §239 o. s. ř., jestliže nákladové výroky nelze podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutím odvolacího soudu se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení právní otázky, zda dopady zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. (tzv. přísudkové vyhlášky) nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. (tzv. derogační nález), je možno eliminovat cestou aplikace §150 o. s. ř., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1773/2014, a ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3266/2015 (která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ) dovodil, že změna způsobená derogačním nálezem nemůže být sama o sobě důvodem pro výjimečné snížení náhrady procesně úspěšné straně ve prospěch strany procesně neúspěšné. V usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 779/2014, pak Nejvyšší soud navázal úvahou, že podle ustálených judikaturních závěrů vymezujících předpoklady aplikace §150 o. s. ř. musí soud při zkoumání, zda jde o výjimečný případ, a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení a dále též k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení a tak podobně; z takto dovozené charakteristiky typu okolností, jež lze (a je třeba) brát na zřetel při úvaze o možnosti aplikace §150 o. s. ř., je zřejmé, že změna právní úpravy, tedy též i ta, k níž došlo v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu, takto nastaveným kritériím neodpovídá. Z téhož právního názoru vycházel Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4842/2015 a usnesení ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 403/2015.
Zároveň je namístě připomenout, že při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení je třeba postupovat v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž: „Jestliže důsledkem aplikace advokátního tarifu (vyhláška č. 177/1996 Sb.) po zrušení tzv. přísudkové (vyhláška č. 484/2000 Sb.) se podstatně zvýšila celková náhrada nákladů řízení, jež vznikly i před jejím zrušením, je třeba v intencích nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 3559/15 posoudit, zda použití advokátního tarifu není v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání a zda jej lze použít pro rozhodnutí o náhradě nákladů za zastoupení advokátem.“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení otázky výše nároku na náhradu nákladů řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od shora uvedené rozhodovací praxí dovolacího soudu, proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle §243e odst. 1 o. s. ř., bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.), v němž se bude odvolací soud při určení výše náhrady nákladů řízení řídit právními názory vyjádřeným ve shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu (§243g odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.); odvolací soud rozhodne také o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. června 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu