ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.1538.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 1538/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové, ve věci žalobkyně The Procter & Gamble Company , se sídlem v Cincinnati, One Procter & Gamble Plaza, Ohio, Spojené státy americké, zastoupené Mgr. Janou Šuranovou Traplovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Přístavní 531/24, proti žalované LinkAmerika II., spol. s r. o., se sídlem v Kněževsi u Prahy, Na Staré silnici 99, identifikační číslo osoby 49711539, zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, o určení, že zadržené zboží jsou padělky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 64/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 11. 2016, č. j. 3 Cmo 312/2015-213, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 28. 8. 2015, č. j. 41 Cm 64/2012-185, určil, že 56.400 ks šamponů o obsahu 400 ml v plastových lahvích s modrým uzávěrem označených Head & Shoulders zadržených Celním úřadem Praha 2 rozhodnutím č. j. 9353-4/2012-176400-023.1 ze dne 18. 7. 2012 jsou padělky (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že zboží zadržené rozhodnutím Celního úřadu Praha 2 ze dne 18. 7. 2012, tj. 56.400 kusů šamponů v plastových lahvích s modrým uzávěrem o obsahu 400 ml označených slovní ochrannou známkou žalobkyně HEAD & SHOULDERS, je padělkem. Žalobkyně zjistila, že zadržené zboží pochází ze Spojených arabských emirátů a zjevně nebylo vyrobeno žalobkyní ani s jejím souhlasem. Žalobkyně měla s odkazem na §8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon o ochranných známkách“), za to, že zadržené zboží porušuje její práva jako majitele ochranné známky a je ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 padělkem.
Soud prvního stupně v projednávané věci rozhodoval poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí, tj. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2012, č. j. 41 Cm 64/2012-41, kterým bylo žalobě vyhověno, a rovněž rozhodnutí odvolacího soudu, tj. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, č. j. 3 Cmo 183/2013-77, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrzeno, zrušeno k dovolání žalované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, č. j. 23 Cdo 1612/2014-112, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně je mimo jiné vlastníkem národní ochranné známky č. 158293 HEAD & SHOULDERS, s právem přednosti od 24. 6. 1968, zapsané pro tř. 3 vlasové mycí prostředky, a že celní úřad dle §9 zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, zadržel předmětné zboží pro podezření, že porušuje práva duševního vlastnictví žalobkyně. Bylo zjištěno, že žalovaná podala proti předmětnému rozhodnutí celního úřadu o zadržení zboží námitky, které ředitel Celního úřadu Praha 2 rozhodnutím ze dne 26. 7. 2012 zamítl s odůvodněním, že předmětné zboží se nacházelo v začátku obchodní operace v celním režimu vnějšího tranzitu, kde zemí určení a místem ukončení vnějšího tranzitu byla Praha; ukončením tohoto režimu zboží přešlo do dočasného uskladnění a nebylo mu přiděleno jiné celně schválené určení, přičemž získané skutečnosti ve formě indicií nevylučovaly uvedení zboží na vnitřní trh členského státu EU v okamžiku zadržení zboží předmětným rozhodnutím. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že předmětné zboží je označeno uvedenou ochrannou známkou, aniž by žalobkyně jako majitel ochranné známky dala souhlas k výrobě tohoto zboží, jeho uvedení na trh či k obchodování s těmito výrobky. Zadržené zboží tak porušuje práva žalobkyně k její ochranné známce dle §8 odst. 2 písm. a) zákona o ochranných známkách. Dále bylo zjištěno, že zboží bylo odesláno ze Spojených arabských emirátů (výrobce neznámý), ustanovení §11 zákona o ochranných známkách proto dle soudu prvního stupně na daný případ nelze aplikovat. Z provedeného dokazování též jednoznačně vyplynulo, že žalovaná jakožto kupující je příjemcem zadrženého zboží.
S odkazem na závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v předchozím zrušovacím rozsudku ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1612/2014, se soud prvního stupně zabýval námitkou žalované, zda předmětné zboží bylo určeno k prodeji na území České republiky, resp. území Evropské unie, jinými slovy, zda zadržené zboží naplňuje definici padělku ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1383/2003, kdy důkazní břemeno v řízení nese žalobkyně. Jak totiž uvedl Nejvyšší soud v předchozím kasačním rozhodnutí, dle judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále též „SDEU“) nemůže být zboží, pocházející z třetího státu, které je napodobeninou výrobku chráněného v Evropské unii právem z ochranné známky kvalifikováno jako „padělky“ ve smyslu cit. nařízení pouze na základě toho, že vstoupilo na území EU v režimu s podmíněným osvobozením od cla. Toto zboží lze kvalifikovat jako „padělky“, je-li prokázáno, že je určené k prodeji v Evropské unii. Soud prvního stupně v návaznosti na to uvedl, že na základě provedeného dokazování lze dojít k závěru, že předmětné zboží odeslané ze Spojených arabských emirátů bylo určeno k prodeji žalované a mělo být vyloženo na území České republiky. O tom, že žalovaná podniká na relevantním trhu a v rozhodné době obchodovala na území České republiky s výrobky značky P&G svědčí výpisy z webových stránek a inzerce v tisku. Z pohledu kvalifikace „padělku“ pak nejsou dle soudu prvního stupně podstatné žalovanou namítané smluvní vztahy s americkou společností Alpha Beauty, vypovězené ještě předtím, než došlo k zadržení předmětného zboží celním úřadem. Následnou argumentaci žalované o tom, že zboží mělo být vráceno do Spojených arabských emirátů, považoval soud za účelovou a nevěrohodnou, neboť z prokázaného sledu událostí je zřejmé, že toto tvrzení přišlo až po ukončení režimu vnějšího tranzitu a po oznámení celní prohlídky předmětného kontejneru, přičemž doprovodné listiny k této zásilce svědčily o vykládce na území České republiky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné zboží porušuje práva žalobkyně k průmyslovému vlastnictví, přičemž toto zboží (odeslané z třetího státu) mělo být prodejem žalované společnosti uvedeno na trh v České republice, tedy na území Evropské unie. Žalobě proto vyhověl.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně vyvodil odpovídající skutkové závěry a jeho právnímu posouzení nelze vytknout pochybení, kdy soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel ze závazného právního názoru soudu dovolacího, tedy že je to majitel práva, koho tíží důkazní břemeno k tvrzení, že zboží je určeno k uvedení na vnitřní trh členského státu Evropské unie. Podle názoru odvolacího soudu žalobkyně zásah do práv duševního vlastnictví prokázala a vyhovující rozhodnutí soudu prvního stupně je tak správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že soudy postupovaly správně a zcela v souladu s předchozím pro ně závazným rozhodnutím Nejvyššího soudu a navrhuje dovolání žalované zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém jeho rozsahu, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; částí výroku o nákladech řízení se dovolací soud proto nezabýval.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud rozhodl nesprávně, když nerespektoval judikaturu SDEU a předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud v předchozím kasačním rozhodnutí ze dne 17. 12. 2014, č. j. 23 Cdo 1612/2014-112, odkázal na rozsudek Soudního dvora (prvního senátu) ze dne 1. 12. 2011, ve spojených věcech C-446/09, Koninklijke Philips Electronics NV proti Lucheng Meijing Industrial Company Ltd, Far East Sourcing Ltd, Röhlig Hong Kong Ltd, Röhlig Belgium NV, a C-495/09, Nokia Corporation proti Her Majesty’s Commissioners of Revenue and Customs, s tím, že dle tohoto rozhodnutí „nařízení Rady (ES) č. 1383/2003 ze dne 22. 7. 2003 musí být vykládáno v tom smyslu, že zboží pocházející ze třetího státu, které je napodobeninou výrobku chráněného v EU právem z ochranné známky nebo kopií výrobku chráněného v EU autorským právem, právem s ním souvisejícím nebo (průmyslovým) vzorem nemůže být kvalifikováno jako ,padělky‘ nebo ,nedovolené napodobeniny‘ ve smyslu uvedeného nařízení pouze na základě toho, že vstoupilo na území EU v režimu s podmíněným osvobozením od cla. Toto zboží lze kvalifikovat jako ,padělky‘ nebo ,nedovolené napodobeniny‘, je-li prokázáno, že je určeno k prodeji v EU“. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí uzavřel, že je-li „celním úřadem zboží v celním režimu vnější tranzit zadržené s podezřením na porušení práva duševního vlastnictví, tíží důkazní břemeno k tvrzení, že zboží je určeno k uvedení na vnitřní trh členského státu Evropské unie žalobce, tj. toho, kdo tvrdí, že jeho práva duševního vlastnictví jsou porušována“.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že neuznává za důvodnou „námitku žalované, že jedinými důkazy, jež by mohly založit vítězství žalobkyně v tomto sporu, jsou pouze doklady o prodeji konkrétního zboží konkrétnímu českému zákazníkovi nebo návrh na propuštění zboží do volného obchodu, a má shodně se žalobkyní za to, že takový argument odporuje rozhodnutí Soudního dvora ve spojených věcech C-446/09 a C-495/09, kde se uvádí, že krom prodeje zboží zákazníkovi v Unii, může být takovým důkazem i nabídka prodeje nebo reklama určená spotřebitelům v Unii“. Uvedený závěr odvolacího soudu je dle dovolatelky v rozporu s rozsudkem Soudního dvora ve spojených věcech C-446/09 a C-495/09, kdy dovolatelka poukazuje na část výroku uvedeného rozsudku, dle kterého „toto zboží může naproti tomu uvedené právo porušovat, a být tak kvalifikováno jako ,padělky‘ nebo ,nedovolené napodobeniny‘, je-li prokázáno, že je určeno k prodeji v Evropské unii, přičemž takový důkaz je dán, zejména ukáže-li se, že uvedené zboží bylo předmětem prodeje zákazníkovi v Unii nebo nabídky či reklamy určené spotřebitelům v Unii, nebo pokud z dokumentů či korespondence týkajících se dotčeného zboží vyplývá, že je plánováno jeho přesměrování ke spotřebitelům v Unii“.
Nejvyšší soud však namítaný rozpor neshledal. Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž založeno na závěrech, že bylo prokázáno, že žalovaná, která běžně obchoduje s drogistickým zbožím, si zajištěné zboží objednala, bylo jí doručeno s vykládkou v Kněževsi, dále že nebylo sporu o tom, že „žalovaná zboží identické se zabaveným zbožím nabízela k prodeji na internetu“, a že samotný prodej zboží konkrétnímu odběrateli v Evropské unii není jediným důkazem toho, že zboží bylo určeno pro unijní trh, ale takovým důkazem může být i nabízení zboží. Odvolací soud měl dále shodně se soudem prvního stupně za to, že argumenty žalované o určení zboží pro společnost Alpha Beauty v USA, nebo jeho vrácení do Spojených arabských emirátů, čemuž brání jen skutečnost, že zboží bylo zadrženo, jsou účelové a nevěrohodné. Vzhledem k tomu, že dle rozhodnutí Soudního dvora ve spojených věcech C-446/09 a C-495/09 lze skutečnost, že zboží je určeno k prodeji v Evropské unii, prokázat různými způsoby, kdy Soudní dvůr EU zmiňuje například důkaz o tom, že uvedené zboží bylo předmětem prodeje zákazníkovi v Unii nebo nabídky či reklamy určené spotřebitelům v Unii, přičemž z výše citované pasáže textu rozhodnutí Soudního dvora je patrno, že se ve vztahu ke způsobům prokázání určení zboží k prodeji na území Evropské unie jedná o výčet příkladmý, není závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně prokázala zásah do práv duševního vlastnictví, v rozporu s předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu, ani s uvedeným rozhodnutím Soudního dvora.
Nejvyšší soud nadto podotýká, že zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, dle kterého „nebylo také sporu, že žalovaná zboží identické se zabaveným zbožím nabízela k prodeji na internetu“, pak dovolací soud uvádí, že její námitky v tomto ohledu nenaplňují přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka totiž rozporuje skutková zjištění, která dovolacímu přezkumu podléhat nemohou. Jak totiž Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, podotkl, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Rovněž dovolatelkou namítaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu není způsobilá založit přípustnost dovolání a dovolací soud se jí nemohl zabývat, neboť jde o namítanou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Takovou vadu řízení by mohlo představovat i dovolatelkou namítané opomenutí důkazu jí navrženého. Samotná vada řízení však přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2017
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu